S vděkem panu Herbertu Fischerovi za veškeré poskytnuté informace o Bartelovi předkládáme více než devadesátileté události ze sféry kanadských žertíků, které v polovině dvacátých let osnovali filutové z tehdejšího Wurzelsdorfu a Ober Polaunu (Kořenova a Horního Polubného), v čele s budoucím předsedou lyžařského klubu Windsbraut O. Polaun a zároveň prvotřídního lyžařského závodníka – O. Bartela. Taškařici, popsanou jizerskohorským sudetským dialektem v krajanském týdeníku, volně přeložil pan Fischer a poskytl ji autorovi článku. Skláři a brusiči Riedlových skláren měli v minulém století čilý vztah k pivu. Příčinou byl žár sklářských pecí a brusný prach v manufakturách, kde tehdy ještě nebylo účinné odsávání. Obliba pivního moku sváděla ve volných chvílích k legráckám a šprýmům.

Kolem roku 1926 pobouřila hladinu veřejného mínění plánovaná stavba přehrady na nejhořejším toku Jizery. Projekt se měl uskutečnit vůkol osady Velká Jizera v Prusku, jak se tehdy běžně geograficky říkalo. V hospodě Waldschenk, prvním stavení vpravo od silničky ve Václavíkově Studánce se partička pivařů v disputaci, veselé a bouřlivé, domluvila na safraportsky lákavém nápadu, a to využít plánovaný projekt a udělat si prču z obyvatel Velké Jizerky. Hostinský Ouhrabka, Bartel, John, Umann a několik dalších vytvořili „vládní komisi“ s cílem navštívit zmíněnou osadu. V dohodnutém termínu se brzy ráno sešli ve Václavíkově Studánce a posilnili se sklenkou kořalky. A že na ně byl pohled! Každý ve tmavém oblečení, někteří ještě v zachovalém svatebním obleku, na hlavě cylindr, většina si opatřila nějaké brýle nebo cvikr a pod paží nesli aktovku. Bartel (Dlouhý Oswald), mistr lyžař a soupeř Hančův, který byl za války členem vojenské policie, měl na sobě ještě z té doby zachovalou originální uniformu. S sebou si vzali i zeměměřičské červenobílé tyče. Každý se „honosil“ úředním titulem stavební rada, geometr, vládní komisař. Takto vymustrováni se vypravili přes Malou Jizerku, kde obyvatelé málem zvědavostí vytlačili zasklení svých oken. Cestou na Jizerku potkali ženskou, nesoucí na zádech nůši. „Policista“ Bartel provedl kontrolu obsahu, jestli nejde o paš. Vysoká inflace na německé straně a hodnotná československá koruna k pašeráctví sváděla. Prohlížená zadržená nesla pouze tvaroh a máslo. Kolem poledního, někde pod Hojerovým domem, přešli státní hranici. Nejdřív chtěli zahájit vytyčením a rozmístěním tyčí. Odradila je vysoká vrstva sněhu, tak chodili od boudy k boudě a přeptávali možnost ubytování pro stavební dělníky a ustájení koní. Vše se zapisovalo do připravených listin. V jedné z chalup se setkali se dvěma obchodníky se dřevem z Bílého Potoka. Na námitky, že sníh značně oddálí zahájení stavby, se odpovídalo k úžasu obyvatel, že se přivezou horkovzdušné agregáty, které během jednoho dne dokáží roztát sníh na ploše jednoho čtverečního kilometru a vysuší půdu. Na večer byli obyvatelé vyzváni dostavit se do místní hospody, kde se budou podepisovat nájemní smlouvy. Skutečně, večer byla hospoda natřískána. Ale…před schůzí se v hostinci prořekla jistá obyvatelka, která některého z „komisařů“ osobně znala a neváhala to prásknout. Komise z obavy, že teď jim bude občanstvem patřičně naloženo, navrhla, že zaplatí útratu za všechny shromážděné. Přitom vydatně pomohli i ti dva dřevařští obchodníci. Jelikož inflace byla skutečně „hoch“, takže to na německé půdě komisaře vyšlo levně. Tehdy byl litr kořalky za 6 korun, vína za polovic. Takhle dopadla pro velmi chudé obyvatele Velké Jizery návštěva falešné komise.

Jedna z mnoha příhod, tehdy ještě špičkově výkonnostně závodícího (i když sporadicky), Oswalda Bartela, byla jistojistě jiskrným zdrojem jeho schopností bavičských, pro které byl vyhledávaným společníkem.

Pozn. autora: Skutečně, projektant Gebauer měl nákres návrhu přehrady Karlov (dnes Orle), který předložil roku 1912. O 4 roky později měl však projektant už jiné tragické starosti; řešil katastrofu protržené přehrady, která byla taktéž jeho dílem. Karlovská přehrada měla být megastavbou s výškou sloupce vody 100 m a několika přiváděcími štolami. Důvody plánované stavby na nejhořejším toku Jizery byly dva – obavy z povodní (1897) a také potřeba elektrické energie. Na začátku dvacátých let se mluvilo o komplexu přehrad na Jizeře v pořadí – karlovská, vilémovská, pasecká, benešovská a křižlická. Plány nakonec schválily dvě jizerskohorské instituce; Polubenské vodní družstvo a mladoboleslavský komitét. Ještě koncem 20. století se oprašovala možnost stavby hráze nad Vilémovem, dnes už je chválabohu celá kaskáda u ledu.

Další informace o Oswaldu Bartelovi se můžete dočíst v NORDIC magazínu č. 47.