**Nervy v Harrachově**

Jednou na MČR v Harrachově mi byl přidělen veledůležitý úkol, a to rozjet štafetu. Mohly jsme mít papírově ambice na vítězství. Byla jsem hodně nervózní, protože na prvním úseku můžete přijet s velkým náskokem, v kontaktu nebo také s obrovskou ztrátou, kterou je velmi těžké pro další členky týmu smazat.
Start! Jede se mi úžasně, lyže skvěle stoupají, a tak si na svém úseku buduji velmi slušný náskok asi 30 metrů. Unášená euforií, že všem ujíždím, dojedu až na stadion, kde na mě čeká moje oddílová kolegyně. Všichni mi v závěrečné rovince fandí, a tak ještě ždímu poslední zbytky energie. Jenže v místě, kde bych měla plácnout předávající, zjišťuji, že jí koukám z očí do očí místo na záda! Blesku rychle mi probíhá hlavou, kde udělali soudruzi z NDR chybu. Dochází mi, že předchozí den se jely sprinty, které se na stadionu zřejmě točily v opačném směru než dnešní štafeta. A fandící mi nefandili, ale řvali, ať se vrátím, jenže marně.
Musím tedy půlku stadionu objet zpět a vrátit se na předávku správným směrem. Předávám nakonec asi na čtvrté pozici v kontaktu s druhým místem. Kdybych měla po ruce lopatu, tak se na místě zahrabu. To samé by jistě udělal i trenér, ale nic nekomentuje a radši sleduje další vývoj závodu. Je mi však jasné, že jestli nedojede naše štafeta první, jistě mě po závodě zahrabe a možná na mě nějakou lopatu sněhu přihodí i naše holky. Napjatě sleduji zbytek závodu a je mi dost špatně. Závody jako divák prožívám, jenže teď to má úplně jinou dimenzi.
Nakonec jsem měla obrovské štěstí, protože v závěrečném spurtu vyhrála o půl boty naše štafeta a nikdo mě nikde nezahrabal!

**Největší někdy neznamená nejlepší**

Vždycky, když jsme jeli na závody hodně daleko, tak se něco slušně řečeno pokazilo. Většinou se solidní formou a čekajíc dobrý výsledek. Zejména se jednalo o Vasův běh. Každý čekal, že musí být mým nejoblíbenějším závodem, ale ve finále opak byl pravdou. Atmosféra úžasná, jenže v rámci finančních úspor jsme cestovali autem a trajektem, kde jsme hlavu skládali ve spacáku na pár hodin na lavicích nebo podlaze a často přijeli do místa závodu vyřízení, většinou radši minimálně tři dny s předstihem, abychom se stihli dospat a rozhýbat. Cesta zpět stejným způsobem po náročném závodě s rozbitým tělem také velkému nadšení z akce nepřidala.

Kdysi dávno nás tam jelo asi osm a staral se o naše lyže pouze jeden servisman – chudák, tchán. Tentokrát jsme tam přijeli na celý týden před závodem, abychom si dostatečně osahali trať a počasí. Každý den lehce přichumelilo, jen pocukrovalo a vlhkost zespodu vylézala napovrch, takže klistr byl jistotou. Vytestovali jsme skvělou mázu. Jenže v noci těsně před závodem napadlo trochu více, takže servisman nestíhal všech osm párů lyží kompletně přemazat a nanést tuhý vosk. Bylo také obtížné odhadnout, zda určitá masa lidí před námi trať neuhladí a na ten klistr to opravdu bude. Proto se rozhodl klistr pouze překrýt křídou, aby nenamrzal.

Tehdy jsme stáli na startu vedle Lukáše Bauera. Když jsme mu sdělili, že jedeme na klistr, tak se chytal za hlavu, co blbneme a jestli víme, že nahoře je 10 cm nového. To jsme nevěděli. Představa, že stojíte na startu 90km závodu a rozhodně nemáte optimální mázu, vlastně ani průměrnou, ale regulérně podprůměrnou, tak to moc morálce nepřidá. Můj muž Jirka tehdy slíbil kamarádům, že jim zamává do televize. Nechtěli mu věřit, že to dokáže, ale on si věřil. Jenže teď mu sebevědomí rapidně kleslo.

[* https://live.staticflickr.com/65535/52626831659_747cd5a082.jpg *]

(Foto: Nisse Schmidt/Vasaloppet)

Co naplat, už tam stojíme a startujeme. Za dlouhou rovinou nás čeká sjezdovka, kde se mi do kopce pěkně lepí na klistřík sníh a dělají solidní bakule, které téměř vždy naznačují, že je po závodě. Naštěstí se mi podařilo na kopci bakule okopnout, takže naděje pořád žije! Na nekonečných rovinách cítím, že mi lyže vůbec neodjíždí a dřu jak kůň oproti těm, co jedou vedle mě. Mám pocit, že nemám šanci se s tímto na nohou dostat do cíle, a tak se snažím dojet aspoň na první občerstvovací stanici na 20. km, kde čekají naši a kde zabalím. Jirkovi se také lepil sníh na lyže a proklínal se, proč se prvního Vasáku obával a nerozhodl se pro soupaž! Jenže sliby se musí plnit, a tak se rozhodl pro stíhací jízdu a pomalu se přibližoval čelu závodu (po závodě konstatoval, že jel prvních 10 km, aby se dostal na špici, jako kdyby jel závod pouze na 10 km a ne na 90). Každopádně splňuje svůj úkol a mává na kameru s tím, že mu zadrhuje jedna lyže a málem se v záběru odporoučí do bílé pokrývky. Já se blížím na první občerstvovací stanici, kde potkávám tchána a sděluji, že končím. Ten však jen odvětil, co kecám, že mám špatné lyže, že Jirka mával do kamery z prvního místa! Trochu jsem zapochybovala. Možná se mi ta špatná máza opravdu zdá. Pokračuji dál, ale fakt mi to nejede a prostě na další občerstvovačce o 15 km dál končím! Tam mě odpálkovali úplně stejně, a tak jsem se prostě smířila s tím, že to nějak musím přežít. Od půlky závodu už byl opravdu sníh na klistr, jenže na jiný typ, z toho na svých lyžích jsem se moc neodrazila. Nějak jsem to došoupala do cíle na 15. místě. Nakonec celkem slušné umístění, jenže převládala frustrace, že by mohlo být na víc. Jirka po úvodní sprintové desítce vytuhnul a dojel na 111. místě, s čímž rozhodně spokojený nebyl, protože vzhlížel k padesátce. A tak jsme s křečemi v některých partiích nalezli do auta a odjeli domů.

Další ročník jsem chtěla zajet na Vasáku dobrý výsledek a trochu myslela na nejlepší desítku. Jirka se obětoval, že pojede závod se mnou. Neměli jsme tolik lidí a aut, aby mě dostatečně občerstvili, a právě časté doplňování tekutin je na tomto závodě alfou a omegou. Tenkrát ještě bylo normální, že lepší závodnice doprovázel muž, nyní se to už nesmí.

A tak se stalo, že opět spolu stojíme na startu. Jenže pět minut před odpalem zjišťujeme, že Jirka nemá ledvinku s občerstvením. Věc, kvůli které sem jel extra těch 2000 km. Sprintuje rychle po svých na parkoviště, zda tam ještě neuvidí naše auto, kde ji zapomněl. Naštěstí stojí v koloně a teprve odjíždí. Přilétne na start s ledvinou, nacvakne boty do vázání a prásk! Jedeme. Tentokrát máza dobrá, ale neodvažuji se jako pár odvážných holek jet soupaží. Nechci riskovat, že na konci závodu nezvednu v křečích ruce a nedojedu. Opět nezažíváme Vasák na prašanu, jako nám všichni básní, ale projíždíme obřími kalužemi vody na trati a v botách nám to jen čvachtá. Deset kilometrů před cílem předjíždíme dvě závodnice a tchán mi hlásí 10. místo. Makám o 106, aby nás nikdo nedojel. Přepočítal se, v cíli na obrazovce svítí u mého jména 11. místo, škoda, ale jsem šťastná, že tu jsem. A hurá, sednout do auta a jet domů.