Italské Passo Lavazè toho nabízí hodně. Nejprve se ale určitě zeptáte, jak se sem dostat. Možná je to jen lokalita, kterou míjíte při cestě na Marcialongu. Je to totiž co by kamenem dohodil (nebo spíš vyhodil) od známého střediska Cavalese. Ano, přesně toho místa, před nímž se ve slavné Cascatě rozhoduje Marcialonga. Cesta tam se přes Innsbruck a Brenner nebude lišit pro Brňáka, ani Pražáka. Pak ale někteří pokračují přes Passo Sella, kam se vykroutí množstvím serpentin, a poté spadne do Val di Fassa a Val di Fiemme. Druhou možností je sjet z dálnice A22 až na sjezd Ora/Egna, tam je sice také pár serpentin, ale auto nemusíte popohánět až do 2 240 metrů jako v případě prvním. Existuje i jedna střední cesta, která znamená sjet z A22 na sjezdu Bolzano Nord, doplatit kolem deseti eur za italskou část dálnice z Brenneru a pokračovat ve směru Ponte Nova, případně Obereggen. Ceduli na Passo Lavazè bych v tuhle chvíli ještě rozhodně nehledal. Nejdříve z Alp neuvidíte nic, protože první část stoupání vede tunelem. Pak se ale objevíte v úzkém kaňonu říčky Rio di Troia a začnete pořádně točit volantem. V tomto momentu doporučuji rozdat ženám a dětem Kinedryl a pytlíky na zvracení a pořádně si užívat rally Dolomity. Až vás rally omrzí, budete zhruba v půlce kopce. Pokud jedete v době, kdy napadl čerstvý sníh, je dobré se podívat na ceduli, jestli je Passo Lavazè „aperto” (pozn. red. aperto – italsky otevřeno). Pokud je totiž „chiuso”, nepomůže vám ani karbonová lopata. Po pár desítkách zatáček se vynoříte na náhorní plošině. Pro dobrodruhy, kteří přijíždějí na noc, to je krásný pohled na zasněženou plochu obklopenou štíty, na které svítí měsíc a hvězdy. Na „pražáka“ to sem trvá kolem sedmi hodin. Záleží, jak moc se vám bude chtít dodržovat stovka před Innsbruckem a stodesítka z Brenneru. Nezapomeňte se pořádně zhluboka nadýchnout, právě jste vyjeli do 1 800 metrů nad mořem.

Bohužel ubytovacích zařízení je tu velmi málo. I když si uříznete dva prsty na cirkulárce, postačí vám k výpočtu jedna ruka. Nejznámější je Albergo Dolomiti, které ale mají vybookované repre běžci nadlouho dopředu. Přesto se dá najít volná kapacita v Bucaneve Lavazè nebo v hotelu Schwarzhorn. Vše je přímo u stop a poslední hotel je dokonce hned u lanovky a menšího sjezdařského střediska. Nedostatečnou ubytovací kapacitu bych asi vypíchnul jako největší nedostatek Lavazè. Na druhou stranu se sem dá dojíždět z Cavaleze či z vesniček od dálnice. Z obou stran také jezdí pravidelně bezplatný skibus a nejede déle než 20 minut. Naopak v každém z penzionů se dá celkem dobře uhasit žízeň a zahnat hlad. Espresso tady klasicky nebude dražší než 1,30 eur a výhled z lehátek kolem Schwarzhornu do údolí Val di Fiemme je překrásný.

Mimo ubytování je to tady službami pro lyžaře přímo nabité. Parkoviště je zdarma, jsou zde sprchy, úschovna zavazadel, pravidelný skibus, dětský lyžařský koutek, snowtubing. Samozřejmostí je i půjčovna lyží a profesionální servis. Najdete zde i lyžařskou školku a instruktory, kteří naučí na běžkách snad i černocha (já to viděl na vlastní oči). Služby nejsou nijak drahé, předpokladem ale je, že máte zaplacenou permanentku do stop, která vyjde od cca 5 do 10 eur v závislosti na délce lyžování, velikosti skupiny, stáří a někdy i vyjednávání s „talošem“ ve vstupní budce. Ale věřte, že ta cena za to stojí! Hned za vstupní bránou poznáte pravou italskou stopu, kterou rolba vyřezává minimálně jednou denně. Zapadaná stopa neexistuje. Na hlavní planině jsou dvě stopy na klasiku a široká stopa na bruslení. Na vedlejších a náročnějších trasách je jedna stopa pro každou techniku. Košíčky na hůlky můžete klidně nechat doma, někdy totiž tvrdost stopy připomíná beton. Berte to s nadsázkou, ale kvalita stop je zde opravdu na skvělé úrovni. Srovnal bych to třeba se Seefeldem, ale ani tam není tak tvrdé podloží jako na Lavazè. Důvodem je hlavně vysoká nadmořská výška, poměrně suchý noční mráz, trasy se zpevněným podložím a hlavně pravidelná úprava. Svou roli hraje i technický sníh. Cože, technický sníh skoro ve dvou tisících metrech? Ano, v posledních letech a zimách bez srážek byli donuceni i na Lavazè připravovat okruhy s pomocí technického sněhu. Pak to ve stopě odsýpá i amatérům a techniku bruslení jedna-jedna do kopce jezdí i ten černoch.

Celkem 40 kilometrů stop je tak připraveno pro absolutní začátečníky i závoďáky, kteří vyžadují pořádné stojky. Areál je koncipován jako sjezdovky, a tak zde najdete trasy od modrých po černé. Modré se rozprostírají především na náhorní plošině a jsou dostatečně široké. Tam probíhá většina lyžařských kurzů a výhodou je blízkost hospody a sprchy. Náročnější mohou zkusit třeba jednu ze dvou červených tras, které padají do 1 600 m n. m. a pak se „houpavě“ dostávají zpět na náhorní plošinu. Pro výletníky doporučuji trať kolem Liegalm – Malga Costa. Je to osamocený srub, většinou obklopený haldou přírodního sněhu. Snad by tam od loňska měla fungovat i renovovaná ubytovna a restaurace. Moc lidí tam ale nepotkáte. Společnost dělají štíty Dolomit a zasněžené pláně. Nejzdatnější lyžaři budou kroužit černou trasu směrem na Schwarzhorn. Ta naopak z náhorní plošiny stoupá poměrně strmě směrem na severozápad. Stojky nejsou dlouhé, ale o to výživnější. Celá trať je stavěná jako závodní s účelem se zahltit a pak mít zase vteřinku na oddych ve sjezdu. Na všech trasách jsou standardem klopené zatáčky, děla v místech, kde má sníh tendenci odtávat, a upozornění před kopcem či sjezdem. Jsou zde vypolstrované stromy v zatáčkách i SOS telefony pro případ nějakého problému. Zjednodušeně řečeno, jste tady pro maximální zážitek z běžeckého lyžování a ten vám tady nemůže nic zkazit. Když už vám tréninkový plán povolí zastávku, budete se kochat výhledem na Alpe Cermis, Obereggen a zelenající se údolí Val di Fiemme.

Lyžovat se zde dá od listopadu do dubna. V dobách, kdy nejsou srážky, velmi rychle navozí technickým sněhem alespoň modré okruhy. Lidí zde je tak akorát a středisko si našlo velmi pěknou rovnováhu mezi výkonnostním lyžováním a lyžařskou turistikou. Nevelké ubytovací kapacity a parkoviště, kde nikdy nehrozí zácpy například jako v Bedřichově. Ve stopě zde potkáte esa světového lyžování od Lukáše Bauera po bratry Auklandy. Lavazè totiž splňuje předpoklady i pro přípravu ve výšce, proto se nedivte, že vám to první dny v tomto vysoko položeném sedle nebude úplně „lítat“. Pro lyžaře jsou tu po celou sezónu připravené různé akce, jejichž vrcholem je Lavazèloppet, který se jezdí klasickou technikou vždy ve čtvrtek před slavnou Marcialongou.

A ještě jeden bonus pro letošní sezónu: Italové konečně zprovoznili web areálu: www.lavaze.com, kde jsou aktuální informace, trasy a dokonce i aktuální počasí s webovou kamerou. Poprvé se tak již v listopadu bude možné podívat, kdy se jim podaří zprovoznit trasy a kolik lidí už brousí ve stopách. Ciao, sejdeme se tam!


Tomáš Kálal

Narozen: 17. března 1985 v Písku

Sport: Začínal se sjezdovým lyžováním, ale při nástupu na VŠE v Praze se dostal k běhu na lyžích. Dodnes je členem Ekonomu Praha, oddílu, který je v dálkových bězích známý pod jménem Žižkovský tygři.

Nejlepší výsledky: 4. místo Šumavský maraton, 15. místo MČR na 50 km

Zaměstnání: Senior Relationship Manager, Conseq