Oblast Paznaun-Ischgl
=========

Tyrolské údolí Paznaun se rozkládá mezi obcí **Pians** (856 m.n.m.), ležící 5 km západně od Landecku, a sedlem **Bielerhöhe** (2040 m.n.m.), nejvyšším bodem vysokohorské silnice **Silvretta** spojující tyrolské údolí Paznaun s vorarlbergským údolím **Montafon**. Paznaun určitě dobře znají sjezdaři a snowboarďáci díky obřímu resortu **Ischgl-Samnaun**, který nabízí cca 240 km sjezdovek všech obtížností v nadmořské výšce 1 377 – 2 872 m.n.m. Tam, kde v zimě končí údolní silnice, tedy v obci **Wirl** (leží 11 km západně od Ischglu) začínají tři pozoruhodné komunikace běžkařské. Dvě vysokohorské s náročným stoupáním a jedna údolní s nenáročným klesáním.

Už vlastní Wirl má slušnou nadmořskou výšku 1 600 m.n.m., ale to zásadní pro milovníky běžek leží nad ním: na severozápad vedoucí trasa **R2** o délce 11,5 km s převýšením 255 m na průsmyk **Zeinis** a k přehradě **Kops** nabízí nádherné výhledy a to již od svého samého začátku při stoupání z Wirlu.

Jde o částečný okruh, takže stoupat můžete i západní cestou, ale tam vám výhledy bude kazit sjezdařský resort. Řekl bych, že je výhodnější západní cestou sjíždět, protože východní sjezd vyžaduje přenášení po jednom asi třistametrovém asfaltovém úseku a jiná jeho část mi až příliš smrdí sádrou, takže tudy raději stoupat. Každopádně jakmile naberete výšku, pochopíte, proč cestovatel Eckard Speckbacher v tomto článku považuje právě tuto trasu za jednu z nejhezčích v Tyrolsku. Jste na ní uprostřed vysoko položeného údolí, které střídavě evokuje konec světa, střídavě velmi decentně připomíná lidskou činnost – tu stavením na samotě, tu přehradní nádrží Kops (1 809 m.n.m.) nad níž je ve výšce 1 865 m.n.m. cíl trasy. Nádherný výhled všemi směry dává jasnou odpověď na dilema každého dobrodruha (*že někudy neprojela rolba neznamená, že tudy neprojedu já*), zda by se přece jen nedalo někudy pokračovat: nedalo. Není kudy, v cíli jste uvězněni alpskými dvoutisícovkami, strží a přehradou. Není kam pokračovat, musíte to pouze a jen a otočit nazpět, ale díky tomu to nádherné údolí poznáte lépe a navíc vás může zahřát i to, že jste už vyběhli z Tyrolska a doběhli do Vorarlberska.

.<>
[* https://live.staticflickr.com/65535/52687838758_6437264b41.jpg *]

*Otočka u přehrady Kops (foto: autor)*

Další trasa vede z Wirlu na jihozápad k osadě Bielerhöhe a přehradě Silvretta po stejnojmenné vysokohorské silnici, která je (podobně jako třeba úsek Souš-Smědava v Jizerkách) v zimě autům uzavřená a k dispozici jen pro lyžaře či pěší. Je trochu rafinovaně rozdělená na dvě trasy **R1a** a **R1b**, přičemž jedna bez druhé poněkud postrádá smysl, protože jednak na sebe navazují, druhak první v pořadí R1a vedoucí na **Baggerloch** (v mapách uvedeno jako *Kleinvermunt*) končí naprosto nenápadně uprostřed zcela nenápadného úseku. Opravdu nevím, kdo by se spokojil s dosažením tohoto nepoetického „necile“. Však Baggerloch znamená *Bagří díra* a není nic jiného než místo, kde bagry propírají štěrk (ověřil jsem si to u místních).

Obě trasy R1a a R1b jsou pojaté jako okruhy, jenže okruhem je zde míněn návrat tou samou cestou, takže se při plánování cesty do skutečného a mnohem poetičtějšího cíle, po trase R1b na nejvyšší bod Bielerhöhe/ nádrž Silvretta (2 040 m.n.m.), nenechte zmást a všechny vzdálenosti dělte dvěma.

Osobně se domnívám, že rozdělení jedné trasy na dvě je zde jen z toho důvodu, aby ti méně zdatní věděli, v jakém úseku je ještě střední obtížnost (=kam si troufnou bez váhání, tedy na R1a s délkou 9,7 km a převýšením 120 m) a kde už to hrozí těžkou makačkou (9,2 km dlouhá R1b je s převýšením 280 m klasifikována jako obtížná). Trasa R1b skutečně stoupá údolím Paznaun prudčeji než R1a, na posledních dvou km dokonce velmi prudce, ale vyjít a sjet prostě jde, takže není proč se toho bát. Nejhorší je smrt z leknutí.

.<>
[* https://live.staticflickr.com/65535/52668859991_bb48b19301.jpg *]

*Údolím Paznaun k přehradě Silvretta (foto: archiv Tirol Werbung)*

Cílová osada Bielerhöhe u přehrady Silvretta při podhledu z trasy R1b vypadá jako místo, kde lišky daly dobrou noc a usnuly také, ale na vrcholu zjistíte, že je to naopak místo relativně frekventované (našel jsem tam i zastávku autobusu), dobře dostupné (silnice z druhé strany do údolí Montafon ve Vorarlbersku je k dispozici i v zimě), a nabízející další běžkařské stopy (okruhy v délce 1 – 4 km).

Třetí a poslední možností, kam z Wirlu vyrazit na lauf, je na jihovýchod po trase **L5** na **Galtür** a dále po navazujících trasách **L4** (3,3 km dlouhá, úsek **Galtür – Tschaffein**), **L3** (5 km dlouhá zvaná *Lesní*, úsek **Tschaffein – Mathon**), **L2** (úsek přes obec Mathon) a **L1** (úsek **Mathon – Ischgl**, kde stopy končí). Všechny tyto trasy jsou opět pojaty jako okruhy, kdy návrat je po stejné nebo jen o pár metrů paralelně vedoucí stopě. Takže pokud jedete jednosměrný lauf, opět dělte vzdálenosti dvěma a neřešte, kterou stopou „okruhu“ jedete, s čestnou výjimkou trasy L3 („Lesní“), kde doporučuji tu jižnější část, protože ta nabízí nečekaně dlouhý a proto famózní sjezd lesem, což je v celé délce trasy mezi Wirlem a Ischglem, kde se jede hlavně mezi vesnicemi po louce v blízkosti silnice, pohlazením po duši.

Jinak je to samozřejmě velmi příjemná trasa obousměrně, protože klesání/stoupání mezi Wirlem a Ischglem je sice pár metrů přes 200 m, ale rozprostřené do 12 km a plynulé, takže budí zdání nikoli kopce, ale pouhé nakloněné roviny, takže je vhodná i pro méně zdatné lyžaře.

Pokud máte dobrodružné pudy i zde, tak tady je na rozdíl od předešlých tras realizovat lze. Na trase L3 je u jednoho ze svatých obrázků (v okolí je jich několik malovaných dětmi) značená turistická (letní!) odbočka na údolí **Larein**, nelze ji minout. Pokud budete mít jako já částečně prošlápnuto neznámým dobrákem (asi myslivcem) a dostatek odhodlání si případně dovyšlápnout zbytek, po 3,6 km místy pozvolného a místy nepěkného stoupání (já se s ním pral přes hodinu) dojdete na severní začátek liduprázdného údolí Larein. Jen upozorňuji, že nejde o oficiální běžkařskou ani zimní pěší trasu, nikde ani živáčka, naopak, občas nějaký mrtváček (pomníček zemřelému zasypaného lavinou), je to čistě na vašem zvážení rizika.

A to je, kromě trasy **L6**, kilometrového kolečka u sjezdovky nad Wirlem, v údolí Paznaun vše, žádná jiná oficiální běžkařská stopa zde není, ale každá z popsaných nabízí něco, proč to není málo. Rozhodně bych řekl, že platí: „**zažít trasu R2 (Wirl – Zeinis – Kops) a zemřít**“, protože ta je bez přehánění přenádherná a budete na ni rádi vzpomínat.

.<>
[* https://live.staticflickr.com/65535/52687767415_4c7aaa26b7.jpg *]

*Výhled z trasy R2 do údolí Paznaun (foto: autor)*

Spojení veřejnou dopravou
===================
Údolí Paznaun je skvěle dostupné i veřejnou dopravou, do stanice **Landeck/Zams** se dá dostat vlakem z Prahy / Tábora / Českých Budějovic s jedním přestupem, navazující bus linky 260 s konečnou ve Wirlu jezdí i o víkendech v půlhodinovém taktu a skibus linky 12 mezi Ischglem a Wirlem dokonce v desetiminutovém či čtvrthodinovém. *Díky této frekvenci spojů jsem si dopřál ten luxus si batoh se všemi věcmi na cestu domů do Česka zavést z Galtüru skibusem do Ischglu, vrátit se zpět jiným busem a celý den běhat nalehko.* Skibusy jsou zdarma, ostatní regionální busy pak oproti potvrzení o pobytu také.

Z Landecku/Zamsu jezdí noční vlak s **přímým spacím vagonem na Prahu**. Když vydržíte do půlnoci neusnout v nádražní hale, která je naštěstí otevřená nonstop, spát můžete ve vlaku až do Prahy, protože lůžkový vagon jako jediný z celého (z Curychu vyjíždějícího) vlaku postupně v Salcburku a Linci připojí k dalším rychlíkům, takže do Prahy jeho cestující dorazí bez přestupu. Je to vymyšlené tak, že např. v Linci jsou 2 hodiny na vyrovnání případných zpoždění, takže když žádná nejsou, celý vagón zkrátka dvě hodiny spí zaparkovaný na lineckém nádraží, než ho odveze český rychlík do Prahy. Jen si dejte pozor na rezervaci jízdenky do něj, o toto komfortní spojení je velký zájem a bývá vyprodané velmi rychle, já dva měsíce před cestou sehnal poslední lůžko.

Spojení vlakem vám najde i web Českých drah, místní busy najdete na