Jak všichni skalní bikeři vědí, klasické horské kolo je postaveno na pneumatikách o rozměrech 26 palců a donedávna se zdálo, že je to pro terén to neoptimálnější řešení. Přesto ikona a současně jeden z průkopníků tohoto sportu ve světě, Američan Gary Fisher, přišel před pár lety s kolem, které se již na první pohled doslova diametrálně od standardního MTB lišilo právě velikostí obvodu penumatik. Několikaletá snaha tohoto zpočátku spíše více než méně ošklivého káčátka najít si své místo v tvrdé konkurenci výrobců terénních kol, nakonec přinesla úspěchy dokonce i ve formě prvních medailí na letošním mistrovství světa horských kol. Devětadvacítky jsou tady, stále více výrobců je zahrnuje do svých programů a i my jsme byli zvědaví, co je k tomu vede.

Kolo patřilo a bude stále patřit mezi dost nákladné sportovní náčiní, které si nepořizujeme každý rok. Jeho nákup je dlouhodobý projekt, ve kterém vážíme přeneseně i doslova každou funkci i součástku s cílem poskládat je do toho správného stroje, který potěší naše představy a v neposlední řadě i oko. Speciálně u horského kola, na kterém při tréninku můžeme strávit i několik hodin v extrémních podmínkách, je správná volba důležitá a více než kde jinde se tu nevyplatí kupovat zajíce v pytli. I v Čechách se po vzoru Ameriky začínají rozjíždět předváděcí cyklo akce, na kterých si můžete některou ze zajímavých novinek během několika minut osobně vyzkoušet. Například v Kanadě jsou dokonce již tak daleko, že si prostě v lokálním bikeshopu půjčíte proti kreditce vyhlídnutý model na jeden nebo i více dní, abyste mu dali v terénu zabrat a přesvědčili se tak, jestli by bylo tím pravým strojem pro vaši investici.

Jak to tak bývá, i my jsme nejdříve v jednom blízkém krámečku párkrát okukovali jejich vystavený klenot Cannondale Flash 29‘er 2, model 2010, až slovo dalo slovo a nakonec jsme si ho s výhledem na několikahodinovou vyjížďku odváželi domů. Už při nakládání kola na střechu auta nám docházelo, co znamená spojit dvě devětadvaceti palcová kola v jeden bike. Byla v nás tak trochu malá dušička v obavě co s námi a naší cyklistickou dovedností tento, na první pohled transportér mezi horskými koly, udělá.

U Cannondalů, stejně jako u ostatních světových značek, začínají každou modelovou řadu celokarbonovými verzemi rámů, tu ale nepůjčují jen tak ani tady v Severní Americe. My jsme se chystali prohnat, jak je z označení patrné, druhý model v řadě hliníkových rámů. S jistou nedůvěrou jsme vzali za vděk velikostí rámu X (z nabídky M a L), který mohutný až nemotorný vzhled kola ještě umocňoval. Ale už při jeho prvním zdvihnutí nás mile překvapila celková váha. Bike byl lehčí než vypadal a náš odhad hmotnosti kolem 11,5 kg byl nakonec potvrzen i prodejcem. Specifikem hliníkového Flasche, tvarovaného dnes již běžnou hydroformní technologií, jsou promáčklé vzpěry stavby zadního trojúhelníku, tzv S.A.V.E. systém, které mají dodávat kolu jistou schopnost odpružení na terénních nerovnostech i přes to, že jde o pevnou rámovou stavbu.

Co však dělá Cannondale cannondalem je charakteristická „jednonohá“ vidlice, více jak desetiletým vývojem přivedená téměř k dokonalosti. Vidlice námi zajížděného biku, označená Lefty 29‘er w/DLR se zdvihem 80 mm, byla hliníkové konstrukce (nejvýše visí opět karbonové), s olejovovzduchovou náplní, jejíž tlak je regulovatelný úměrně hmotnosti jezdce. Ventil na hustění speciální pumpičkou se nachází na spodní části nohy. Na opačném konci jediného tubusu, v pohodlném dosahu cyklisty, nechybí ovládání nezbytných funkcí každé moderní vidlice, páčka zamykání a kolečko regulace rychlosti odskoku.

Náš Cannondale měl několik dalších vychytávek specifických pro tuto značku. Byl jím například „oversize“ šlapací střed, do jehož ložisek se nasouvá dutá osa, tzv. technologie hollowtech, o průměru 30 mm (oproti běžným 24 mm). Osa byla osazena karbonovými klikami firmy FSA a to nejvyšším modelem K-Force Light BB30 s našroubovanými hliníkovými převodníky se standardním počtem zubů. Kombinace těchto špičkových technologií i materiálů zaručuje minimální ztráty energie při šlapání, což jsme skutečně v kamenitých „stojkách“ několikrát ocenili. Druhou a poslední karbonovou součástkou kola byla sedlová trubka Truvativ Noir, která měla za úkol pošetřit naše pozadí od vyhlášených (ne)cest kanadské divočiny. Až příliš pohodlné sedlo z produkce Cannondalu, model C3 – Ergometric Form bylo v závěru švihu už spíše kontraproduktivní.

Hlavní, a nepřehlédnutelnou, část kola však tvoří devětadvaceti palcové, v tomto případě hliníkové, ráfky od firmy DT Swiss, zapletené klasicky dvaatřiceti dráty a obuté do plášťů Maxxis s univerzálním vzorkem. Přední náboj byl originál Cannondale Lefty SL, zadní Shimano bez označení. Na oba náboje pak klasicky šesti šrouby přisedly sto šedesáti milimetrové kotouče brzd Avid Elixir 5, jednoho z vyhlášených modelů v této kategorii brzd. Dodáváme, že přechod z našich starých dobrých V-breaků na kotoučovky probíhal velice rychle a jejich přesné a citlivé dávkování z nás učinilo okamžitého fandu tohoto typu brždění.

Pro úplnost řetěz Sram s dutými nýty vodila po zadní kazetě téže značky se zuby s rozmezím 34/11 přehazovačka Sram poměrně nízké řady X7 a vpředu stejně bezchybně pracoval i přes náš počáteční despekt přesmykač srovnatelné úrovně Shimano Deore. O řetězu se již to samé říci nedá. Nýtovali jsme dvakrát během jedné vyjížďky, což vyrovnalo náš dosavadní celoživotní rekord. Poslední hodina tripu s přeskakujícím řetězem díky z nýtu klouzajícím článkům nás spíše utvrdila, že ne všude se vyplácí šetřit na gramech.

Pro tradičního evropského vyznavače rovných řidítek zpočátku znamenala po americku rozmáchlá řidítka Truvativ Stylo WC svými sedmdesáti (!) centimetry délky problém se vejít na úzkých singltrecích mezi stromy. Občas to odnesla i jejich kůra. Ovšem fyzika funguje i v cyklistice a i logika věci velí, že velká kola se dají lépe zvládnout velkými řidítkami. Stejně jako řidítka jsme ocenili v průběhu téměř pětihodinového švihu i ergonomické rukověti Ergon GX1, které při správném nastavení odvedly svou práci a pošetřily dlaně od nepříjemných bolestí. Nezvyklé rozměry kokpitu snad odnesly v závěru jen naše tricepsy.

Vlastní jízda na „29“ byla skutečné překvapivým zážitkem. Kolo jsme vyzkoušeli nejdříve v rozbitých až extrémně kamenitých úsecích místního cross country okruhu, který jsme měli z letní závodní sezóny najetý na klasickém biku. Bylo tedy s čím porovnávat. Překvapivá byla prostupnost jakýmkoliv tereném. Velké pneumatiky v pohodě válcovaly místa, kde se s klasickými šestadvacítkami musí výrazně „pumpovat“, aby mezi vyskokými kameny či kořeny neuvázly. Přilnavost zadní pneumatiky ve stoupání byla i přes univerzální vzorek exelentní, přechody z blátěnných sekcí na kamenité, či kořenové zvládalo kolo bez výrazného podsmeknutí či ustřelení zadní gymy. Flesh citlivě reagoval a dobře držel stopu v každé sebeostřejší vracečce. Ani jako dlouholetí majitelé celopéra jsme po doladění tlaku v pneumatikách nepociťovali přechod na pevné kolo jako limitující (u větších kol postačil nižší tlak, což zlepšilo přilnavost i „odpružení“). Dobře rozložené těžiště stroje nabízelo snadnou kontrolu při skocích a neměli jsme ani problém zastavovat na zlomky sekund při balancování na úzkých dřevěných lávkách. I na extrémních a zdánlivě nepřekonatelných úsecích nás „Twentyniner“ nechal vystoupit z pedálů o poznání později než „26“. A důvodem byl rozhodně více nedostatek naší odvahy pokračovat než limity kola.

Jestliže velká kola Cannondalu zvládala skvěle extrémní terén, po polňačkách, lesních cestách či asfaltu doslova letěla. Tradičně útrpný boj menších či úzkých pneumatik s travnatým povrchem se v podání devětadvacítek změnil na rutinný přejezd, stejně jako průjezdy písečnými či blátivými sekcemi. Co by si mohl přát biker na svých výjezdech třeba i po českých horách a údolích více? Snad jen v závěru delších stoupání více fyzičky k překonávání přece jen větších setrvačných sil objemné pneumatiky tohoto nastupujícího fenoménu horské cyklistiky. „29“ ocení především nadupaní hobíci, bikeři-maratonci i technicky zdatní universálové. Závěrem vyslovujeme naprostý souhlas se slovy prodavače zmíněného bikeshopu – kdo jednou zkusil, již nebude chtít měnit!