V tělocvičně, na kluzišti či stadionu najdeme lahev s pitím na stejném místě, kde jsme ji před tím odložili, na kole ji máme vždy po ruce v košíku na rámu. Při pohybu v přírodě, na horském výšlapu nebo při dlouhém výběhu ale s bidonem v ruce daleko nedojdeme. Částečným řešením může být lahev v batohu. Každé napití však znamená ztrátu času a často i optimálního tempa, natož pak nepohodlné natřásání i nebezpečí vylití obsahu lahve při každém rychlejším či neopatrném pohybu. A co teprve v zimě, kdy je studená tekutina v obyčejné plastové láhvi sotva použitelná prvních pár minut před tím, než postupně ztratí své původní skupenství.

Současný trh se sportovním zbožím nabízí několik řešení. Běžně známé jsou dva hlavní systémy přenášení sportovního nápoje. Buďto na zádech v podobě batohů anebo v pase ve formě nosičů lahví a ledvinek.

První verze je pohodlnější, a co se týče velikosti objemu tekutin téměř neomezená. Batohy různých velikostí skrývají vaky-rezervoáry, z nichž podél jednoho z popruhů ven z batohu ústí hadička vedená vpřed na hrudník, kde je zakončena jednoduchým systémem náustku. Uživatel tak má při pití zcela volné ruce pro vlastní sportovní výkon (řízení, chůze, lezení, lyžování) a při troše šikovnosti může pít i v průběhu vlastního výkonu.
Tento systém je velice univerzální a celosvětově používaný ve všech outdoorových sportech. Jeho přednosti se však vytrácejí s postupně se zvyšující intenzitou pohybu. Ne každý si oblíbí propocená záda i pod sebemenším batůžkem a často třeba i v chladném počasí. Nehledě na to, že dostatečně odizolovat tenkou přívodní hadičku před zamrznutím jejího obsahu v průběhu padesátikilome­trového lyžařského maratonu je při teplotách hluboko pod bodem mrazu nemožné. Přihlédneme-li pak k fyziologické potřebě pít v zimě nápoje shodné s teplotou těla (šetříme energii, kterou jinak spotřebujeme na „ohřátí“ vypitého studeného nápoje) je zřejmé, že bude nezbytné udržet vhodnou teplotu sportovního drinku po co nejdelší dobu pobytu venku.

Druhý systém, ten ledvinkový, je v podstatě shodný s prvním, jen se jeho umístění na těle přesouvá do místa, kde minimálně překáží i při vysokých sportovních intenzitách. Ve srovnání s batůžkem například odpadá u ledvinky relativně velká plocha styku s tělem, tedy místa výrazného přehřívání se. Stejně tak se i díky svým malým rozměrům a umístění blízko místa těžiště těla redukuje natřásání celého zavazadla i přelévání jejího obsahu, což může výrazně ovlivňovat koordinaci pohybu.

Lyžařské firmy, zabývající se výhradně produkty pro lyžaře běžce, mají ve svých výrobních programech jak nabídky klasických ledvinek s uschovaným rezervoárem tak i kombinace opasků a pouzdra na lahve a často i vlastní plastové lahve. Výhodou té klasické ledvinky je poměrně velký rezervoár, který pojme až jeden litr tekutin. Vlastní rezervoár je tepelně izolovaný pěnovým pouzdrem a je vyjímatelný, kvůli snadnější údržbě. Součástí ledvinky bývá i kapsa na vosky, sportovní tyčinku apod.

Ledvinka je použitelná především při trénincích, které se odehrávají v jednom prostoru, a lyžař ji většinou zanechává na místě, kam se pravidelně vrací. Stejně tak ji využijete na několikahodinové vyjížďce, kdy máte čas se zastavit a občerstvit se. Naopak nevýhodou bývá omezená doba udržení vhodné teploty nápoje a především nepoužitelnost ledvinky v průběhu vlastního sportovního výkonu. Napití předpokládá odepnutí celé ledvinky oběma rukama, odšroubování víčka, poměrně obtížné uchopení objemného zavazadla při pití, opětovné zašroubování a především připnutí zpět k pasu. To vše samozřejmě za jízdy a s holemi v rukách.

Naproti tomu běžný nosič lahví mívá kromě malé kapsičky pouzdro na zasunutí lahve, kterou můžete měnit třeba i v průběhu tréninku či závodu. U kvalitních nosičů je pouzdro pevnou součástí zadní rozšířené části pásu a je natočeno ergonometricky šikmo vpravo z důvodu lepšího přístupu ruky k lahvi. Plná láhev by se neměla houpat u pasu ani váznout v pouzdře při vyndávání nebo naopak nečekaně vyklouznout při prudkém pohybu či pádu lyžaře. Nenahraditelnou výhodou „nosičky“ je v případě láhve s tradičním cyklouzávěrem možnost pití za jízdy. To dává tomuto systému jednoznačný kredit pro použití při distančních trénincích i závodech. Nevýhodou je naopak limitovaný objem láhve, maximálně do 0,7 l (delší může vypadnout či se převracet). Běžné je používání plastových cyklistických bidonů, které nejsou pro extrémní zimní podmínky nejvhodnější i když v některých případech dodávají výrobci i tepelně izolované obaly.

A proč si příliš nerozumí plastová cyklolahev a zima? Jednak i v případě teplého nápoje a termoobalu tekutina velice brzy zamrzá v hrdle i uzávěru lahve a za druhé, nikdo nevíme, jaké látky se z plastových stěn lahve uvolňují po jejich zahřátí teplou či horkou tekutinou. I na tento problém však existuje řešení. Tím je stará dobrá termoska. Věnujete-li čas důkladnějšímu průzkumu trhu, můžete nalézt v současnosti již běžné kovové termosky velikostí i průměrem odpovídající rozměru cykloláhve.

Důležitou roli hraje systém uzávěru termosky. V úvahu připadá varianta výklopné plastové hubice, ale ještě lépe dvojitého šroubovatelného plastového uzávěru, kdy ten vrcholový zakrývá úzké hrdlo. Důležité je, aby víčko po odšroubování zůstalo spojeno s termoskou a šlo zpět lehce nasadit a jednoduše utáhnout. Nevýhodu hladké stěny termosky je nutné eliminovat použitím měkkého, například neoprenového, obalu. Lahev tak nevyklouzne při pití z rukavice ani například při pádu z pouzdra nosiče. Další nevýhodou může být větší hmotnost kovové termosky ve srovnání s plastovou lahví.

Rozhodnete-li se pro termosku, pak již zbývá trocha praxe s vytahováním, rozšroubováním a zašroubováním uzávěru a zpětným zasouváním do pouzdra. Budete také sice potřebovat obě ruce, ale sevření úzké termosky v rukavici s poutky holí je jistější než rozměrné ledvinky. No a časem zvládnete „tasit“ lahev i v členitém terénu aniž byste museli mít pouzdro proklatě nízko.