Celý článek najdete v Nordic magazínu č. 49, který vyšel 17. ledna 2019.


V jedenasedmdesátém, v rámci neutuchajícího sporu s úředním šimlem píše prezidentu Svobodovi obsáhlou stížnost. Marně. O 5 let později si dal repete a 20. prosince 1976, stále plný energie, se písemně obrací na váženého soudruha, Dr. Gustáva Husáka, 1. tajemníka ÚV KSČ. Dopis je čtyřstránkový a v některých pasážích charakterizuje firmu a vztahy v socialistické výrobě natolik výstižně, že nelze, než neuveřejnit několik pasáží.



Z dopisu Antonína Bartoně Gustávu Husákovi

Vyučil jsem se u otce od svých 14 let a později spojil jsem své závodnické zkušenosti s výrobou, takže naše lyže získaly si svou kvalitou výbornou pověst mezi špičkovými lyžařskými závodníky. Byly vyráběny poctivě z dobrého horského jasanu, později z hickory a převážně ručně, protože na stroje nebylo peněz, a tak jsme chodili řezat dřevo ke zdejšímu koláři Fišerovi a hoblovat ke staviteli Jandovi. Pásovou pilu si otec koupil až v roce 1928, frézu 1933 a druhou jsem pak přikoupil již já v r. 1945. Otec v roce 1943 těžce onemocněl a já jsem tehdy za protektorátu dostal výjimečně živnostenský list za mé zásluhy o československou lyžařinu a převzal jsem výrobu po otci a pracoval jsem se dvěma tovaryši. Za protektorátu jsem podporoval partyzány v Beskydech a v Krkonoších tím, že jsem jim tajně dodával lyže, aby se mohli v zimě rychleji pohybovat. Což bylo riskantní, neboť veškeré lyže, které jsme vyrobili, zabavily říšské úřady pro brannou moc a v případě prozrazení hrozil trest smrti. V roce 1951 jsem se zapojil do socialistického sektoru, a to do sokolského družstva Vzlet, pak mě reorganizací převedli do n. p. Start a nakonec v roce 1958 do n. p. Sport, kde jsem také skončil. Národní podnik Sport chtěl od počátku mého převedení provozovnu likvidovat, ačkoli byla rentabilní, pracovali jsme beze zmetků, naše lyže byly žádány v obchodech a plán jsme vždy splnili.

Toho roku konalo se ve Špindlerově Mlýně, ve Vysokém n. J. a v Banské Bystrici Turné 3 můstků, kterého se zúčastnila také výprava z NDR, vedená politickým vedoucím soudruhem Riedlem. Člen této výpravy, skokan Brunner, který v závodě vedl, zlomil skokačky, na které byl zvyklý, a vedoucí přišel za mnou, abych mu je do závodu ve Vysokém opravil. Tak se také stalo, Brunner vyhrál další závod, a když mi soudruh vedoucí přišel poděkovat za přátelskou pomoc, postěžoval jsem si, že chtějí zdejší provozovnu likvidovat, rozhovořili jsme se a on prohlásil, že NDR je také socialistický stát, ale se zasloužilými sportovci takhle nezacházejí. V Praze potom zašel ze své inciativy na Státní výbor a na jeho domluvu byla zde provozovna ponechána. V roce 1960 požádal n. p. Sport o převedení mého rodinného domu a dílny do socialistického vlastnictví. Aby získal nadpoloviční hodnotu, zkresli podnik výměru o 98 m 2 v můj neprospěch. Odvolání nepomohlo, přestože MNV ve Vysokém plochy přeměřil a potvrdil, že zmíněných 98 m2 neexistuje. Nevzdal jsem se boje za pravdu a trvalo 7 let, než jsem to dokázal, a tak mi byl můj dům i dílna vrácena v roce 1967; avšak pásová pila a 2 frézy ne. Od prosince 1968 přestal mě n. p. Sport zásobovat materiálem, aniž by se zmínil o úmyslu provozovnu zavřít. Stále mi jen zdůrazňovali, že musím žádat do důchodu, poněvadž je mi 60 let, a slibovali, že budu moci pracovat dál, že zde zřídí servis pro opravu lyží, všechny opravy že sem bude n. p. soustřeďovat, a že budu mít práce, že to ani nestačím udělat. Ale čekal jsem marně. V březnu roku 1969 byla provozovna uzavřena a začali mi nabízet, že mi zařídí, abych mohl soukromě podnikat, ale to jsem odmítl. Dokonce mi slíbili, že mi přenechají stroje a budou mne zásobovat materiálem. Opět však liché sliby a slova do větru. Uprostřed plné páce ocitl jsem se najednou v nečinnosti, připadal jsem si zbytečný a dlouhá chvíle mi vnucovala všelijaké myšlenky; sílu a chuť do práce jsem měl,a tak jsem šel pracovat jako pomocný dělník na stavbu zdejší sokolovny, kde jako brigádník pracuji v zimě, v létě.

Dne 18. 9. 1970 jsem byl pozván do Prahy na oslavu dvacetiletého trvání n. p. Sport. Šel jsem tam nerad a jen na přímluvu rodiny. Tam jsem dostal čestné uznání za nepřetržitou činnost v podniku. Při té příležitosti mi oborový ředitel Treitner opět slíbil, že domluví podnikovému řediteli Kovaříkovi, aby to se mnou nějak dovedl ku konci, že mě přece nenechají nádeničit, že mi dají práci na lyžích. Zase liché sliby, slova do větru. Ticho. 18. 3. 1971 konečně přišlo jasno. Dostal jsem kopii dopisu, ve kterém nabízejí MNV, aby odkoupil od nich stroje pro truhlářskou údržbu, ale vylučují provádění oprav lyží. Místní hospodářství nemá tolik peněz, aby kupovalo stroje, mimoto už jednu truhlárnu má. Já truhlařinu neumím, a co umím a co jsem celý život dobře dělal, to nesmím. Prý nemohu vlastnit stroje, ačkoli po informaci u krajského soudu v Hradci Králové mi bylo sděleno, že to tak přesně není, jak oni mi říkají. Tak jsem byl vlastně potrestán za to, že jsem pochopil dobu a dobrovolně se zapojil, poněvadž v blízkém okolí vím o mnoha provozovnách, kde se nezapojili, strojní zařízení jim zůstalo a pracují dál. Termín likvidace je konec prvního pololetí, což znamená, že mi stroje v červenci demontují a odvezou, včetně mých, a já si nebudu mít ani na čem rozřezat dřevo na topení. To je tedy konečně jasná řeč, konec falešných slibů, které jsou přinejmenším nedůstojné socialistických vedoucích. Celá tato komedie trvá již téměř tři roky a já si připadám jako šašek, který je jen někomu pro smích. Myslím si, že při mém primitivním zařízení a při mém věku bych snad n. p. Sport nebyl tak nebezpečným konkurentem, když bych v zimě opravoval zlámané lyže a v létě, kdy opravy nejsou, mohl vyrobit svýma rukama 50 – 80 párů pod místní hospodářství nebo jiný socialistický sektor, zvláště když je o ně zájem. Je mi nad tím vším smutno, stávám se zatrpklým, protože cítím tu bezmocnost proti lžím a úskokům a vidím, jak mi bylo ukřivděno. Já jsem byl jako sportovec zvyklý jednat přímo a čestně a tím víc mě drásá podlé jednání, proti kterému nemám žádnou možnost vystoupit.

To je špatná odměna a uznání za mé zásluhy, které jsem bezesporu měl o československou lyžařinu doma i v zahraničí. Sleduji se zájmem sportovní dění, zejména v lyžařství, vidím, jak každý úspěch je oceněn a jak se dnešním špičkovým sportovcům upravují podmínky, aby mohli dosáhnout dobrých výsledků a věnovat se svému sportu. My jsme tehdy žádná soustředění neměli, trénovali jsme každý sám a po práci, hlavně po večerech, neměli jsme žádné výhody, všechny závody doma jsme si platili sami, nedostávali jsme žádnou lyžařskou výstroj a výzbroj, i lyže jsme museli mít vlastní, z ciziny se pro nás nedovážely. Zato jsme měli nadšení, zdravou ctižádost a pevnou vůli zvítězit a úspěchy byly.

Prosím za prominutí, soudruhu první tajemníku, že Vás obtěžuji svojí soukromou záležitostí a ruším Vás ve Vaší zodpovědné a náročné práci, ale mám bohužel tak trpké zkušenosti s věrolomností lidí, že už nikomu nevěřím. Obracím se proto k Vám, abyste sám posoudil, zda je má stížnost na místě a jsem-li v právu, aby mi bylo dovoleno dožít v práci, kterou jsem dělal srdcem a která mi skýtala radost z dobře provedeného díla a z uspokojení té široké obce lyžařů, kde bylo kdysi také moje místo na jednom z nejvyšších stupínků.