Až uslyšíte nějakého českého lyžaře, jak mluví o Engadinu, určitě nebude mít na mysli švýcarské údolí, ale závod, který se v tomto údolí pravidelně pořádá a je metou snad každého závodníka, jenž má rád volnou techniku běhu na lyžích.

Letošní zimu to bude půl století, kdy se lyžaři sjíždějí do jednoho místa, aby společně uctili tento závod a pokračovali v jeho tradici. Jeho příběh začal v roce 1969, tehdy se přihlásilo neuvěřitelných 945 startujících a 805 z nich závod dokončilo. Závod zaznamenal obrovský rozmach, počet startujících se každým rokem téměř zdvojnásoboval. Už 8. ročníku se zúčastnilo přes 10 000 lidí a nejvíce lyžařů bylo registrováno v jubilejním 30. ročníku, kdy se na start postavilo více než 13 500 účastníků, což je dodnes rekordní číslo. Padesátý ročník ho však bude zajisté atakovat.

Během dlouhé historie závodu můžeme sledovat i vývoj technik běžeckého lyžování. Zpočátku se Engadin Skimarathon jezdil klasickou technikou. Poté se kombinovala klasická technika (jízda jedné lyže v klasické stopě) s jednostranným bruslením, tzv. Siitonenův krok. V roce 1974 tento styl poprvé použil finský lyžař Pauli Siitonen, což mu pomohlo na špatně namazaných lyžích k vítězství v Dolomitenlaufu. Od roku 1985 již převládalo bruslení nad klasikou a Mezinárodní lyžařská federace (FIS) oficiálně uznala oba styly běhu.

Umístění startu je stálé, a to v Maloji. Během historie závodu se měnila pozice cíle, v posledních letech končí závodníci v S-chanfu. Profil trati se může zdát jednoduchý, ale pár výjezdů může v průběhu závodu překvapit, navíc v kombinaci s vyšší nadmořskou výškou okolo 1 800 m n. m. nemusí být maraton pro každého procházkou růžovým sadem. Každý jede, jak může, ale míst, kde si závodník ve sjezdu odpočine, není mnoho. Elitní závodníci dosahují podle sněhových podmínek průměrné rychlosti okolo 30 km/h, pro srovnání – leckterý amatérský cyklista by měl problém, aby jim stačil, včetně jejich občerstvovačů v doprovodných vozidlech. Mírnější profil trati je důvodem, proč pravidelně musí o vítězi závodu rozhodovat cílová fotografie. Není výjimkou, když rozdíly nejlepších závodníků jsou jen zlomky sekund a často do cíle přijede okolo třiceti závodníků v třiceti sekundách. Fyzická a taktická připravenost s trochou štěstěny jsou hlavními podmínkami vítězství.




Engadin Skimarathon - jako životní krédo

Françoise Stahelová (80 let)žena, která dojela 49x do cíle Engadin Skimarathonu. Jako jediná absolvovala všechny ročníky tohoto nejslavnějšího závodu na světě, jenž se jezdí volnou technikou. Letos může dosáhnout 50. jubilea.

Zúčastnila jste se prvního ročníku v roce 1969 a od té doby jste nevynechala ani jeden start. Jak to děláte?
Nebylo to vždy úplně jednoduché. Například v roce 2006 vzdalo závod hodně startujících, protože teploty klesly až k –20 °C. Během závodu bojujete sám se sebou, ale jakmile projedete cílovou čárou, tak na bolest zapomenete a cítíte se skvěle.

Co pro vás Engadin Skimarathon znamená?
Každý rok se obávám, aby mě zdraví pustilo na start. Ani já nemládnu, ale tento maraton je součástí mého života.

Pamatujete si na Váš první start?
Samozřejmě! Bylo tam hodně sporů, zda mohou být ženy připuštěny na start. Naštěstí se organizátoři rozhodli, že mohou startovat. Třetí místo nebylo tak podstatné jako ta skvělá možnost závod absolvovat.

Celý příběh si můžete přečíst na: MySwitzerland.com





Cesta do údolí Engadinu nebyla vždy jednoduchá

Na své zážitky z Engadin Skimaratonu vzpomíná Štěpán Palme

Dnes každý sedneme do auta a jedeme, kam se nám zlíbí. Ne vždy tomu tak bylo a řada závodníků, kteří se účastnili závodů v minulém století, toho pamatují. Často se dopravovali vlakem nebo autobusem s batohem a lyžemi v rukou, nejen po České republice, ale když se jim poštěstilo, tak i do zahraničí. Bez mobilů, internetu a jiných komunikačních zdrojů, často omezeni financemi, se společně domluvili, zařídili nejen ubytování a dopravu, aby se mohli závodu zúčastnit. To si už v dnešní době ani nedovedeme představit, ale tehdy se zřejmě rodilo daleko víc nových přátelství a situací, na které mohou vzpomínat…

Poprvé jsem se seznámil s Engadinem v roce 1983, když se závod konal po patnácté. Později jsem se dozvěděl, že po účasti na pěti ročnících obdrží každý pamětní medaili. To mě inspirovalo, protože sbírám, jak já říkám, poklady podobného druhu ze všech závodů. Každý rok jsem ale na závod nechtěl jezdit, protože jsem si přál poznat i jiná místa, kde jsem ještě nebyl. Časem jsem se rozhodl, že na tuto medaili nebudu pospíchat a budu závod absolvovat jen v jubilejních ročnících, tedy po pěti letech. To se mně podařilo a na každém zájezdu do Švýcarska bylo něco, na co se nezapomíná.

Nejzajímavějším byl pro mě 25. ročník v roce 1993. Tento rok totiž nikdo z mých známých neměl v úmyslu na maraton jet. Náhodou jsem objevil inzerát, že nová cestovní kancelář z krajského města pořádá zájezd, díky němuž bych měl přímé spojení do místa, kde se konal závod. Volba byla jasná. Přihlásil jsem se, zaplatil a ve čtvrtek navečer sedl do kloubového autobusu, v jehož zadní části byly kajuty, kde se mělo po dobu zájezdu spát. Z účastníků zájezdu jsem nikoho neznal, a tak jsem dostal nápad, že budu hrát jinou povahu, než si myslím, že mám. Tedy že se nebudu s nikým moc bavit a budu se chovat jako nespokojený mrzout. Večer jsem ulehl do kajuty s tím, že cesta pěkně uběhne, ráno budu odpočatý a začnu hrát svou novou roli.

Ráno mě probudilo podivné debatování, kterému jsem porozuměl, až když jsem se dostal do přední části vozu. Zjistil jsem, že náš autobus nechtějí pustit přes hranice mezi Rakouskem a Švýcarskem, protože měl rozměry „harmoniky“ a nesplňoval potřebná kritéria. Pořadatel zájezdu (budu mu říkat „Kousek“) si nechal zavolat nadřízeného celníků v domnění, že autobus pustí. Všichni účastníci zájezdu neuměli německy, ale reakce vedoucího celníků byla všem jasná. Po výkladu sloužících celníků o problému týkajícího se našeho autobusu nadřízenému se z jeho úst ozvalo pouze: „Nein“. Nápady Kouska, že pojedeme na jiný přechod, kde nás třeba pustí, či dokonce návrh náhradního programu v Rakousku, přestože všichni se těšili do Švýcarska, už mě ani nepřekvapily. Pro mě však bylo důležité dostat se na závod, na který jsem měl uhrazené startovné a musel jsem tam získat medaili, jak jsem si kdysi naplánoval. Oznámil jsem Kouskovi, že si beru svoje věci a jdu „na stopa“. Divil se, proč se chci trhnout od skupiny, když jsou kolektiv, jak říkával. Lehce jsem mu vysvětlil, že ty kolektivy, co myslel, už jsou pryč. Zeptal jsem se ho, v kolik hodin plánují v neděli odjezd z tohoto přechodu a s informací, že tam musím být v 19.00 hodin, jsem si vyložil své věci z autobusu. Při vykládání lyží ze zavazadlového prostoru mi jeden z řidičů potichu oznámil, že to Kousek věděl, jaké jsou podmínky pro autobusy ve Švýcarsku, ale riskl to. Vymyšlené to neměl špatně, dvě noci bychom v kajutách ve spacákách vydrželi, chodili bychom v Mořici na veřejné WC, ale…

Při loučení se spolucestujícími máváním do autobusu vykoukla mladá paní, kterou jsem nikdy neviděl, a zeptala se, jestli bych ji nevzal s sebou. Řekl jsem jí: „Jen pojď se mnou, na stopu se bude blondýna hodit.“ Bylo vidět, jak znejistěla, možná se trochu lekla i okamžitého přijetí, ale vidina závodu na lyžích, který předtím nikdy neabsolvovala, byla silnější. Cestou měla Jiřina obavy z toho, kde se ubytujeme. Říkal jsem jí, že až přijedeme do Mořice, určitě někoho známého potkáme. Když jsme vystoupili z auta, které nás svezlo a vysadilo před závodní kanceláří, byla překvapená, že jsem se hned zdravil se známými. Zjistil jsem, že bydlí ve stejném hotelu, jako jsem bydlel poprvé i já. Šli jsme se tam s nimi zeptat na volná lůžka, ale šance na ubytování žádná. Všude, kde to šlo, byly spacáky, i ve sklepě na podlaze, jeden vedle druhého. Už to vypadalo beznadějně, ale spatřil jsem ještě jedny dveře a ptal se personálu, jestli by nešlo přespat tam. Vůbec nechtěli otevřít dveře, že to není vhodné, tak jsem je otevřel sám a zajásal. Byla to hotelová prádelna, kde bylo teplo a sucho a dokonce tam hrálo rádio, které poslouchaly ženy, co žehlily prádlo, aby jim nebylo smutno při práci. Poděkoval jsem udivenému personálu a postavil z hromady povlečení dvě postele. Občas zabručely pračky, nebo přiletělo rourou prádlo shora z hotelu, ale na to, že jsme neměli dopředu zajištěné ubytování v době závodu, v němž startuje 13 000 běžců, to byl neskutečný komfort. Jakmile jsme měli kam složit hlavy, bylo po starostech. Další náležitosti týkající se závodu, které museli závodníci absolvovat, jsem znal ze dvou předešlých ročníků. S klukama jsme se domluvili, že nás vezmou po závodě autem na hranice k autobusu a Jiřinu svezou až do Prahy. Mě vyložili na přechodu v Martině, abych tam byl, až přijede autobus. Od kluků jsem sehnal účet na ubytování v hotelu pro dvě osoby, který nám při reklamaci cestovka proplatila, takže jsme nakonec měli zájezd zaplacený.

Na Engadinu jsem nakonec byl vícekrát, než jsem plánoval, a téměř pokaždé jsem tam něco nového zajímavého zažil. O drobné příhody ze samotného závodu nebyla nouze, ale to třeba někdy příště…




Přehled závodů, které jsou součástí 50. ročníku Engadin Skimarathonu

Engadin Skimarathon (11. březen 2018)

  • Start: Maloja, 1 820 m n. m.
  • Cíl: S-chanf, 1 670 m n. m.
  • Délka: 42 km

Poloviční maraton (11. březen 2018)

  • Start: Maloja, 1 820 m n. m.
  • Cíl: Pontresina, 1 770 m n. m.
  • Délka: 21 km

Night Race (8. březen 2018)

  • Start: Sils, 1 800 m n. m.
  • Cíl: Pontresina, 1 770 m n. m.
  • Délka: 17 km

Závod pro ženy (4. březen 2018)

  • Start: Samedan, 1 707 m n. m.
  • Cíl: S-chanf, 1 670 m n. m.
  • Délka: 17 km


Zajímavosti o závodě

  • Výraznou českou stopu zde v roce 1989 zanechal Ladislav Švanda, který jako jediný Čech závod vyhrál. Druhé místo ukořistil v roce 2003 Martin Koukal. Z našich žen se nejvíce dařilo Kláře Moravcové v roce 2014, kdy dojela do cíle na třetím místě. V roce 2008 si dálkový běh vyzkoušela také Kateřina Neumannová, která se umístila na 7. příčce.
  • Mezi ženami je se šesti vítězstvími nejúspěšnější Švýcarka Rosmarie Kurzová. V mužské kategorii je s pěti vítězstvími historicky nejlepší Albert Giger, také ze Švýcarska.
  • Největší účast byla zaznamenána při příležitosti 30. výročí závodu – 13 527 závodníků.
  • Do roku 2016 bylo nahlášeno za celou historii závodu přes 540 000 závodníků.
  • Maratonu se každoročně účastní závodníci z více než 50 států světa.
  • Pouze jednou v 49leté historii byl maraton zrušen, a to v roce 1991. Důvodem byly špatné sněhové podmínky v důsledku teplého počasí.
  • Závod pořádá 11 místních lyžařských klubů a v den závodu pomáhá 1 500 dobrovolníků.
  • Celkový rozpočet akce je 2,5 milionu CHF, z toho přibližně 47 % pokryjí sponzoři, 46 % startovné od závodníků a zbylých 7 % jde z ostatních zdrojů.