Můžeme skutečně nastydnout pouze působením chladu, aniž by byl náš organizmus vystaven virové infekci? Když budeme trénovat v mrazu či přinejmenším v chladu způsobeném vysokou vlhkostí či silným větrem, tak ano. Japonští vědci zjistili, že v takovémto případě se zjednodušeně řečeno, potlačuje aktivita bílých krvinek, jež jsou klíčové pro imunitní systém organizmu. Spouštěčem tohoto procesu je s největší pravděpodobností zvýšené vylučování kortizolu, hormonu, jehož běžná funkce v těle je z velké části katalyzační (urychlovací či rozkladná). A jeho hladina roste jak s nárůstem námahy, tak i s ochlazováním vzduchu.
Závěr tedy je, v období zvýšené námahy se nestačí pouze vyhýbat infekčnímu prostředí, nastydnout bohužel můžeme i na liduprázdné plovoucí kře.

Pozitivní je, že sportovci pravidelně vystavováni studenému vzduchu mají tendenci onemocnět výrazně méně často, než ti takzvaní sváteční. Tedy záruka otužování pravidelným pobytem v chladném prostředí tu je.
Další zajímavostí je, nakolik můžeme změnou techniky dýchání při sportovním výkonu ovlivnit teplotu vdechovaného vzduchu. Například vzduch o teplotě -10,5 ºC se při průchodu nosem ohřívá na 15 ºC, při dosažení hrtanu je to 21 ºC a při vstupu do plic již 30 ºC. Ve světle těchto skutečností se určitě vyplatí naučit se alespoň při nízkých intenzitách dýchat nosem, než, jak je běžné, otevřenými ústy. V takovém případě vzduch, vstupující do plic příliš krátkou vstupní cestou, nemá šanci se ohřát na dostatečnou teplotu.

Mluvíme-li o negativním působení chladu na lidský organizmus, pak k dalším rizikovým faktorům patří zimou zvýšená srdeční frekvence a nárůst krevního tlaku. To vše v kombinaci s chladem zvyšuje nebezpečí infarktu. Negativně je ovlivněna i činnost cév, zvyšuje se srážlivost krve a obojí má vliv na tvorbu krevních sraženin a nebezpečí následného ucpání cév. Na druhou stranu je všeobecně známo, že zvýšenou pravidelnou fyzickou námahou, tedy tréninkem, jsou tyto rizikové faktory potlačeny na minimum.
V každém případě je důležité znát své zdravotní limity a zvláště v pozdním věku neočekávat, že to na běžkách či v běhu zvládneme třeba v extrémním horském prostředí stejně svižně jako ještě před pár lety.

Ta dobrá zpráva je, že nám to v mrazu více pálí! Tedy v tomto případě máme na mysli pálení glykogenu, svalového cukru, který je hlavním zdrojem energie. Hlavní příčinou zvýšeného spalovaní je přirozený třas, kdy svaly pracují ve vyšší intenzitě a spalování je až šestkrát rychlejší než je běžné. Dalším hybatelem rychlejšího spalování tělesného tuku je díky chladu zvýšené vyplavování adrenalinu, který běžně urychluje štěpení glykogenu právě na potřebnou energii. Samotné vyšší spalování glykogenu není možná až tak dobrá zpráva jako spíše fakt, že v okamžiku, kdy již není po ruce vyčerpaný glykogen, začíná tělo využívat k přeměně na chybějící cukrové palivo nahromaděné tukové zásoby. Kromě toho se například na redukci tělesné hmotnosti podílí v zimě i přirozeně zvýšený klidový metabolismus.

Zajímavostí je, že jedinci nebo i národy žijící trvale v chladu naopak budují trvalé zásoby tzv. vnitřního tuku, tuku chránícího vnitřní orgány. Pro našince je však především důležitá znalost vlastních možností a nepřeceňování sil v extrémním počasí.
Nezapomínejte, že nejenom mráz, ale i vítr zvyšuje prochladnutí organizmu, stejně jako potem nasáklé spodní prádlo či ponožky nebo promočené rukavice a boty. Voda je špatný izolátor a odvádí teplo z těla až 25× rychleji než vzduch! Podle toho by mělo vypadat i oblečení složení z prvních propustných vrstev, dalších dýchatelných až po ty poslední důmyslně odvádějící pot a nepropouštějící vítr, déšť či sníh.
Pocit chladu zvyšuje i únava spojená s hladem a žízní, které i díky rychlejšímu spalování energie přicházejí dříve, než jsme zvyklí z léta. Při delší vyjížďce či výšlapu v nízkých teplotách by tak neměla chybět nejen náhradní vrstva oblečení, čepice i rukavice, ale i dostatek pití a jídla.