Desátého dubna odlétáme z Prahy do Helsinek a po dlouhém čekání dál do Kittily. Je skvělé, že je možnost dostat se letadlem pouhých 13 km od našeho cílového městečka Sirkka. Až do příjezdu jsme neměli sebemenší tušení, že Levi je vlastně název kopce a samotná cílová obec se jmenuje Sirkka, v překladu údajně kriket. Později zjišťujeme, že dokonce jedna z cest místní nekonečné upravené magistrály vede až na Kittilské letiště. My jsme ho však se vším tím závodním harampádím nevyužili a půjčili si auto, které se nám pak ještě mělo hodit pro převoz na start závodu. Ubytování jsme měli domluvené společně s několika dalšími kamarády z našeho týmu v jednom z dřevěných srubů, kterých zde bylo mnoho.

Další dva dny si krásně polyžovali za slunečného počasí s teplotami vysoko nad nulou, a také se věnovali přípravám na závod, který nikdo z nás nejel. Předpokládali jsme, že trať bude asi dost náročná a příprava lyží také. Ale místní magistrála Ylläs -Levi nabízí 500 km nádherně upravených stop a nebýt strašáka závodu, dalo by se tu klidně ulyžovat k smrti. V pátek před závodem jsme se snažili vytestovat lyže na všech možných podmínkách, které jsme si mysleli, že by mohly při závodě nastat. Testovali jsme nejen na trati, ale vyrazili i na rozměklý sníh na sjezdovkový kopec Levi.

Pak už jen odpočinek, týmové informace k závodu, připravit lyže, nachystat si tu správnou hromádku vybavení na trať a co možná nejvíc se prospat před 70 km výzvou.

V sobotu jsme se vypravili na start do Ylläs, což je také lyžařské středisko se spoustou turistických tras i lanovek. Uvítala nás čistě ledová stopa, na kopcích měl být podle informací prašan a v cíli rozteklá břečka. S tím souvisela i spousta váhání ohledně mazání lyží. Neuvěřitelným způsobem se našemu servismanovi Márovi Pazderskému povedlo najít tuhý vosk, který mně, holce, pomohl v prvních kilometrech, abych se úplně neutavila v kopcovité části trati. Další dva, Standa Řezáč s Jirkou Pliskou, to samozřejmě s hladkými lyžemi neřešili a Mára sám vytáhl z vaku, pro takové podmínky neocenitelné, Madshusky s mohérovým pásem.

Byla to opravdu náročná trať, ale všichni jsme se s tím srdnatě poprali a byli jsme z ní nadšení. Počasí nám, co se prožitku ze závodu týkalo, opravdu přálo, odměnou za vybojovaná stoupání byly krásné výhledy z nejvyšších kopců (dalo by se samozřejmě říct z vrchařských prémií) a sjezdy frčely tak, že skútr nestíhal závodníky. Pro nezkušené lyžaře musely být ten rok klikaté ledové sjezdy opravdu neuvěřitelný adrenalinový zážitek! Nutno ale dodat, že všechna nebezpečná místa a zatáčky byly výborně značené, takže jsme v cíli moc krvavých závodníků nepotkali.

Podle mě není hezčího zážitku než končit závod v centru města. A navíc, poslední závod sezóny. Dojedete, lyže dolů, někdo z kamarádů vám donese pivo a občerstvení. Jako po každém závodě je nejkrásnější sdílet na „pasta party“ zážitky s ostatními z vašeho i jiných týmů a v tomto případě vlastně z celé uplynulé sezóny. Večer jsme se zúčastnili závěrečného banketu Visma Ski Classics, kde po vyhlášení těch nejlepších závodníků dne i celé sezóny sdílení zážitků pokračovalo. A najednou si člověk tváří v tvář těm největším hvězdám, ke kterým celý rok vzhlíží, uvědomí, že i oni jsou jen „obyčejní“ lidé, kteří se umí normálně bavit, když z nich po sezóně spadne veškerý stres, nekonečné soustředění a odříkání.

Další den ráno započala druhá etapa našeho výletu. Ostatní kluci odletěli směr Praha a my s Danem uklidili srub a vyrazili na autobus, který nás měl odvézt na začátek našeho putování napříč finskou divočinou. Měli jsme v plánu přejít oblast národního parku Pallas-Yllästunturi z nejsevernějšího bodu zpátky až do Levi, případně do Kittily.

Po konzultacích jsme se rozhodli vybavit se jednoduše tím, co jsme měli k dispozici. Velkými batohy, které jsme přivázali na obyčejné dětské boby a tažným zařízením se stal popruh na děti. Použili jsme lyže s mohérovým pásem. Díky tomu jsme zvládli táhnout boby i v hodně jarních podmínkách celkem dobře a nemuseli se starat o mazání.

Ve vesnici Sirkka se odehrává vše důležité v okolí hotelu Spa. Jede odtud i autobus směrem na Muonio a naše cílové místo Enontekiö. Jízdenka byla pro Čecha hodně drahá narozdíl od jídla, které jsme nakoupili za rozumné ceny.

Na konci dvouhodinové cesty jsme už seděli v autobuse sami a řidič nás vyložil u hotelu Hetta, kde měl být nástup na naši trasu. Startovní místo jsme vyhledali bez problémů, zapřáhnuli jsme boby a vyrazili přes zamrzlé jezero k prvnímu samoobslužnému srubu Pyhäkero, který je jen 7 km od Hetty. Sruby jsou po celém národním parku hojně rozmístěné a je možné v nich přespat zdarma. Najdete u nich vždy zásobu dřeva, suchý záchod a v některých také malou kuchyňku. Některé by se mělo rezervovat předem, ale protože jsme neuměli odhadnout naši rychlost s bobem a ani se nám nechtělo na této cestě nikam pospíchat, vybírali jsme taková místa, kde rezervace nebyla třeba. Na druhou stranu se to občas nemusí vyplatit. Hned v prvním srubu jsme narazili na dva důchodce, kteří ještě čekali na další parťáky, takže jsme se už do maličkého domečku nevešli. Bylo celkem pozdě, a tak jsme si upravili malou chatku na odpadky, která se nám zdála na přespání dostačující, protože stan jsme si s sebou nevzali. Nakonec ale nikdo další nepřijel, takže nás staříci pozvali dál do vytopeného srubu s plynovým vařičem a nádobím.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51953769717_d5d6298dc6.jpg *]

(Finské názvy pro nás byly opravdu hodně nezapamatovatelné)

Ráno jsme pokračovali za slunečného počasí po čerstvě upravené trase k dalšímu srubu. S boby se putovalo poměrně dobře, jen při větších nerovnostech a z kopce se občas převrhli. Zjistili jsme, že by to chtělo asi místo lana pevné tyče. Ale během cesty jsme si vychytali, jak si lana ve sjezdech zkracovat a jak držet bob mezi nohama, takže jsme po týdnu byli skoro profi řidiči bobů na laně.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51953769302_ef2929231c.jpg *]

(Srub Pahakuru je nadstandardně vybavený vařičem a nechybí v něm nic podstatného)

Na oběd jsme se zastavili u velkého srubu Sioskuru a odpoledne dokončili plánovaných 19 km do srubu Pahakuru, který byl opravdu malinký, tak pro 4 lidi. Měli jsme štěstí, nikdo tam nebyl, ale v kamnech ještě hořelo. Přes den se totiž ve srubech zastavují lidé na odpočinek a udržují oheň. Vybalili jsme, uvařili večeři a kochali se krásnými výhledy na hory, které jsme měli druhý den zdolat. V podvečer k nám dorazil na přenocování místní dobrodruh, od něhož jsme se dozvěděli, že je teplo, jako kdyby byl červen, zato sněhu je prý víc než obvykle. Tato kombinace ale způsobuje, že není možné udělat na lyžích ani krok mimo upravené trasy. Původní plán dojet na lyžích zpět do Levi přes kopce, které dle hosta byly aktuálně neupravené, jsme museli přehodnotit. Stočili jsme tedy cestu do Muonia.

Na další den jsme měli přejít několik hor až ke srubu Montellinmaja. Trasa měřila zhruba 21 km, a jak jsme sami usoudili, byla to optimální vzdálenost. S nákladem a ve sněhu, který ani přes noc prakticky nezmrzne, se o moc víc ujít nedá. Tedy v takovém měřítku, aby si člověk putování užil. Srub leží v nádherném sedle a je opravdu malinký. Ve dvou jsme se tam naskládali tak akorát. Zatopili jsme v krbu a rozpustili sníh na jídlo a čaj. V některých srubech není ani vařič, ani nádobí, ale my jsme byli vybaveni.

[* https://live.staticflickr.com/65535/51953769542_debcb48076.jpg *]

(Srub Montellinmaja)

[* https://live.staticflickr.com/65535/51954760236_ae5b34bc27.jpg *]

(Už nás vítá srub Montellinmaja chráněný kopci ze všech stran)

Pokud má člověk rád tiché souznění s přírodou, tenhle kousek země ho opravdu nadchne. Jen tak sedět na sluníčku uprostřed bílých kopců a užívat si odloučení od civilizace je jedinečný zážitek. Mimo několika málo skútrů a sobů potkáte za den jen pár lidí. Jedněmi z nich byla skupinka vysokoškoláků sportovní školy, kteří se velkou měrou podíleli na pořádání právě proběhlých závodů. Když jsme organizaci závodu chválili, skromně odpověděli, že to mohlo být ještě lepší. Upřímně, až na praskající kelímky na občerstvovačkách to byl rozhodně jeden z nejlépe zaopatřených závodů, kde jsme kdy byli.

Přes turistické centrum v Pallas jsme se dostali až do srubu Mustavaara, který nám nakonec místní na noc přenechali jako soukromou „rezidenci“. Ráno jsme se přehoupli přes hory a pokračovali dlouhými přechody jezer, provoz lidí trochu zhoustl, protože jsme se pohybovali jen kousek od Muonia. Po 20 km jsme konečně objevili srub, který však byl označen jako „Day trip hut“, tedy určený pouze k denním výletům. V mapě byl ale zakreslen jako „Wilderness hut“, navíc v okolí žádný jiný k přenocování nebyl, a tak jsme se rozhodli pravidlo pro jednou porušit. Naštěstí nás nikdo neodhalil.

Do rána napadlo několik centimetrů nového sněhu a cesta už tolik neutíkala. Zřejmě proto, aby nám nebylo líto, že se náš výlet blížil ke konci. Do Muonia jsme se dostali už na oběd, stopy totiž vedou až do centra městečka. Ubytovali jsme se v motelu, nakoupili spoustu dobrot, o kterých se nám po cestě mohlo jenom zdát, a užili si soukromou saunu na pokoji. Byli jsme ve Finsku, tak kdo by se tomu divil?

V sobotu 21. dubna sněžilo a my jsme se měli odpoledne přesunout na letiště do Kittily. Šárka ještě vyrazila na lyže a já mezitím sbalil věci. S boby jsme se rozloučili u kontejnerů, batohy plné suvenýrů a vzpomínek jsme naložili do autobusu směr Kittila-letiště a v duchu děkovali všem, kteří přispěli k tomuto neopakovatelnému zážitku. Celkem jsme za 6 dní ušli 105 kilometrů. Nebylo to o moc víc než jednodenní dlouhý závod, ale jednalo se o naprosto jedinečnou dimenzi lyžování.
V Čechách nás uvítalo slunečné počasí, ale s teplotou 20°C. Trochu šok.

Zdroj: Nordic magazín