Na konci ledna ses konečně dostala z nemoci. Co jsi měla za problém?

Měla jsem reaktivaci EB virózy (pozn. red. infekční onemocnění - prvotní množení viru je v buňkách sliznice nosohltanu, kde napadá velké množství bílých krvinek). Nejprve to vypadalo jako angína, která to bohužel nakonec nebyla. Měla jsem bílé mandle. Nemohla jsem polykat kvůli zvětšeným mandlím a uzlinám. Navíc jsem byla neustále unavená. Tím jsem se trápila přes měsíc. Tato nemoc se projevovala jako sinusoida, někdy více a někdy méně. Na to zabíral jen odpočinek.

Jaký vliv to mělo na tvou zimní sezonu?

Snad žádný, 10. a 11. prosince jsem jela Valdidentru, kde jsem skončila na 11. a 3. místě. V Planici 6. ledna jsem dojela pro 8. místo, což byl velký úspěch. Druhý závodní den jsem ale byla úplně „vyřízená“ a třetí den jsem po domluvě s trenérem do závodu nenastoupila (pozn. red.: Všechny výsledky patří do seriálu OPA cup).

Pro letošní rok jsi už Mistryně republiky ve sprintu volnou technikou. Jezdíš tyto závody raději než dlouhé? Nebo ti to je jedno?

Mě nevadí nic. Pokud mi závod sedne, tak nezáleží na stylu ani délce trati. Na tento závod jsem ani nechtěla prvotně jet. Den před tím jsem se cítila hrozně špatně a konzultovala jsem to s doktorem. I tak jsem se v pátek postavila na start sprintu a zadařilo se. Další den byl o něčem jiném. Před startem závodu na 5 km klasicky jsem zkolabovala a měla astmatický záchvat. Proto se mi nejelo úplně nejlépe a se zbytky sil jsem se „dobelhala“ do cíle na 4. místě. Špatně se mi dýchalo a polovinu závodu si ani nepamatuju. Zkolabovala jsem až po nějaké době v cíli, kde jsem díky pomoci šumavských závodníků skončila v péči lékařů.

Zdá se, že výsledku na domácí půdě si tolik neceníš. Jaký závod bys chtěla vyhrát, aby to byl pro tebe prestižní výsledek?

Je to samozřejmě hezké, ale na mé úrovni všichni trénují pro úspěch ve světě (SP - Světový pohár, MS - Mistrovství světa, olympiáda). Proto byl pro mě větší úspěch 3. místo ve Valdidentru na OPA cupu, kde se sejde kvalitnější konkurence.

Po nemoci jsi vyhrála Jilemnickou 50. Tento závod máš takřka za "barákem". Jak se ti jelo?

Jelo se mi super, protože jsem byla po nemoci, odpočinutá.

Už na startu jsi věděla, že vyhraješ o takový parník a předjedeš dokonce všechny chlapy ve věku 19 až 39 let, celkově budeš na 14. místě a druhé ženě dáš více než 5 min?

Rozhodně jsem si na startu neříkala: „teď tady všichni uviděj“. Nevěděla jsem, jak moje tělo bude na zátěž reagovat po té nemoci. Odstartovali jsem a jelo se mi skvěle. 10 km jsem jela ve skupině kluků. Pak jsem, ale jako jediná, využila občerstovačku a ztrátu na skupinu jsem už nedojela. Dalších 15 km jsem jela sama, ale nestěžovala jsem si. Mě to spíše nadchlo.

Už od dětství se věnuješ běžeckému lyžování. Kde hledáš sílu stále trénovat a závodit?

Nevím. Mám stavy, kdy se na lyžování chci vykašlat a vše zahodit, ale pak se to zas změní. Nálada jako na houpačce. Letos jsem se takhle zhoupla už několikrát. Nakonec si ale říkám, že to dělám kvůli sobě, ne kvůli lidem. Chci překonávat vlastní hranice. Lyžování dělám, protože ho mám fakt ráda, umožňuje mi jistou formu relaxace. Bohužel mě mrzí, že někteří lidé moji lásku spíše srážejí a nepodporují nejenom mě z nepochopitelných důvodů. O to víc tomu nerozumím, když je jen 7 žen v republice, které mohou bojovat o reprezentaci.

Neměla jsi někdy chuť všeho nechat a dělat něco jiného?

Jako dítě jsem chtěla dělat sedmiboj v atletice. Běžeckému lyžování jsem se začala věnovat v 5. třídě. Do té doby jsem k tomu měla odpor. Bydlela jsem na Horních Mísečkách a spíš jsem sjezdovala. K běžkování mě přivedla kamarádka a spolužačka Lída (Ludmila Horká, biatlonistka). Chtěla jsem být jako ona.

Co je na běžeckém lyžování tak skvělé?

Pro mě je to láska, taková droga. Něco, co tě donutí se ráno zvednout z postele. Každopádně mám stavy, kdy opravdu na běžky nemám náladu. Pokaždé si neříkám: „Ooo, dnes si neumím představit nic lepšího než jít na běžky.“, ale pak se to zas změní. O to víc příjemnější je, když máte skvělý kolektiv, který tu v Jilemnici máme. Na ten nemůžu dopustit.

Povíš nám nějakou vtipnou historku, zážitek z tréninku či závodu, na který nikdy nezapomeneš?

Na základní škole jsme se s Jakubem Pšeničkou hecovali v jídelně, kdo sní ke guláši víc houskových knedlíků. Bylo 15 minut do tréninku, a když jsem měla v sobě 17. a Pšenda 18. knedlík, tak z něho vypadlo, že na trénink rychlosti, obratnosti a dynamiky do posilovny nejde. Soutěž skončila a mě bylo pěkně zle.

Máš nějaké rituály před závodem? Nějaký talisman, taneček, slova povzbuzení, …

To nemám vůbec nic. Ke snídaní mám ráda jakoukoliv kaši, nejlépe ovesnou s banánem.

Jak řešíš stravu? Jíš to, co chceš, nebo se nějak musíš omezovat?

Tu neřeším vůbec. Nutellu si večer klidně dám. Dokonce si dávám chipsy nebo pizzu večer před závodem a pak se mi jede krásně. Rozhodně si neříkám: „Týjo, smažený řízek, ten bych si dala. Ale nedám si ho, protože není zdraví“. Když máš vícefázové a těžké tréninky, tak si někdy podobná nezdravá jídla můžeš dovolit. Samozřejmě není dobré si dát smažák s hranolky k obědu před tréninkem. To by nemuselo dopadnout nejlépe.

Co ty a škola? Jak zvládáš školní povinnosti, náročné tréninky a závody?

Dokončila jsem bakalářské studium, které bylo hrozně náročné v kombinaci s tréninkem hlavně proto, že jsem byla na prezenčním studiu. Měla jsem sice „individuál“, ale to mě opravňovalo pouze pro domluvení vhodného termínu zkoušek. Musela jsem tedy odchodit požadovaný počet hodiny pro splnění daného předmětu. Proto jsem si některé předměty rozkládala do dvou let. Dokonce jsem někdy i musela vypracovávat navíc seminární práci. Ve třetím ročníku, kde už mě více znali, mi vycházeli vstříc a snažili se mi pomoc. Teď se hlásím na navazující magisterské studium ve stejném oboru, ale kombinovanou formu. Čas je pro mě důležitý a jednou za týden školy by bylo pro mě vhodnější.

Teď jsi udělala státnice na Fakultě tělovýchovy a sportu v Praze v oboru trenérství se zaměřením na běžecké lyžování. Co budeš dělat dál? Plánuješ nějakou práci?

Chtěla bych trénovat malé děti. Určitě ne A tým. Trénovala jsem přípravku vodního póla v Praze. Byla to sranda. Dělali jsem různé hry a cvičení. Proto mi je jedno, co bych trénovala, hlavně aby to byly děti.

Jaké máš teď plány?

Zajet do 30. bodovaného místa na MS c Lahti alespoň v jednom závodě a příští rok jet na olympiádu. Podle mě je to sen každého sportovce.

Sandra Schützová:

Datum narození: 21.10.1991

Největší úspěchy: 14. a 15. místo na MS do 23 let; 34. místo na SP

Oblíbená barva: růžová

Oblíbená hudba: všechno kromě dechovky