Můžete zde najít spoustu jezer a fjordů, smíšené lesy, málo lidí, dostatek sněhu a lyžařských stop. V nejsevernější části pobaltských zemí, přibližně na stejné rovnoběžce, jako je jižní třetina území Švédska i Norska, je země, která dříve patřila Sovětskému svazu – Estonsko. Můžeme si klást otázku, proč jsme jeli lyžovat právě sem, kde je průměrná nadmořská výška 50 m n. m. a nejvyšší bod Estonska je pouhých 318 m vysoký Suur Munamägi, což je přibližně nadmořská výška v Praze. Ale hustota zalidnění Estonska (28 obyvatel na 1 km2, ČR – 133 obyv. na 1 km2) a poloha na severu Evropy dávají naději na rozsáhlou přírodu a snad i dostatek sněhu. Nejvíce je v Estonsku s běžeckým lyžováním spojeno čtyřtisícové městečko Otepää, na které má asi nejlepší vzpomínky Lukáš Bauer, který zde získal celkem tři vítězství (2008–2010) a dvě druhá místa v běhu na 15 km klasickou technikou ve Světovém poháru. Tyto závody se zde téměř každoročně pořádají v lyžařské areálu Tehvandi Centre, známém i ze závodů Světového poháru biatlonistů. V útrobách stejné tribuny stadionu, kde je v létě fotbalové hřiště a v zimě lyžařský stánek, je umístěno kromě jiného i zajímavé lyžařské muzeum. To skrývá kromě různých cenností a obrázků s lyžařskou tématikou i krásné historické památky v podobě různých patentů lyžařských vázání a dřevěných lyží. Také je zde možné shlédnout sbírku medailí a pohárů nejznámějších estonských běžců Kristiny Šmigunové a Andruse Veerpalu, který na ZOH v Turíně 2006 a na MS v Liberci 2009 připravil Lukáše Bauera o zlato na jeho nejoblíbenější trati 15 km klasicky. V roce 2011 ohlásil ukončení závodní činnosti a pak dodatečně obdržel od antidopingové komise FIS tříletý zákaz závodní činnosti. I jeho slavná kolegyně Kristina bude asi zpětně obrána o zlatou medaili, která poputuje Kateřině Neumannové.


Medaile Kristiny Šmigunové. Jednu bude možná dodatečně přebírat Kateřina Neumannová


Přírodní podmínky obce jsou dány jejím umístěním v Otepää národním parku, který bývá také nazýván „perlou Estonska“. Krajina je mírně zvlněná a většinou zalesněná. Krajinné tvary odpovídají jejímu vzniku. Mezi morénovými pahorky se nachází několik jezer, z nichž největší je 3,5 km dlouhé Pühajärv, často označované za nejkrásnější jezero Estonska.

Asi 40 km jihozápadně od Otepää je univerzitní město Tartu, podle kterého je pojmenován i nejznámější lyžařský maratón v Estonsku – Tartu Maraton. První ročník tohoto závodu se startem v Tartu se konal v roce 1960 a účastnilo se ho 210 závodníků. Nejvíce závodníků, 9 858 účastníků, se na start postavilo v roce 1986, v době největšího rozkvětu lyžařských maratonů v Evropě. V roce 1995 byl Tartu Maraton zařazen poprvé do seriálu Worldloppet a po dvou letech organizátoři přestěhovali místo startu právě do Otepää.


Na lyžích cestou necestou


Rozhodli jsme se zúčastnit slavného závodu. Sněhu v té době bylo málo po celé Evropě, Estonsko nevyjímaje, ale předpověď byla pořádání závodu nakloněna. Už před naším odjezdem z Čech, více jak týden před konáním závodu, jsme se dozvěděli, že organizátoři závod definitivně zrušili. A to ještě navzdory předpovědím z několika různých pramenů, že bude čtyři dny před závodem poměrně dost sněžit. Vzhledem k tomu, že jsme měli již zajištěnou a zaplacenou dopravu i ubytování, jsme se tam právě ty čtyři dny před závodem vydali. Jaké bylo ale překvapení, když jsme vypůjčeným autem poslední kilometry k našemu srubu v hlubokém sněhu málem nevyjeli. Srub byl po příjezdu příjemně vytopen a na stole přichystáno uvítací občerstvení z místních specialit od paní majitelky. Ráno jsme se hned vydali do stopy, tedy spíše hledání stop, které jsme měli mít asi 100 m od pronajatého srubu. Na trati zatím příliš velká vrstva sněhu nebyla a upraveno nebylo vůbec nic. Vytáhli jsme z vaků starší lyže a vypravili se na toulky krásnou přírodou.

Toulali jsme se ve 20 cm sněhu lesem, po zasněžených pláních, přes jezera (i když to zrovna vzhledem k mírné zimě příliš bezpečné nebylo) a také zamrzlými bažinami, kde někteří váhově silnější jedinci občas skončili zabořeni až po kotníky. Zřídka se objevila nějaká osada, zdánlivě opuštěná, ale jinak většinou téměř panenská příroda. Cestou zpět jsme ale narazili na čerstvě upravenou lyžařskou trať na klasickou techniku i bruslení a bylo vyhráno. O to větší bylo překvapení, že se jednalo o upravenou trasu zrušeného Tartu Maratonu. Lidí na tratích moc nebylo, první den jsme potkali dva lyžaře, další den už tři. Večer nás očekával vytopený sroubek, oheň v krbových kamnech a pro některé jedince i sauna. Bydleli jsme na samotě s malým sjezdovým areálem pod kopcem Kuutsemägi – dvě krátké sjezdovky, jedna hospodářská budova a dvě ubytovací zařízení, domácí osadník však žádný. Areál byl ale využíván jen ve středu a v sobotu, a tak jsme tam po zbylé dny zůstali o samotě. Nic nám nechybělo, i když nejbližší civilizace byla vzdálena asi 8 km.

Další dny sněhu přibývalo a my jsme si mohli jen s občasným vyhýbáním se krtincům či větvím vcelku bez problémů projet celou trať závodu. Vzhledem k tomu, že náš sroubek byl přibližně v půlce 63km závodu, mohli jsme si celou trasu projet postupně. Nejdříve jsme to vzali proti směru kolem jezera Kingsepa järv s největším stoupáním na nejvyšší vrchol celé trasy Härimägi ve výšce 220 m n. m. s dřevěnou rozhlednou. Závod jsme nejeli, a tak bylo dostatek času se na ni vyšplhat a pozorně si prohlédnout široké okolí. Výhledy nám potvrdily, že popisy charakterizující Estonsko s velkým množstvím jezer se zakládají na pravdě. Bylo jich zde dost. Přestože všude ležel sníh, rovné zasněžené plochy jezer se nedaly přehlédnout.


Tomáš Gnad na vyhlídce, na nejvyšším místě trasy Harimägi


S čím jsme se setkávali tady stejně jako jindy ve Skandinávii, byla turistická odpočívadla s ohništěm, sezením i zástěnami proti větru při špatném počasí. Pak následoval sjezd až k velkému sportovnímu centru zimních sportů Käärika na břehu obrovského jezera Kääriku järv. Odtud také vedly jak závodní, tak i kondiční okruhy pro běžce na lyžích, které měly oproti klasické trase Tartu Maratonu náročnější profil. Na druhou stranu nás zavedly do velice krásných horských zákoutí. Tratě byly technicky pestré s častými mírnými i zákeřnějšími zatáčkami, stále nahoru a dolů. Jejich prozkoumání jsme si ale nechali na samostatný den a raději pokračovali až na stadion Tehvandi Centre v Otepää. Zdejší závodní tratě, velice pečlivě připravené i s biatlonovým kolečkem za střelnicí, jsme si museli projet, abychom se přesvědčili o technicky a fyzicky náročných tratích s homologací pro světové poháry, které v minulosti svědčily Lukáši Bauerovi. Vzdálenější část standardních tratí z výšky hlídají dvě věže pro skoky na lyžích v pozadí s krásným kostelem v Otepää. Vrchní část hradu připomíná svým tvarem hlavu medvěda, která je také v erbu tohoto nejznámějšího pobaltského střediska zimních sportů. Otepää bylo poprvé zmíněno v písemné formě v roce 1116, kdy ruský vůdce Mstislav napadl hrad.

Další den jsme vyjeli od našeho srubu na 30. km směrem k cíli. Tato část tratě vedla někde po pastvinách, jinde zase po lesních cestách. Kolem tratě byly osamocené domky, napůl opuštěné osady, někdy jen pozůstatky polorozbořených stavení. Některé pohledy byly docela smutné.

Na této části trati již bylo znát, že jsme se dostávali do nižších nadmořských výšek a sněhu ubývalo. Vždyť cíl závodu v městečku Elva je v nadmořské výšce pouhých 50 m n. m. Byly zde sice úseky, kde jsme museli lyže sundat, ale při troše snahy pořadatelů by se daly ke spokojenosti lyžařů den před závodem snadno zavézt sněhem. Poslední úsek tratě pak vedl podél meandrující řeky Elva jögi až do cíle ve sportovní areálu. Elva je letovisko s nádhernou dřevěnou architekturou a krásnou přírodou kolem. Okolí také zdobí několik jezer – Verevi, Arbi a Paisjärv, ideální pro vodní sporty na léto. Třetina z celkového území městečka leží v lesoparcích, kde je 90 % borovic.

Estonci nás zklamali, že závod zbytečně předčasně zrušili. Po zkušenostech s improvizací některých loňských závodů La Sgambeda či Jizerská 50 by se jistě našla varianta, jak závod uspořádat třeba na zkrácené trati v okolí lyžařského areálu Tehvandi v Otepää. Pořadatelé se však rozhodli jinak. Nám to ale zase tak nevadilo, alespoň jsme měli možnost si projet jak trať lyžařského maratonu, tak i tratě závodní, a vše bez závodního stresu. Čárku za účast v závodě jsme si neudělali, ale přírodní krásy Estonska jsme si na lyžích užili dokonale.


Tomáš Gnad

Narozen: 1958 v Praze, ale srdcem na horách
Zaměstnání: Pedagog na Katedře sportů v přírodě na FTVS. Vedoucí oddělení lyžování, výuka především lyžování, snowboardingu a dalších outdoorových sportů a forem turistiky. Nejraději je mimo civilizaci, nejlépe na horách.


Tento článek vyšel v časopise NORDIC 41.