Vše klapne a v pátek se již společně s Mírou a Pepou řítíme po D1 vstříc našemu osudu. Cesta proběhla bez problémů, odpoledne se již ubytováváme v penzionu hned vedle startu. Samozřejmě neváháme, bereme prkýnka, mažem modrý extra a jedem projet trať. Kolega Pepa nás žene hned na první kopec a já tak trochu zatínám zuby, přece jen na mě padá únava. Asi tří kopečky nahoru stromečkem, rychlý sjezd dolů do údolí a pak už jen soupaž. Pepa nás štve, nějak mu jedou lyže. Zkoušíme si je prohodit a zjišťujeme, že Pepa má zkrátka fazónu a lyžema to nebude. No nic obracíme a jedem si vyzvednout čísla do místní školy. Zde naprosto triumfálni rodinné přivítaní místni slivovicí. Neodoláme, je fakt dobrá. Po vyřízení formalit zjišťujeme, že se nám zde začíná líbit čím dál víc a nenápadně se vytrácíme do protější hospůdky, kde zahajujeme taktickou poradu večeří. Kluci si dávají výpečky se zelím a já plátek s hranolky, zalijeme to Plzní a jsme spokojeni. Samozřejmě nejsme sami a tenhle nápad mělo více lidí. Je zde výborná atmosféra a my již monitorujeme předpověď a domlouváme se, že si namažeme sami a modrý extra se zdá jako jasná volba. Limit si stanovujeme do 4 hodin.

Ráno se probouzíme do krásného, ale mrazivého dne (-14°C) a máme celkem dost času si v klidu udělat míchaná vajíčka a čaj. Pepa se rozhoduje, že ještě naparafínuje lyže, ostatní mažeme jen stoupací vosk. Na startu se to již plní a hledáme si místo. Kluky ztrácím z dohledu zůstávám někde uprostřed. Výstřel a už se dáváme do pohybu, hlídám si hůlky a volím opatrnější tempo. Objíždíme stadion a vracíme se přes cíl zpět na start a poté se již rozjíždíme přes koleje do prvního kopce. Zatím to jede, tempo je celkově opatrnější, tak si to užívám a zařazuji stříďák. Za chvíli již stoupáme stromečkem a poměrně rychle se dostáváme nahoru na sjezdovku, následuje rychlý sjezd a zase stoupáček. Vidím poslední obávaný sjezd. V závěsu za pěknou slečnou přibržďuju pluhem a radši neblbnu. Potom se již dostáváme do údolí a blížím se k malému kopečku, kde se trať zúží, ale žádné zdržení se nekoná. Fandící diváci mě vlévají novou energii do žil, samozřejmě jdu do mohutné soupaže, moc to ale nejede, sníh je tupý. Radši přejdu do stříďáku a šetřím síly. Trať se vine nádherným údolím a ve mě bublá takové nádherné lyžařské blaho. Na obzoru občerstvovačka, ale nehodlám se dlouho zdržovat. Chytám kelímek, pak kósek banánu do pusy a mažu dál. Potkávám borce, co se vracejí z otočky, a už stoupám do kopečka, vosk drží, takže“ no problemo“. Dojíždím hošíka, který má pěkný styl, tak se ho držím a mastíme si to údolím. Přejíždíme přes silnici po táhlé rovince k poslednímu stoupáku do stromečku a už sjíždím k železničnímu přejezdu a pořadatel mě naviguje do průjezdu do 2. kola. Na displeji se ukazuje čas 1:45, každopádně závod se roztrhal a můj plán je malinko zrychlit, tak uvidíme.

Rozvážně se vydrápu zpátky na kopečky, rychlý sjezd do údolí a zde už je cítit, že vosk se kapánek sjel. Takže kašlu na stříďák a soupažím si to až na občerstvovačku, hodím do sebe ionty a marně hledám gel, škoda. Pokračuju dál, odraz nic moc a padla na mě krize. Ke všemu ve stoupání v protisměru potkávám Pepu, jak se vrací z otočky (to nepřidá). Musím vydržet 3km na otočku a proklínám každý metr. Ale nic, jedem dál a přepínám na sporo režim. Dohrabávám se k otočce a jedu zpátky. Na kopci potkávám naproti Míru, pozdravíme se a už sjíždím k občerstvovačce, chytám kelímek – paráda. Chytly saze a zase to jede. Zapínám soupaž, soustředím se na tempo a kupodivu se mi jede výborně poslední stromečkový stoupák, následně perfektní sjezd dolu k železničnímu přejezdu. Nebrzdím. Houpnu přes koleje dolu na rovinku na stadion a tady už si užívám dojezd. Ještě si pro radost předjedu pár lidí a už jsem v cíli v čase 3:42. Zde na mě už čeká Pepa (3:22). Počkáme i na Míru (3:58) a uděláme cílové foto.

Na nic nečekáme, jdeme do sprchy a pak se vracíme na výborný kančí guláš v místní škole. Zde si trochu pohráváme s myšlenkou, že bychom zde večer zůstali a trochu to oslavili, ale nedá se nic dělat, takže nashledanou Valšsko – jsi pěkná země.

Co říci závěrem? Kdo jste zde nebyl, o mnoho jste přišel. Azuro, perfektní tvrdé stopy, kvalitní organizace, pohostinnost místních, to byl dobře namíchaný koktejl.