Jakého dobytého vrcholu si ceníš nejvíc?

Všech. Každý byl něčím výjimečný. První osmistisícovka, poprvé malý tým, poprvé ve dvou, poprvé sám, poprvé alpský styl, celá expedice na antibioticích… krásné to bylo.

Pocházíš z Nového Města na Moravě, takže máš určitě blízko k běžkám. Jak ses ale dostal k horolezectví, které na Vysočině až takovou tradici nemá?

Na běžkách jsem stál od mala. Jedna z mých prvních fotografií v albu je na stupních vítězů – na tom nejvyšším, a to když jsem vyhrál „párkové závody“ na 50 m. Takže za mlada jsem byl vlastně lyžař a ještě k tomu sprinter. Ale už jako dítěti mně imponovaly hory. Nakonec ve 13 letech jsem byl historicky nejmladším účastníkem přechodu Jeseníky – Orlické hory. Denně 50 km s batohem na zádech – a pozor – na běžkách! Četl a snil jsem o horách a horolezcích, až jsem se s jedněma opil na plese. Říkali, že jdou druhý den lézt. „Jdu taky!“ řekl jsem a zrodil se horolezec.

Lyže jsou tvým zimním tréninkovým prostředkem, proč jsou dobré zrovna běžky?

Do 18 let jsem hrál volejbal a žil po tělocvičnách. Také basket a fotbálek. A s tím samozřejmě přišla zranění a problémy s koleny. Když jsem jel roku 1998 na Everest, šel jsem na operaci s meniskem dva měsíce před expedicí a do konce tisíciletí ještě 3x. Obě kolena. Potom jsem udělal důležité rozhodnutí, haly vynechal, a tím vyblokoval všechny nebezpečné sporty. Začal jsem plavat, jezdit na kole, v zimě chodil do posilovny a jezdil na běžkách. Tahal jsem těžké batohy na velké kopce a, musím zaklepat, od té doby jsem zdravý.

Vlastně Jizerská 50 byla původně závodem horolezců, horolezeckých běžkařských závodů je u nás celá řada. Zajedeš si také nějaký závod?

Jeden čas, právě na konci minulého tisíciletí, jsem jezdil sem tam nějaký maraton. Jel jsem i Marcialongu. Ale už nejsem ten závodní typ, osmitisícovky mě zbrzdily. Rozpětí minimální a maximální tepové frekvence je v extrémních výškách malé. Neumím se už zmáčknout. A už taky nejsem nejmladší. Jizerskou 50 jsem jel letos poprvé. Nebaví mě ty zácpy na startu. To potom není závod, ale šomtání. Tak jsem letos využil své VIP startovní pozice a kupodivu to šlo, zácpa nebyla tak strašná. Užil jsem si, krásné to bylo.

Jezdíš raději klasicky nebo bruslením a proč?

Poslední roky jsem výhradně bruslil. Naučil jsem se bruslit kvůli tomu, že jsem neuměl namazat. Navíc jsem měl děvčata z Liberce a tam se krásně bruslí. V Jizerkách udržují stopy jak na klasiku, tak na skate, a tak jsem se z klasika z Vysočiny stal bruslařem. Navíc po omrzlinách prstů na nohách a následných amputacích jsem nemohl klasicky lyžovat a při bruslení mě odval přes prsty tolik nezatěžoval. Ale už jsem si na klasiku letos také troufl, jde to a těším se na další zimu.

Loni jsi trénoval v norském Sjusjøenu, ráji běžeckého lyžování. Jak se ti tam líbilo a co tě zaujalo? Pojedeš tam ještě někdy?

100% lyžařský ráj na zemi. Nikdy jsem nezažil tak kvalitní stopy a od toho se odvíjela i kvalita tréninku. Každé ráno, ať projelo stopou 10 a nebo 300 lidí, bylo nově protaženo. Doslova keramická stopa na klasiku. Deset dnů po sobě jsme dali pokaždé 50 km. Stovky kilometrů takových stop. Neskutečné. Asi jsme chytli i výjimečné počasí, bylo slunečno a teploty až k –17 °C, prašan jako peří.

Běh na lyžích je bezpečný sport v porovnání s horolezectvím. Které okamžiky byly pro tebe na horách nejhorší?

Jako začínající horolezec jsem jezdil po Vánocích minimálně pět let po sobě na salaš na Vysoké Fatře. Z polské strany jsme na běžkách jezdili každý den na výlety po hřebenech. Taky se stalo, že jsme se vrátili až po půlnoci. Jízdy bez světel z vrcholů nebyly moc bezpečné, tehdy ani čelovky nebyly. A na horolezeckých akcích jsou samozřejmě největším problémem laviny a trhliny v ledovcích. Z těch mám respekt.

Jsi jediným profesionálním horolezcem u nás?

Určitě ne. Minimálně Adam Ondra je ještě větší profík. Ale je stejně starý jako moje dcera, vlastně mladší. Asi jsem byl první. A je pár lidí, kteří si na ně hrají a nebo by chtěli být.

Kolik zhruba tě stála jedna expedice do Himalájí?

Od 300 000 po milion korun. Ta suma dokáže být nekonečná. Je velký rozdíl v tom, jak se připraví sportovec, pokud peníze nemá, a jak se dá kvalitně připravit, pokud je má a může si dovolit cestovat pohodlně, věnovat se regeneraci, odpočinku, kvalitní stravě atd.

Mám pocit, že naši horolezci se moc systematickému tréninku nevěnují a že poctivě se připravuješ jen ty. Jak to je?

To si nemyslím. Určitě je jich hodně, kteří se tomu věnují víc než já, ale pro mě je horolezectví jeden z mnoha sportů, které jsem dělal. Ale ty mi nešly a tady jsem uspěl.

Jaké další sporty či tréninkové prostředky využíváš?

V mládí jsem byl skalkař a můžu říct, že kvalitní, když se podívám třeba na skalní výstupy v Labských pískovcích nebo v NDR. Měl jsem už před 30 lety doma v podkroví umělou lezeckou stěnu. Dnes jsem „běžec na dlouhé tratě“. Himálaje jsou o vytrvalosti a schopnosti se kousnout, takže jde o vytrvalostní trénink. Do toho občas na podzim dva až tři měsíce posilovny a důležitá je také všestrannost. Kolo silniční, horské, divoká voda, mořský kajak, běh, běžky, snowboard, prkno na vlnách oceánu, volejbal. Dvakrát jsem šel ze srandy desetiboj na stadionu Slávie Praha. Miluju sport a všestrannost.

Vylézt na 8 000 m vysokou horu vyžaduje velké strádání – zima, únava, málo spánku, nedostatek jídla a pití… Co ti vadí nejvíce a jak dlouho jsi schopný v těchto těžkých podmínkách fungovat?

Nevím. V podstatě jsem díky kvalitní přípravě neměl nikdy výrazný problém. Jsem horský model a jako bych tam patřil přirozeně.

Musíš se během výstupu soustředit pouze na výkon, nebo můžeš myslet i na něco jiného? Případně na co?

Třeba na sex. Anebo na další krásné věci. Ale samozřejmě že nejdůležitější je být v souznění s horou a ve střehu nad tím, co okolo číhá. Kde se ukrývají trhliny, odkud můžou padat laviny, kameny nebo ledovcové seraky. A důležité je mít v hlavě, že cílem není vrchol, ale návrat. Na hoře jsi v polovině cesty, to není jako když běžkař projede cílem padesátky. Konec je až dole v základním táboře!

Zachránil jsi život nejednomu horolezci, někdy ses kvůli tomu musel vzdát i dobytí vrcholu. O koho se jednalo a v jaké to bylo situaci?

Nejvíc se to nakumulovalo při expedici na Dhaulágirí. Tam jsem prvně s výškovou nemocí stahoval jednoho Poláka a kvůli tomu jsme museli oželet výstup východní stěnou. Po vylezení na vrchol jsem spouštěl celý den z výšky 7 300 m španělského horolezce. Jeho parťák se mi na lano už nevešel, a protože měl víc sil, musel sám. Nakonec se zřítil přesně v okamžiku, kdy nám přišla v 6 600 m pomoc.

S kolika kg tělesné váhy vyrážíš běžně na expedici a s kolika se vracíš? Jaký byl největší váhový úbytek během expedice?

Nejvíc jsem zhubnul 11 kg a běžně asi 5 kg váhy. Bohužel ale nejde o tukové vrstvy, ale o svalovou hmotu, kterou člověk spaluje v extrémní zátěži při nedostatku kyslíku, tělo jede na vlastní zásoby a odbourává bílkoviny, což je základní stavební složka svalů. A hodně ztracených kil je také z důvodu dehydratace.

V roce 2012 ti omrzly prsty na nohou a přišel jsi o 11 článků. V čem tě to omezuje? Měl jsi ve výšce ještě nějaké další zdravotní komplikace jako třeba otok plic?

V roce 2007 jsem si ihned po příchodu a stavbě základního tábora u K2 rozdrtil prst na ruce kamenem a bylo po expedici. Výšková nemoc se mě naštěstí nikdy netýkala, asi mám dispozice k tomu, abych vyšší nadmořskou výšku zvládal bez problémů, a taky se umím dobře aklimatizovat. Po výstupu na Everest mi slezly kompletně všechny nehty na nohách a po výstupu na Šiša Pangmu mi zase hnisala lůžka pod palci. Sám jsem si je doma odoperovával, to bylo peklo. Omrzliny přišly na mojí předposlední expedici. Sešlo se moc špatných věcí najednou.

Proč tě tak lákají nebezpečné výstupy, není lepší si v klidu jezdit na běžkách po Vysočině?

Nevím, rozumná odpověď asi neexistuje. Člověk jako tvor existuje statisíce let a po celý svůj vývoj bojoval o přežití, až posledních ani ne 100 let si žijeme tak jako nikdy v dějinách lidstva. A možná v některých je hlouběji zakořeněný boj a souboj. Nemyslím jenom horolezce, kteří jdou na hranu bytí a žití. Výzva…?



Radek Jaroš

Narozen: 29. dubna 1964 v Novém Městě na Moravě

O Radkovi: Český horolezec, který zdolal jako 15. člověk na světě Korunu Himálaje bez použití kyslíkového přístroje. Až na Šiša Pangmu prostoupenou alpským stylem, což bylo oceněno Českým horolezeckým svazem jako výstup roku, se jednalo vždy o výstupy klasických cest expedičním stylem bez použití výškových nosičů. Největším oříškem byla pro Radka osmitisícovka K2, kde výstup v roce 2001 zhatilo špatné počasí. Neúspěšně se na ni pokoušel vystoupit ještě v letech 2003 a 2005. Měl v plánu se pokusit o výstup ještě v roce 2007, ale kvůli zranění musel expedici ukončit.

1998 – Mount Everest (8 848 m)
2002 – Kančendženga (8 586 m)
2003 – Broad Peak (8 051 m)
2004 – Čo Oju (8 201 m)
2004 – Šiša Pangma (8 027 m)
2005 – Nanga Parbat (8 126 m)
2008 – Dhaulágirí (8 167 m)
2008 – Makalu (8 485 m)
2009 – Mansálu (8 163 m)
2010 – Gašerbrum II (8 035 m)
2010 – Gašerbrum I (8 080 m)
2011 – Lhoce (8 516 m)
2012 – Annapurna (8 091 m)
2014 – K2 8 611 m)

V současnosti je jeho cílem zkompletovat Korunu planety, tedy všechny nejvyšší hory kontinentů. Zatím má zdolán Mount Everest (1998), Denali (2016) a Elbrus (2016).

Kromě horolezectví se věnuje i fotografování a psaní knih (Dobývání nebe; Hory shora; Hory, má panenko; K2, poslední klenot mé Koruny Himálaje)

Web: www.radekjaros.cz