A evidentně nemluvil do větru. V následující sezoně 2015/16 již Sundby předvádí v soupažových pasážích klasických závodů světového poháru neuvěřitelně dynamickou formu soupaže s pro něj typickým „naskočením“ před každým zapíchnutím holí. Jeden pohybový cyklus jako druhý, rytmický, frekvenční, vysoce akcelerační ve fázi zpíchnutí. Ve většině případů začíná při klasickém stylu soupaž o krok dříve než jeho soupeři a stejně tak končí o trochu později a déle ve stoupáních. V těchto fázích bylo a stále je velice těžké uvěřit, že má namazané lyže stoupacími vosky. Nemluvě pak o absolvování některých závodů SP, které stejně jako část užší závodní špičky, absolvuje již čistou soupaží. Začátkem sezony se poučuje z diskvalifikace pro porušení techniky (odbruslil v jednom z odšlapů) a svou chybu již nikdy nezopakuje. Ještě v témže roce pak vyhrává v Toblachu čistou soupaží patnáctku klasicky. Přestože už loni by mohl učit specialisty na soupaž jejich vlastní technice, je všem jasné, že 15 km není 50 km. Skeptici tak mají stále silný argument, kterým striktně vymezují dva rozdílné lyžařské světy.

(foto: Archiv Fischeru)

Co již vloni dělalo ze Sundbyho exelentního soupažistu na „krátkých“ tratích? Především jeho vysoká schopnost motorického učení i ve zralém závodnickém věku. Do světového lyžování vstoupil jako poměrně průměrný bruslař, především jako člen norských štafet, svůj první svěťák vyhrál ve svých čtyřiadvaceti letech, a to v klasice. Extrémní cit pro odraz, velká dynamická síla, úžasná ekonomie pohybu – to byly od začátku jeho přednosti. V té době se jednoznačně řadí do škatulky: specialista na klasiku, stejně jako dříve či později například Collogna, Poltoranin, či Niskanen. Jenže zatím co tito bohem políbení klasici ve snaze dohnat slabiny bruslení upadají do technického průměru v obou technikách, Sundby pracuje na svých slabinách, aniž by ztrácel své přednosti. Zatímco v jedné sezoně jezdil ještě dvoudobé bruslení (tzv. pajdák) jen na svou silnější sranu, na druhou to prostě neuměl, v nejbližších následujících sezonách se dramaticky zlepšuje a začíná diktovat trendy i v bruslení. A to především pak v oboustranném bruslení jednodobém (tzv. jedna–jedna). Díky tělesné stavbě - krátkým nohám a mohutnému trupu (tedy celkově nízkému těžišti těla) se Sundby vyznačuje výbornou stabilitou ve skluzu na jedné lyži. Jeho vzpřímené postavení v této fázi je pro něj charakteristické. Také jako jeden z prvních pochopil a propracoval při „jedna-jedna“ techniku práce holí. Ta je velice blízká všeobecně prosté soupaži. Sundby drží při vzpřímeném postavení podobně jako pikador při koridě rovnoběžné hole vysoko na úrovni čela a i podobně energicky je zapichuje. Tedy nikoliv do býka, ale těsně u kotníků do sněhu. To vše se odehrává téměř bez kontaktu lyží se sněhem, po zapíchnutí dopadá nejprve skluzná lyže, ta druhá je položena na sníh až později. Kotníky jsou přesto v této fázi již u sebe, zpředu to vypadá jako skutečně prostá soupaž v úzké klasické stopě. Další výrazným technickým prvkem Sundbyho „jedna-jedna“ techniky je „naskočení“ na lyži. Tento prvek se učil u sprinterů a díky svým fyzickým předpokladům je schopen ho provádět kdykoliv v průběhu distančního závodu, kde je nezbytná akcelerace. Tělo se díky tomu dostává i spolu s holemi výše nad sníh, jejich počáteční zapíchnutí je pak provedeno díky přitažlivým silám s větší silou (akcelerací), a tím pádem i vetším výsledným efektem. Vše se děje v dramatickém náklonu celého těla vpřed. Kdyby například lyže nečekaně zastavila, došlo by až k nekontrolova­telnému pádu lyžaře. Odraz z lyže i odpich z hole je u něj krátký a dynamický, pryč jsou časy protažených odrazů z dob Svana či Daehlieho.

(foto: Archiv autora článku: Poznáte rozdíly?)

Proč tolik detailů ze Sundbyho bruslení? Protože tenhle vousáč jen dokazuje, že geniální věci jsou v podstatě jednoduché. Prostě jen chytře převádí celou výše popsanou strukturu bruslařského „jedna-jedna“ do klasiky. Jenom vypouští odraz z hrany odvrácené lyže. Náklon těla, vzpřímené zahajovací postavení, vysoce zvednuté rovnoběžné hole na šířku ramen, jejich pevný úchop a již předem pokrčené paže. Následuje naskočení, prudké zapíchnutí, následné zavěšení do holí, přikrčení, krátký odraz za boky, napřímení a výsledný skluz. To vše dokola, ve vysoké frekvenci, občas s ledabylejším a lehce naznačeným odrazem z nohy z důvodu odpočinku a do prudkých kopců pak se zvýšenou frekvencí a výrazným zapojením trupu. Síla z něho stříká, strojově neúnavné tempo, (opět) fantastické lyže. Díky tomu, i přes srážku se sněžným skútrem a výměnu hole, dovádí Sundby své tažení k velkému vítězství ve světově ikonickém závodě. A snad i symbolicky před svým vyzyvatelem Eliassenem. Tentokrát je však rozdíl již propastný. Další mýtus poražen - „specialista“ klasik (a bruslař!) poráží „specialisty“ na soupaž v jejich výsadním království a jejich vlastními zbraněmi. Teď již zbývá jen zlatá olympijská medaile, aby ten v civilu nenápadný chlapík mohl jednou říci, že v lyžování dosáhl všeho, co si postupně umanul.

Otázka na závěr přesto není ta, zda to znamená začátek konce klasické techniky. Naopak otázkou je, zda by bylo možné dosáhnout takového dramatického zlepšení u jednoho závodníka v konkrétní běžecké disciplíně bez předchozího dokonalého zvládnutí těch ostatních technik. Co myslíte?

http://bezky.net/…ze-na-rovine

(Video: Sundby a jeho technika soupaže na rovině)

http://bezky.net/…aze-do-kopce

(Video: Sundby a jeho technika soupaže do kopce)

Pozn. autora – Článek je zpracován na základě všeobecně přístupných dat, případné spekulace nejsou účelem článku.