Obdivuhodná je nejen porce kilometrů, jíž Fredrik urazil po svých, ale také jakým dopravním prostředkem ji absolvoval. Sportovci, kteří někdy ve svém životě stáli na kolečkových lyžích, měli tu čest zjistit, že kolce nemají žádné brzdy, tudíž je poměrně těžké se naučit korigovat rychlost a získat jistotu ve sjezdech. V podstatě čekáte, až vás zastaví rovina pod kopcem. Lyžaři většinou jezdí na stejných okruzích, aby předešli nebezpečným pádům v neznámém terénu. Vyrazit na 30 dní skrz Evropou je vlastně zázrakem, když se vrátíte domů v jednom kuse.

Není divu, že rodák žijící kousek od Sälenu, startu Vasova běhu, už má za sebou 19 ročníků legendárního závodu. Možná právě tato domácí sportovní událost ho inspirovala k něčemu ještě většímu. Před pár lety projel na kolcích Švédsko a teď si brousil zuby na ještě větší oříšek. S podporou řady sponzorů a sledovaný médii se vypravil na putování Evropou.

Fredrik popsal každý den na svých sociálních sítích. Jeho postřehy z putování jsou jistě velmi vtipné pro Švédy, ale cizinci jsou odkázáni na překlad, který je v některých obratech nesmyslný, což je obrovská škoda. Prokousávala jsem se jeho putováním několik hodin a vžívala do jeho pocitů. Opravdu silný zážitek. Třicet dní je třicet dní, a tak i tento článek je hodně rozsáhlý. Snad vydržíte až do konce, podobně jako Fredrik.

**Švédsko => Španělsko**

Večer před odjezdem jsem povečeřel s manželkou a dětmi a druhý den sedl do auta s přítelem Gunnarem, abychom se dopravili na nejjižnější místo Švédska, kde jsem si hned v první etapě užil silného protivětru 8 m/s, naštěstí „jen“ na 55 km dlouhé trase. Ve švédském Malmö jsem přisedl ke Gunnarovi do vozu a dále jsme pokračovali přes most do dánské Kodaně.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53017017868_bb61a3c708.jpg *]

/Fredrik u Baltu/

Druhý den byl trochu nervózní. Měl jsem urazit 95 km, a to už není málo. Samotná cesta z města Kodaně byla velkým dobrodružstvím – křižovatky, semafory, spousta kruhových objezdů, schopnost zastavit na velmi frekventovaných silnicích s velkým množstvím aut a taky najít správnou cestu a nesrazit se nebylo vůbec snadné. Ke konci dne jsem cítil bolest v pravé noze a tíhu batohu na ramenou. Tentokrát jsem si užíval slunečného počasí a větru do zad, na rozdíl od méně kvalitního svačinového obědu. Po náročném dni jsme se ubytovali v hotelu ve Vordingborgu a brzy šli spát.

Třetí den ráno. Přiznávám, že je těžké vstát z postele. Mám hodně bolestivá ramena od tíhy batohu, ale doufám, že si na něj zvyknu. Čeká nás trajekt do Německa a hodně špatné podmínky – přímý protivítr o síle 12 m/s, v němž musím ujet 83 km. Celou dobu mám pocit, že stojím na místě. Naštěstí mě zachraňují dvojková kolečka, která jsou poměrně rychlá, měkká a pružná. Na trase jsem musel projet přes mnoho dánských mostů, opravdu dlouhých a často ve špatném stavu, což na kolečkových lyžích opravdu poznáte. Z počátku jsou táhlé do kopce, pak následuje několik kovových spojů, kde se snadno zaseknete, a může hrozit pád, a na závěr následuje rychlý a životu nebezpečný sjezd. Dánsko je opravdu cyklistický národ, protože jet téměř tři dny z Kodaně jen po cyklostezkách, je naprosto dokonalé. Cestu jsem přežil a na trajektu v Rödby si objednal dobrý máslový chléb a pivo Tuborg, které mě opět trochu potěšilo, stejně jako myšlenka na následující den, kdy opustím Dánsko. Když jsme dorazili do Německa, zjistili, že jsem zarezervoval hotel na špatný den a museli odjet autem do dalšího stanoviště německého Lubecku a druhý den se vrátit zpět, abychom dodrželi plán.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016499231_04b71e55d1.jpg *]

/Nespočetné dánské mosty: táhlý kopec nahoru, úsek s kovovými spoji a dlouhý sjezd s rychlým a nebezpečným koncem/

Čtvrtý den se probouzím dost unavený a uvědomuji si, že mám před sebou opravdu hodně dní. Dnes mě čeká 85 km, pořádná zima a pár kapek deště, až po obědě se vyčasilo, ale opět se silným protivětrem. Všechny větrné turbíny jsou prakticky celý den natočeny ke mně čelem. Potkal jsem mnoho cyklistů s brašnami, jenže nevšiml si, zda jeli na elektrokolech, ale většina z nich ve vyšším středním věku. Byl jsem překvapený, že hodně lidí jezdí na delší vzdálenosti. Po obědě se přibližuji k více lesnaté krajině, kde se mohu ukrýt před větrem a jet rychleji. Jenže hned poté se dostávám na nejhrubší asfaltku severní Evropy, takže jsem pěkně vyklepaný a v některých místech musím sundat lyže a jít pěšky. Jaká náhoda, na ubytování potkávám dva Švédy, kteří mě poznali, protože četli mou knihu, jak jsem projel na kolcích Švédsko.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53015926272_48af01530b.jpg *]

/Foto: Jedna z tradičních staveb německého města Burg Auf Fehmarn/

Pátý den ráno musím překontrolovat stav materiálu a prostříknout kolečka sprejem. Po 12 km směrem na Hamburk ujíždím pěknou rychlostí s větrem vzad až k prasklině v asfaltu, kterou jsem musel přeskočit, ale stejně jsem se pádu nevyhnul. Zadní kolečko na pravé lyži se zaseklo ve spáře a myslel jsem, že to jsou mé poslední vteřiny. Naštěstí jsem přistál na helmě a jedné lahvi upevněné na hrudi, chvíli viděl hvězdičky, ale přišrouboval kolečko a pokračoval až do Hamburku.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016499476_97d0834a1a_z.jpg *]

/Prasklina v asfaltu a pád/

Šestý den jsem se musel rozloučit s Gunnarem. Sluníčko svítilo a celý den jsem upaloval po kvalitním asfaltu, rovných a opuštěných cyklostezkách. Etapu jsem si moc užil a ani nepotřeboval zkracování dlouhé chvíle se sluchátky a podcasty nebo poslechem knih. Po 55 km se ubytovávám ve městě Schneverdingen.

Sedmý den byl opravdu dlouhý. Už jsem jel Vasák 19x, ale po této 90 km porci se cítím opravdu unavený. Bolí mě chodidla, kolena, záda, obě ramena, lokty, ruce i krk. Navíc zjišťuji, že bych opravdu neměl jezdit do velkých měst, kde mě čeká kamenná dlažba a další překážky, nerovné terény, protože dostat se do Hannoveru k hotelu byl nadlidský úkol. Nastal čas vyprat si prádlo, nabrousit hroty holí a usnout k smrti.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016499326_3c017a056e_z.jpg *]

/Putování obnášelo také občasné večerní praní prádla/

V hotelu v Hannoveru jsem spal jen asi 4,5 h a podle pocitů bych potřeboval spíš 14,5. Čekal mě pěkný osmý den se 75 km a několika kopci. Na trase jsem zažil chaotické 4 km, kdy jsem se omylem dostal na dvouproudovou dálnici, kde na mě troubilo tak 50 aut projíždějících kolem asi 150 km/h.
Cíl byl v lázeňském městě Bad Pyrmont. Na lázních nevidím nic špatného, ale v tomto malém, nádherně sladkém městečku, jsem i při svém středním věku asi nejmladší ze všech.

Devátý den jsem ujel 89 km s téměř 900 výškovými metry, z čehož většinu jsem absolvoval po úzkých lesních cestách a v jednom ze sjezdů jel stále rychleji a rychleji a držel si palce, aby dole nebyla nějaká hlavní silnice a zvládl to dobrzdit. Naměřil jsem maximální rychlost ve sjezdu 46 km/h, což už je na kolcích v neznámém terénu prakticky vražedné. Sauna a německé pivo mě trochu spravily.

Desátý den do Marburgu a dalších 85 km v těle, jen drobný deštík, ale po cestě hodně kopců. Na cestě z města jsem zlomil hůl, a tak jsem použil svou vlajkovou tyč a přilepil ji ke zlomené holi. Večer jsem ocenil dobrý místní hamburger pojmenovaný „GutenBurger“, takže musel být opravdu dobrý.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016883935_d38b425f11.jpg *]

/Unavený, ale spokojený Fredrik s opravdu dobrým GutenBurgerem/

Při příjezdu do Marburgu mě odchytl nějaký chlapík na kole. Představil se jako Nils Weirich. Z pozdější konverzace jsem se dozvěděl, že je mu 26 let, studuje fyzioterapii a je také lyžařem, bývalým německým mistrem na 50 km, dva roky po sobě! Zeptal se, jestli by se mohl zítra přidat na projížďku a já samozřejmě souhlasil. Jedenáctý den v 6:30 stál před hotelem a popojeli jsme jeho autem kousek za město, kde ho mohl zaparkovat. Pak jsem si od něj musel také půjčit náhradní hůl a byl opravdu šťastný, že mám na vyjížďku parťáka. Nils byl hodně dobrý a silný. Dojeli jsme do kavárny, kde ho měla vyzvednout matka, ale nepřišla, takže jsme pokračovali dál přes oběd a s odpolední zastávkou na zmrzlinu, až jsme spolu ujeli 70 km. Nilsova máma nakonec přišla a nebyl jsem to jen já, kdo byl unavený. Byl to pro mě nejlepší den za dlouhou dobu!

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016500011_9f51e60e8a.jpg *]

/S Nilsem, nečekaným parťákem na jednu etapu, cestou necestou/

12. den a opět 87 km, s cílem v Heidelbergu! Překvapila mě cedule na hranici města, kde pod nápisem Heidelberg byly vyfocené tři místní nejkrásnější dívky. Do hotelu jsem se dostal kolem 17:00, dal si rychlou sprchu a vyrazil pěšky objevovat klasické německé studentské město, směrem k Heidelberské univerzitě. Mapy mobilu mi ukazovaly délku cesty 25 min. Necítil jsem se 100%, abych ušel 30 minut tam a 30 zpět, ale protože miluji studentská města, rozhodl jsem se dávat jednu nohu před druhou, až jsem se dostal do části zvané Alte Stadt. Ve starém městě bylo všude strašně moc lidí a konečně jsem se dostal k univerzitě s cílem se aspoň v myšlenkách vrátit do studentských let. Dalším cílem bylo sehnat opravdu dobré německé pivo! Když jsem uviděl přijíždět staršího místního pána na kole, skočil mu do cesty a přiměl, aby zastavil. Naštěstí s trochou mé němčiny pochopil, že chci najít opravdového Bergarta, tak zaparkoval kolo, přemýšlel se vztyčeným prstem a pak zazářil. KulturBrauerei. Jen jsem u večeře nepochopil, že při podávání řízku trvají na brusinkovém džemu.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016981353_e2fb69e9ec.jpg *]

/Studenstké město Heidelberg vítá nejen Fredrika cedulí s třemi nejkrásnějšími dívkami okolí/

Třináctý den a dalších 83 km na jih do Rastattu, kdy jsem pociťoval obrovskou únavu. Odřeniny, puchýře, namožené svaly, unavená záda a celková bolest. Nadával jsem si, kdo naplánoval, že bude jezdit takové dávky každý den bez jediného dne odpočinku! Tento den se nejelo tak rychle, naštěstí prakticky po rovině a celý den se solidním zadním větrem. Jinak bych nikdy nedorazil! Po cestě jsem viděl trochu lesů, trochu polí a pár malých vesniček, vše po perfektních cyklostezkách. Moc se toho tedy nestalo, což určitě přispělo k tomu, že jsem se s postupem dne cítil stále odolnější. Do cíle jsem dorazil až v 18:30 (po rekordních 6 přestávkách na kávu) a podařilo se mi zarezervovat přestavěný kostel na hotel, kde jsem doufal v dlouhou božsky krásnou noc s vidinou zítřejšího příjezdu do Francie.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016659574_ac879d2e5a.jpg *]

/Únava a bolest, kam se podíváš…/

Čtrnáctý den jsem se dostal přes hranice do Štrasburku, což koštovalo 62 km. Město se mi líbilo a ještě víc myšlenka, že jsem zase v jiné zemi. Shrnující statistika: Švédsko – 1 den, Dánsko – 2 dny, Německo – 11 dní, Francie… Na druhou stranu mě opuštění Německa trochu mrzelo, protože tam bylo hezky, vše fungovalo opravdu skvěle a zejména mezi Hamburkem a Frankfurtem jsem projel kus krásné přírody a pěkných cyklistických tras. Štrasburk jsem si však zamiloval a všem doporučuji jeho návštěvu. Také za mnou přijel vlakem kamarád Anders a absolvovali jsme společně pár následujících dní směrem na jih, z čehož jsem měl obrovskou radost.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016884725_0b04652cd6.jpg *]

/Francouzský Štrasburk si Fredrik opravdu zamiloval/

Opravdu dlouhý 15. den a 111 km až do francouzských Mylhúz. Zvláštní že po dlouhém a horkém dni jsou nejvíce unavené nohy, na kterých stojíte a čelíte drsnému asfaltu. Ale pojďme na začátek. Měl jsem v plánu kopírovat řeku Rýn, co nejdéle to půjde, užíval jsem si stínu, perfektního asfaltu, ptačího zpěvu a 50 km bez aut – naprostá nádhera. Jenže asi po 40 km začínám pociťovat nedostatek kávy a ten mi připomíná, že bych se měl někde zastavit na občerstvení, jenže nikde nic. Až potkávám dva milé manžele, Kanaďany, na kolech, kteří mi vaří kávu přímo u studánky ve stínu. Po několika dlouhých a horkých hodinách směrem na Mylhúzy je velmi potěšující potkat Anderse, jenž na mě čekal na baru se studeným pivem. Bez silného zadního větru bych těch dnešních 111 km nedal.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016890590_7b089a9623.jpg *]

/Velká krize a žádné obchody kolem. Fredrika zachraňují na kolech kolemjedoucí manželé, kteří mu uvařili aspoň kávu/

Šestnáctý den mě čekalo „jen“ 58 km do Montbeliardu, ale přesto byla etapa šíleně těžká. Cítil jsem se velmi opotřebený a začínal podezřívat, že moje fantastická modrá kolečka Skiselector fungují lépe, když je „normální“ teplo, a ne horko. Měl jsem pocit, že se na ně asfalt více lepí a že vůbec nejedou. Teď jsem tak nechutně unavený, že sedím a skoro spím, navíc zítra ráno v 6:35 budu ve švédské televizi SVT Morgon, což bude pekelná zábava. Jinak Anders odjel vlakem do Paříže, ale dnes večer ho vystřídá Johan. Nadešel čas se postavit mýtickému pohoří Jura, ale to bude muset počkat do zítřka.

Druhý den, v pořadí 17., jsme se vydali do vesnice Ouhans v pohoří Jura, což obnášelo urazit 89 km a překonat 1072 m nadmořské výšky. Den začal v půl sedmé „nervózním“ přímým přenosem s SVT, pak snídaně a přesun na místo, kde jsem včera skončil. Juro, chtěl jsem se sem vydat už docela dlouho, a proto jsem si v hlavě namaloval vysněný obrázek, jak by to tady mohlo vypadat. Nyní, po prvním dni ze čtyř, na cestě skrz tímto pohořím, nahoru a dolů, je to ještě hezčí, než jsem si myslel! Jaké fascinující prostředí. Ano, hodně kopcovitá krajina, ne však hory, ale spíš zvlněné kopce. Neuvěřitelně otevřená krajina s pastvinami a hustým listnatým lesem někdy připomínajícím džungli, žádné kácení, žádné vylidňování, ale živá krajina se spoustou malých vesniček, naprosto úžasné! A ty sjezdy! Jaké štěstí, že byl dnes v autě Johan. Musel mě dolů svézt. Dnes jsem to prostě musel vzdát a jet z kopce autem. Díky Johane!

[* https://live.staticflickr.com/65535/53015914192_8daa583778.jpg *]

/Příjezd do pohoří Jura poznal Fredrik velmi dobře, a to podle kopcovitého terénu. Místní krajina a kultura ho uchvátila/

18. den do Pont-de-Poitte (82 km). Tady v horách vypadá vše při starém, je tu nespočet malých pěkných vesniček s velkým kamenným kostelem, malou studánkou, vodojemem a hromadou hezkých domků a stavení se stodolami. Na pláních tedy nejsou žádné velké farmy, které by těžily dřevo, jako u nás doma. Krajina je dokonalým mixem mezi lesem, pastvinami a obdělávanou půdou, jsou tu jen krávy, žádní koně, žádná prasata a žádná další zvířata, což je zvláštní, ale neuvěřitelně krásné. Také zde nenajdete žádná velká města, která by mohla být centrem regionu Jura, nebo jsme ho minuli. Žádné velké hotely. Vše je malé a pěkné, kromě všech těch nekonečných kopců nahoru a dolů. Také jsme se vydali oklikou do Morez, abychom se setkali s Malanie Ratel, která zde provozuje závod La Transjurasienne. Jedná se o velký a zajímavý lyžařský závod, který už dlouhodobě plánuji. Natočili jsme spolu rozhovor o regionu Jura, závodu a budoucích plánech, pak naskočili do auta a jeli zpátky tam, kde jsme skončili a já jel posledních 40 km do hotelu. Cesta krajem Jura pomalu pokračuje a já si to užívám!

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016499576_4a850218b8_z.jpg *]

/Fredrik v cíli francouzského dálkového běhu na lyžích Transjurassienne/

Nádherný, ale velmi dlouhý 19. den až do Lyonu. Celkem 134 km a 1 350 m převýšení! Měl jsem naplánované, že pokud se mi to podaří, zasloužím si den volna. Po cestě jsem bojoval, zda si nenechat 40 km na další den, ale nakonec jsem ještě pár dní bojoval s vidinou odpočinkového dne.
A taky jsem si během cesty vytvořil zvláštní vztah ke kravám z Jura-Bergen. Podivné, ale jakmile se kolem nich vrávorám, začnou utíkat a následovat mě. Takže celé 4 dny mě popoháněly. I dnes jsem musel s Johanem sjet pár kopců, které byly příliš strmé. Jsem ti navždy vděčný! Teplotní záznam +33°C od 8:00 do 20:00.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016885470_508dda20ea.jpg *]

Odpočinkový 20. den v Lyonu. Chtěl jsem si pospat, ale vstal jsem jako obvykle před sedmou, ale aspoň jsme se brzy dostali do města. Záběry z dronu byly krásné a pak přišel čas na kávu. Myslím, že jsem k snídani snědl nejlepší housku z celého výletu! Poté přišlo na řadu holení, a tak jsme hledali holiče a nakonec našli někoho, kdo měl čas na moje dlouhé vlasy a husté vousy. Neodbyl mě, upravoval, fénoval a holil mě, takže po hodině a taky nějakých jazykových problémech jsem mohl zaplatit 45 eur a odejít ze salonu jako čerstvě ostříhaný bojovník. Bohužel veškerá legrace jednou končí. Po pěti brutálních dnech v pohoří Jura po mém boku, ale hlavně za objektivem fotoaparátu, musí Johan odletět domů.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016981578_3b0b592f62.jpg *]

/Jediný den volna je třeba využít nejen na návštěvu kulturních památek v Lyonu, ale i hledání holiče, který by měl čas na Fredrikovy dlouhé vlasy a husté vousy/

21. den z Lyonu do Valence a 107 km v přímém protivětru. Fuj. Teď jsem úplně rozbitý, bojovat tak osm a půl hodiny v neustálém protivětru je stresující. Krokoměr právě skočil na cifru 57 000 kroků. Trvalo mi asi 1,5 h, než jsem se vymotal z obřího Lyonu, pak absolvoval horskou túru až do oběda a ve sjezdu se mi podařilo si zachránit život na měkce vypadajícím plotu. Pak zbývalo už jen dojít 2 km pěšky dolů do vesnice. V jedné horské vesnici, když jsem se také rozhodl jít pěšky dolů, uslyšel klasickou francouzskou melancholickou píseň na harmoniku, tak jsem se podíval do okna a když píseň skončila, francouzsky jsem poděkoval. Odhrnula se záclona a vyhlédl starý muž ve fotbalovém dresu s velkou harmonikou, usmál jsem se a poděkoval ještě jednou.

A stav těla? Otlačenina na chodidle z celodenního stání v botách bolí v podstatě celý den. Levé rameno bolí v náročných stoupáních a také když na něm spím. Krk je dost ztuhlý a bolí. Myslím, že je to hlavně tím, že batoh je tak těžký (15 – 17 kg) a neskladný. Jinak všechno sádlo v pohodě 🙂

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016500271_2887aeb72d.jpg *]

/Sjezdy a sjezdy, často i pěšky/

22. den do Donzere (67 km). Dorazil jsem o něco dříve než obvykle, a tak jsem si přepral potřebné věci, rychle je vyvěsil, aby uschnuly, než zapadne slunce. Pak rovnou do restaurace na salát, hurá! Dnes, v neděli, byla totiž celá Francie zavřená, a to mě doma při plánování nenapadlo. Nemám totiž prostor, ani energii vozit s sebou jídlo a pití navíc, takže jsem byl opravdu blízko tomu, abych prostě vyhladověl, nebo zemřel žízní.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016980853_8d2cc72923.jpg *]

23. den do Avignonu, kolem kterého se tyčí mohutná kruhová zeď. Dnes to byl docela krátký den, pouhých 68 km, ale silnice ve špatném stavu prakticky celé dopoledne, spousta aut a náklaďáků s přívěsy, a tak jsem místy kvůli větru z jejich plachet málem vyletěl ze silnice. Teplota +37°C a začíná mi být trochu tepleji. Navíc se zvyšuje tření a opotřebení mých nohou, což není vůbec dobré. Zažívám mírnou paniku! Tohle může zničit a pokazit mé plány. V lékárně jsem si koupil novou pásku, krém, náplast, nůžky a sprej. Také jsem zjistil, že musím pít mnohem víc. Zrovna teď, když jsem hodně unavený, musím vézt více litrů tekutin, takže jsem si koupil na zítra 8 lahví pití.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016890715_7526533cd8.jpg *]

/Městská pevnost Avignon/

Montpellier a Středozemní moře mě čekalo 24. den po absolvování 109 km. V 06:00 jsem opouštěl ošuntělý hotel v Avignonu a přijel do jiného ošuntělého v Montpellieru v 19:45. Nejhorší je, že cena je poměrně vysoká, a to 2 000 Kč/noc bez snídaně. Ráno jsem začal čištěním a mazáním materiálu i sebe. Dopoledne mě potkal lehký déšť, což nevadilo, ale odpoledne jsem jel po horších a horších cestách, až jsem skončil na štěrku. Nezbylo, než sundat kolce, připevnit je na batoh a vyrazit pěšky v 35°C pařáku. Šel jsem asi 1 – 1,5 hodiny, ale pak jsem naštěstí narazil na pěkný asfalt s pocitem, že letím vpřed na úžasně rychlých kolečkách. Na konci dne najednou vidím Středozemní moře, po 24 dnech putování Evropou, je tam a začnu plakat, když vstupuji do vody. Děkuji.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016505366_bc11bd49a1.jpg *]

/Dojemný moment vidět Středozemní moře/

25. den a 85km cesta do Beziers. Ráno jsem vyšel na ulici před hotel a díval se na Středozemní moře. Bylo mi trochu zle při představě, že jsem ujel celou cestu od Baltského moře na kolcích a teď se dívám na vlny Středozemního. Netrvalo dlouho a začalo pršet. Naštěstí bylo teplo a mrholilo jen drobně na to, jaké mraky se kolem mě honily. Potkal jsem nechutné dopravní zácpy a nechápal, kam všichni jezdí a odkud přijíždí. A tak jsem pozoroval typy aut. Mnoho jich bylo malých, často promáčknutých nebo se škrábanci a často v něm seděla pouze jedna osoba. Řidiči za volantem byli mírně naštvaní a někteří pokuřovali se staženými okýnky. Ale abych jim nekřivdil, našli se i ti, co na mě radostně mávali. Mimo auta byli všichni přátelští. Love France.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016500506_33213c6237.jpg *]

/Pivo bodne nejen v horkých dnech/

26. den do Perpignanu (77 km). Dnes jsem 26 dní mimo domov. Na den přesně jsem se před 23 lety oženil a myslím, že někdy je 26 mnohem mnohem delší než 23. Dnešek byl opravdu náročný a spíš nudný den. Nic zvláštního se nestalo, jel jsem na spalujícím slunci po příliš velkých a hodně frekventovaných silnicích, s bočním větrem. Přemýšlel jsem, jaké bolesti cítím ve svém těle a jak miluji svůj domov, Švédsko. Večer, v lázeňském hotelu, se mi podařilo zařídit půlhodinovou masáž ramen a zad a pak pivo u bazénu – je přece léto. Jako třešničku na dortu jsem skončil večeří v McDonaldu.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016505626_328cf413dc.jpg *]

/Jako vítězství – po ujetých 2060 km na kolcích první půlhodinová masáž/

27. den. Vítejte ve Španělsku! Páni, jak je to emotivní, skoro neskutečné, dneska jsem se dostal k hranicím do poslední země, ale stejně jako mezi Německem a Francií tam nebyl ani jeden celník. Den začal tím, že jsem se dlouho vyspal a snědl velkou hotelovou snídani. Taky jsem se vplížil do malé „roztomilé“ býčí arény, býčí zápasy musí být nejhnusnější. Další drobná úvaha je, že čím více na jih, tím jsou silnice horší, asfalt „odfláknutý“ a cyklopruhů stále méně. Nejlépe bylo v Německu s mnoha starými uzavřenými a přestavěnými vlakovými tratěmi s perfektním asfaltem! Dnes v noci žiji v podivném městečku přímo u hranic se Španělskem. Nevím, jak to vysvětlit, ale připadá mi to jako staré kovbojské město, sice moderní, ale stále zastaralé. Například naprosto neúměrné množství malých obchodů, které prodávají oblečení. Všichni mají 50% výprodej, ale všude úplně prázdno, v ulicích ani jeden člověk a každou chvíli projíždějí černé BMW a Mercedesy se staženými okénky a kontrolují vás. Připadám si trochu jako blondýna v jihoitalském mafiánském městě!

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016660434_185ac75cd4.jpg *]

28. den do Girony. Jaká zábava. Přijela Ola, aby natáčela můj dojezd do cíle. Udělali jsme si dlouhou procházku do města a starého města na klasickou večeři „tappas“, opravdu dobré!

29. den a 50 km přejezd do Sant Celoni. Dnes jsem měl štěstí, že jsem si naplánoval kratší etapu, protože bylo neskutečné horko. Skvělé také je, že když mám s sebou Olu ve filmovém autě, můžeme doplnit putování o různé fotky a filmové klipy, ale bohužel jsem musel opakovat vícekrát některé úseky. V každém případě jsem měl v autě k dispozici spoustu snadno dostupných nápojů a vody, takže kdybych potřeboval, mohl jsem zavolat Ole a bylo nové. Bylo by skvělé ji mít s sebou celou dobu!

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016500056_5016f6217e.jpg *]

/Horko, horko, horko a bolest po celém těle/

Den 30 – Barcelona! Hotovo, naprosto neuvěřitelné! Jsem tak šíleně šťastný! V posledním tažení, ale zvládl jsem to. Docela zmatek dostat se do velkého města Barcelony a přes něj nahoru na pláž, ale stálo to za to. Konečně jsem po 30 dnech projel naprosto úžasnou Evropou a můžu přiznat, že jsem byl poněkud unavenější, než když jsem projížděl Švédskem. Mohlo to být způsobeno mnoha různými věcmi, jako je například větší vedro vs. déšť, rušnější silnice, horší asfalt, nebo že jsem zestárl.

[* https://live.staticflickr.com/65535/53016665339_243ba3ecb2_z.jpg *]

/Barcelona!!!/

**Evropa podle Fredrika**

Evropa je velká

Evropa je jiná

Evropě se dobře daří

Evropa je přátelská

Evropa je otevřená

Miluji být Evropanem

**Na závěr výčet bolístek, které si přivezl do Španělska**

Unavené oči, i když nosím celý den úžasné sluneční brýle. Krk, nezlepšující se, ztuhlý a bolavý. Ramena mají z batohu modřiny a puchýře. Pravé rameno, teď je čím dál těžší ho zvednout a pohnout, poškrábat se na krku je úplně nemožné. Podpaží, slané odírání a popruhy od batohu (vazelína nutná každý den). Bolavá záda, odřená od soli a batohu. Boky, modřiny a odřeniny od kalhot a batohu. Lokty (uvnitř i venku) žijí pouze v symbióze s tygří mastí. Zápěstí, oděrky od rukavic a hodinek, minimálně každý den musím měnit stranu hodinek. Dlaně bolavé z držení holí + samozřejmě velké puchýře. Odřené a bolavé ruce od poutek holí. Zadek, stejně jako v armádní pěchotě, je ošetřen vazelínou každé ráno a večer. Levé koleno většinou bolí kvůli osteoartróze. Po několika hodinách jízdy jsou lýtka naklepaná a ponožky dřou. Plosky nohou vysychají a praskají (každý den pleťový krém). Vbočený palec, z kompletního výčtu nejhorší, se po pár hodinách zhroutí v lyžařských botách a na špatném asfaltu, někdy bolí i celou noc. Prsty u nohou mi také každý den znecitliví (nejprve palce) – nejhorší je to odpoledne, když je krev v mých botách horká, jako by se vařila. Utržený nehet na palci u nohy a škrábance na lokti a koleně.

Další krásné fotky najdete na facebooku nebo instagramu Fredrika Erixona

https://www.facebook.com/fredrik.erixon

https://www.strava.com/athletes/19674245