Při našem fandění vznešená olympijská myšlenka – být při tom – jaksi ustupuje do pozadí a my chceme, aby zvítězil právě ten náš, kterému zrovna fandíme. Pokud on nesplní naše očekávání, jsme ochotni zatratit ho jenom proto, že se mu nedařilo. Přitom je evidentní, že na olympiádě chce každý dosáhnout toho nejlepšího výsledku už proto, že chce zúročit svou dosavadní dřinu.

Pokusme se alespoň na chvíli vžít se do kůže favorita, který má reálnou šanci dosáhnout na některou z medailí. Jeden televizní komentátor sdělil světu „úžasný objev“, že vítězství se rodí v hlavě sportovce. Samozřejmě, že TO začíná v hlavě! Na psychice sportovce záleží tolik, že jenom ti nejsilnější jedinci jsou schopni sami se vypořádat s tíhou zodpovědnosti, která na ně při vrcholných výkonech doléhá. Je přece známo, jak silně právě zodpovědnost svazuje ruce i nohy. A nejde jen o světové špičky. I nováček na olympiádě potřebuje někoho, kdo ho podrží, když na něho TO břemeno dolehne.
Mám zdokumentováno, jak závodnice, která neměla ambice na medaile, prožívala ve Vancouveru svůj předstartovní stav, jak se musela se svými pocity někomu svěřit. Ten někdo nebyl ani její reprezentační trenér, ani jeho asistent, ani psycholog, ani lékař výpravy, ani masérka, nýbrž její první trenér, který jí dal sportovní základ na celý život a který jediný jí dokázal vždycky dobře poradit. Ten příklad není ojedinělý. Vzpomeňme si na Vasju Bajce, který z našeho skokana Jandy dokázal přes noc udělat hvězdu první velikosti, a ta opět přes noc s odchodem Vasji pohasla. Porovnejme si debakl našich hokejistů ve Vancouveru s vídeňským zlatem pod vedením nesmrtelného Hlinky. Připomeňme si šest olympiád Kateřiny Neumannové za asistence Standy Frühaufa. A podívejme se blíže na zářící tandem Sáblíková – Novák.
Ano, vždycky TO začíná v hlavě!