Pod Žaltmanem a ve Svatoňovicích se lyžovalo už před I. světovou válkou, ale soutěže se datují do zimy 1923, kdy se na Kyselé hoře poprvé závodilo ve skoku na lyžích. Přestože v roce I. ZOH reprezentovali RČS i lyžaři z německých klubů v Krkonoších, sdružení v HDW, nelze zapomenout, že klasické závodníky dodaly do československé výpravy vesnické kluby a korporace mimo tradiční bašty špičkových jezdců – Valteřice /Hák, Hevák, Jón/, Turnov /Prokopec/, D. Králové /Kolář/. Jasný výsledek extenzívního rozletu lyžařiny v podhůří a překvapivě rychlé reakce starostů sokolských jednot. Ti nový sport bleskově zařadili do náplně aktivit svých cvičitelských sborů, že zanedlouho počtem svých lyžařských odborů převýšili kolonu „civilních“ sportovních lyžařských uskupení. V M. Svatoňovicích tomu nebylo jinak. Sokol tady v roce 1913 založili pánové Adamac, Hlavatý a Mach. Klasické lyžařské disciplíny byly po skončení Velké války prvními disciplínami sportovními, které zdejší sokolská jednota provozovala vedle tradičního nářaďového a prostného tělocviku.

Málokdo ze znalců lyžařské historie ví, že v rámci podpory všestrannosti v tělesných cvičeních závodil na lyžích ve Svatoňovicích i gymnasta Bedřich Šupčík. Ten v roce 1924, kdy Paříž na olympijských hrách hostila sportovní výkvět planety, získal ve šplhu fantastickým výkonem zlatou olympijskou medaili. Na rok přesně v čase, kdy je ve Svatoňovicích založen Lyžařský kroužek. Distanční běh měl jistě v osobě olympijského vítěze Šupčíka v terénu nad obcí z hlediska funkčního ojedinělou úroveň. Bedřich Šupčík vládl nepředstavitelným silovým potenciálem paží, jako jediný na světě mezi gymnasty zvládl váhu vpředu ve visu na hrazdě – jednoruč!! V lyžařském závodě snad nemusel ani mazat /jak by se nám takový borec v repre hodil/, trať dokázal objet jistě s maximálním akcentem na odpichy pažema.


(Foto: Sněhu pomálu, to však houfci účastníků jednoho z prvních závodů nad Svatoňovicemi nevadilo)


Na Jestřebích horách závodili v třicátých letech legendy prvorepublikového lyžování – mistr světa Otek Německý, olympionici J. Lukeš, F. Šimůnek, J. Cardal, F. Felix. První standardní můstek vybudovali členové Lyžařského kroužku Jestřebích hor v úzké kooperaci s ČSK H. Hrálové v Petrovicích v sezoně 1926. Oba kluby byly členy Svazu lyžařů republiky československé, a jelikož ten hradecký to měl vláčkem do Svatoňovic nejblíže, stali se jeho jezdci hosty zdejších sportovních podniků přečasto.

Hned v roce svého vzniku pořádá LK za krásného počasí 27. ledna 1924 lyžařské závody Podkrkonošské sokolské župy Jiráskovy. Starosta místní jednoty a celé župy, M. Vlček tahal za nitky veškeré aktivní tělovýchovné činnosti v obci. Sokol je v M. Svatoňovicích nejmohutnější organizací, pečuje mimo jiné o kvalitní sokolské lyžaře, kteří v počátku závodili za Lyžařský kroužek. Byli to L. Adamec, K. Pavel, R. Doležal, E. Ludvík, K. Lelková, J. a V. Hanušové, O. Cabalka, J. Hrodek, J. Rudolf, S. Gult, F. Chráska.


(Foto: Květa Lelková uprostřed štafety při Májových závodech na rozloučenou s lyžařskou sezónou u Luční boudy)


Ve vzpomenutém závodě o mnoha číslech ve čtyřiadvacátém startoval úctyhodný počet 121 závodníků z 23 jednot. Hlavní soutěž na distanci 15 km měl vítěze v Bohouši Kovářovi ze Sokola valteřického v čase 1h11min22vt, bronz získal Svatoňovice lyžař Luca Adamec. 5 km se jelo ve 4 kategoriích; nejrychleji je zdolal dorostenec Ruda Doležal z místního kroužku za 22min28vt. Mezi sedmi ženami zvítězila v čase 30min32vt sestra Růžena Karlová ze Smiřic. Plných 13,5 m, ještě na sněhovém můstku, stačilo Františku Hynkovi z Černožic k vítězství ve skoku; o 2 metry méně skočil vítězný dorostenec Josef Kollert z Poříčí u Trutnova.

Dokončení lyžařského můstku v Petrovicích, jehož hrubé rysy se zrodili už o 6 let dříve, datuje tehdejší starosta Sokola V. Hanuš rokem 1932. Před válkou došlo k rekonstrukci dřevěné nájezdové věže a tak se v roce 1940 na útulné šanci skákalo a závodilo ostošest. Což ostatně dokládá amatérský 8 mm film, který natočil jaroměřský hodinář Emil Schmidt. Po výborném lyžaři a skvělém člověku zůstal v archivu také snímek z běžeckých závodů ve Svatoňovicích. Oba filmy jsou dnes v péči Oskara Šretra, běžce, který ve Svatoňovicích lyžařsky vyrůstal.

18. 2. 1951 proběhly v M. Svatoňovicích zimní sportovní hry dělnické mládeže báňského sektoru. Ve skoku v Petrovicích se činili učňové s výkony kolem 35 m. O rok později se na původním můstku skákalo naposled. To už vystrkoval závodnické růžky odchovanec místního klubu Emil Okuliar, který byl na ZOH v Cortině 1956 prvním Svatoňovicím olympionikem. Životní pouť přesunul do Harrachova, kde kromě závodění fungoval dlouhé roky s pekařem Vokřínkem coby čert na lyžích při březnových slavnostech „Příjezd Krakonoše“. V roce 1953 je dokončena a zkolaudována rekonstrukce můstku. Objevil se můstek se 3 nájezdovými okny, a jak popisuje historik Brejtr, odlišným profilem se posunul odrazový stůl. Tudíž skokan, který nevzal patřičný odraz, aby přeskočil cestu až za buben, odrážel se z něj vlastně podruhé. Tento jev se občas objeví u slabších skokanů i dnes a mají vžitou přezdívku – bubeníci. Zázemí nového můstku již bylo moderní – ocelová tribuna pro diváky i rozhodčí. Dříve měli soudcové i obecenstvo ve stráni vydupané schůdky ve sněhu, jakmile však někdo z horních řad uklouznul, dominový efekt kácel šarži pod ním stojících k velikému gaudiu těch, kteří se neváleli po zemi. Podle J. Nývlta se skákalo na můstku ještě v březnu roku 1971. Pamětníci uvádějí exhibiční dvojskok Františka Chrásky a J. Hrodka. A před 10 lety zazvonil umíráček, v roce 2005 zmizely můstky, především konstrukce byly rozebrány kvůli bezpečnosti nařízené demolici. Perličkou téměř půlstoletí se táhnoucí půvabné historie skokanských závodů na můstcích ve Svatoňovicích a Petrovicích bývalo vyhrávání strážkovické hudby během skoků.


(Foto: Olympionik Emil Okuliar, léta představující čerta při příjezdu Krakonoše do Harrachova)


Doménou svatoňovicích lyžařů však vždycky bylo běžecké lyžování. Kromě Emila Okuliara proslavila klub, kde začínala, také jedna z našich nejvšestrannějších lyžařek, havlovická Květa Lelková. V sezónách před a poválečných stihla 12 domácích republikových titulů; 9 v běhu a 3 v kombinaci /běh, slalom a sjezd/. Ohromující je časový rozptyl, první titul byl z roku 1932 a poslední medaile z mistrovství ČSR ještě v roce 1955. Květa po letech v běžecké komisi FIS pracovala předlouhý čas jako profesionální trenérka sportovní lyžařské základny v Trutnově.

Dalším fenoménem běžecké stopy byl Svatoňovice rodák, žák, dorostenec a junior Láďa Švanda. Výsostný vrchař, který léta držel rekord výběhu na Žalý z Jilemnice /pod 39 minut!/, rovněž tak letitý byl jeho rekordní výkon v třicetikilo­metrovém výjezdu do 2250 m pod masiv Monte Rosy na kolečkových lyžích v Itálii. Seniorských domácích titulů včetně štafetových dokázal vybojovat 11. Vrchol přišel na ZOH 1988 v Calgary – Svatoňovice odchovanec L. Švanda je finišmanem bronzové štafety ČSSR a prvním olympijským medailistou v historii sportu pod Jestřebími horami.


(Foto: Láďa Švanda, medailista ze ZOH v Calgary, tady coby vítěz přespoláku ve Svatoňovicích)


O rok později, po Švandově bronzu, zablýskal stejným kovem na hrudi při Mistrovství světa juniorů 1989 v norském Vangu, Karel Raabe, další z kvarteta reprezentantů republiky v běhu na lyžích.


(Foto: Karel Raabe v dorosteneckých letech na startu)


Sokol Malé Svatoňovice znali lyžařští fandové také jako organizátora mamutích závodů. Nejvíce proslavily obec štafetové závody – Schejbalův memoriál. Jezdil se od roku 1947 jako vzpomínka na Josefa Schejbala, učitele, sokola, sportovního nadšence a bojovníka proti fašizmu. Bývaly sezóny, kdy se na startu v běhu rozestavném objevily i více než čtyři stovky běžců. Rekordní účast 468 závodníků je archivována v roce 1979.

Mládežnické týmy běžců na lyžích mívala i desítky děvčátek a hochů. Rok 1983 patřil výsledkově k nejlepším, mezi 29 oddíly českého poháru žactva jsou lyžaři Sokola M. Svatoňovice klasifikováni na 8. místě o pouhý bodík za sokolskými rivaly z Dolní Branné. Porážejí však takové kluby, jako Tanvald, Trutnov, Liberec… Ve čtyřiaosmdesátém roce odcházejí z vedení lyžařského klubu Jiří Špelda a Zdeněk Hanuš, a předávají bílou štafetu trenérskou a bafuňářskou mladším kolegům. V posledních letech činnosti, která měla dernieru v sezóně 1993, vyrůstali ve Svatoňovicích sourozenci Šretrovi; nejstarší Oskar byl dlouholetým akademickým reprezentantem, mladší Lenka a Radek prošli mládežnickými týmy SL ČR. Momentálně doklouzala sněhová stopa do Trutnova, kde působí Oskar Šretr dlouhodobě jako šéftrenér lyžařského sportovního střediska. V samotných Svatoňovicích je teď k lítosti všech pamětníků s organizovaným a závodním lyžováním amen.


(Foto: Okresní přeborníci ze Sokola Malé Svatoňovice ve štafetách)