Livigno-passo Eira (6km/370m)

Kdo nechce zrovna brousit rovinky na cyklostezce v Livignu podél potoka, může si dát nenáročný krátký výjezd na kolcích do nejbližšího kopce směrem na Bormio. Vyjíždíme dole od kruhového objezdu blíže k městu, kam se dá dojet po cyklostezce. Povrch asfaltky je první kilometr pouze průměrný, sem tam prasklinka i kamínek, dále už dobré. Jedná se o nejvíce frekventovanou silnici do i z města, takže více pozornosti neuškodí, avšak silnice je dostatečně široká. Stoupání je mírné asi kolem 5 % a dost často i na hranici soupaže a to i pro ty, kteří tento styl zrovna moc nepreferují. Jedná se o krátký výjezd do 40 minut. Nahoře po hřebeni severním směrem můžete absolvovat asi 2km pěší procházku kolem křížů s nádhernými výhledy po okolí - masiv Bernina, Pizo Tresero ad.



Passo Forcola 2 315m (10km/450m)

Z okrajové části Livigna tu máme krátký nenáročný výjezd na Forcolu. První 3 km můžete jet po souběžné cyklostezce, ze které se komplikovaně napojíte na hlavní silnici, takže je skoro lepší jet po hlavní silnici. Povrch je až moc hladký a hole občas dost kloužou. Kdo se chce ještě vrátit se zcela bezpečným sjetím zpět na lyžích, otočte už na 5.km. Silnice je slušně široká s nárazově silným provozem, ve kterém občas příčně přes silnici přecházejí i krávy. V horní třetině stoupání jsou čtyři polotunely s hrubým asfaltem uvnitř, před nimi je možné ve stráni zahlédnout sviště. V tunelech potkávám protijedoucí partu motorkářů jedoucí na mě přes plnou čáru - jestli to za mnou zachrastí, tak se nikam nejdu ani podívat a jedu dál. Stoupání je mírné asi do 6 %, protijedoucí lyžaře jedoucí skoro padesátkou jen obdivuji, já přeci jenom dávám přednost přijet domů celej. Přímo na vrcholu passa jsou dvě restaurace a celnice, ale nikdy jsem tu celníka neviděl.



Grosio-passo del Mortirolo (14km/1180m)

Na všemi cyklisty obávaný kopec vyrážíme z pod mostu obchvatové hlavní silnice, kde se dá rovnou i parkovat. Hned zkraje začíná nekompromisní konstantní stoupání, které tahá za nohy. Mortirolo (1852m) není nijak mimořádně hezké ani historicky významné, nejsou tu ani výrazné krajinné prvky. Je téměř celé ukryté v lesích, klikatí se vzhůru přes téměř 40 vlásenek z převýšením 1180m, asfaltka v některých místech není zrovna špičkové kvality. Provoz z Grossia je na této vedlejší silnici minimální, touto nejnáročnější cestou na vrchol je jen několik málo výhledů do krajiny a pár stavení. Průměrné stoupání je necelých 10 %, ale jsou tu i delší úseky 14% i 16% ve špičce uváděné zpravidla na malých cedulích po kilometru. Nejtěžší pasáž je za polovinou ve vesničce Mazzo, ale ani další úseky k vrcholu nejsou zadarmo. Výjezd na kolcích v kuse nahoru je docela náročný, takže je dobré nepřepálit začátek a snažit se při výjezdu odpočívat, když stoupání klesne na 10%. Jízda je ale také především o hlavě, pokud sem nejdete s úmyslem to vyjet, nemá cenu to zkoušet. Vyjít se to samozřejmě dá vždycky, ale dost to zkazí průměr. Rozhodně je to ještě jetelné, takže doporučuju vyzkoušet, co ve vás je. Nahoře je zbrusu nový kamenný bod a bouda se záchodem a umyvadlem.

(Foto: Mortirollo je trochu do kopce...)

(Foto: Výhled z půlky Mortirolla)



Passo Gavia 2 652m (16,5km/1 250m)

V nohách máme dopolední výjezd na passo Mortirolo, což je na rozhýbání před náročným výjezdem na Gavii skoro až dost. Od cedule označující konec města Ponte di Legno frčíme pozvolna několik km údolím proti proudu místní říčky (ne nepodobné šumavské Vydře) zatím po slušném asfaltu do S. Apollonia, odkud se silnice začíná pořádně zvedat. Jakmile začne modřínový les, konstantní stoupání nabírá na intenzitě (14%), tady by už i pan Jaromír měl i s tlačením kola dozajista problém. V kopci nejsou žádné pasáže na odpočinek, což prakticky neposkytuje žádnou rezervu na zvýšení průměrné hodinové rychlosti. Je třeba zpozornět a bedlivě si hlídat projíždějící auta před i za sebou, protože silnice se zužuje na 2,5 m. Avšak ani tento fakt nebrání nervózním motorářům v předjíždění v nepřehledných zatáčkách. Občas i auta mají velký problém proti sobě se vůbec vyhnout a výjimkou není zastavení auta v úzké nepřehledné zatáčce. Kvalita silnice směrem nahoru se povážlivě zhoršuje a podélných prasklin jen přibývá. Nepříjemná je jízda neosvětleným tunelem a nad ním se nahoru otevírá pohled, který si nepřejeme vidět - klikatící se silnička ve skalách vedoucí kamsi nahoru. Tři km zbývají do konce a na okamžik v serpentinách zahlédnu asi čtvrt hodiny předemnou jedoucího Pavla (mládí vpřed!). Silnice začíná být hrozná, částečně vymytý asfalt do různých děr, které jsou jen výjimečně zaplácnuty betonem nebo asfaltem. Nohy se vrklají ze strany na stranu, lyže se skoro zastavují, no nic moc. Náplastí jsou skvělé výhledy z vrcholu na okolní třiapůltisícové kopce a konstatování, že se nám tento náročný výjezd jel po fyzické stránce ještě dobře.

(Foto: Jezero Lago di Nero)

(Foto: Pohled ze sedla Gavia)

(Foto: Hlavní aktéři Milan Jelínek a Pavel Endršť)



Prato-Stelvio (24km/1800m)

Nejtěžší výjezd na nejznámější passo v Alpách je z východní strany kopce. Vyrážíme na kolcích rovnou po 9 hodinové cestě autem z kraje města po poměrně frekventované vozovce. Po prvním kilometru zatím v mírném sklonu začne mít pěkná silnice na několik km velké množství podélných trhlin, v nichž neulomit hůl považuji za zázrak hodný zapsání do Guinessovy knihy rekordů. Na 5. km je velká křižovatka, na níž chybné odbočení vpravo znamenalo po čtyřech km zcela ztrátu asfaltového povrchu a navíc 300 m výšky. Smutný pohled do údolí na silnici, po které jsem měl jet jen tak dlouho nezapomenu. Takže návrat na křižovatku a opět sevřeným údolím proti proudu říčky. Vesnička Trafo na 10. kilometru s kostelíčkem, nad níž se tyčí skoro čtyřtisícový zasněžený masiv Ortler poskytuje nevšední podívanou. Začínají nekonečné zatáčky a sklon se blíží k 12 %. Až do 13.km se jede v lese, který náhle skončí. Otevře se široký výhled, jenž člověk snad nikdy nechce vidět - pohled k vrcholu Stelvia a pod ním klikaticí se množství serpentin. Jediné pozitivní je, že v podvečer začíná výrazněji slábnout provoz. Tempíčko se postupně zpomaluje a nastupuje pomalý styl a la "Sehnal", případně pan Jaromír. Začínám toho sice mít dost, ale pořád ještě vnímám nádherné vůně kvetoucích rostlin a cinkot zvonců, které nosí krásně čisté krávy na krku. Desítky zatáček nade mnou jakoby vůbec neubývaly a častý pohled nahoru jen utvrzuje pocit osamělého psychicky zdevastovaného a hladového vojáka vracejícího se z fronty domů. V duchu si říkám, že už sem nikdy nepojedu, ale za chvíli mě to se vší pravděpodobností přejde. Konečně vrchol a s ním i záchranná cesta autem dolů do údolí, dnešní vycházka nebyla opravdu úplně zadarmo.

(Foto: Závěrečné točky na Stelvio, v pozadí vrchol Ortler)



La Punt-Albula pass 2 315m (délka 9,1km/převýšení 600m)

Jsme ve Švýcarsku v oblasti zimního závodu Diagonela, kde nemá policie kolečkové lyže na silnici v příliš velké oblibě (pokud se náhodou nejmenujete Cologna), a tak budeme tajně doufat, že se nám problémy vyhnou. Od hlavní silnice vyrážíme z městečka La Punt rovnou do stoupání asi 9%. Půl kilometru je pěkná silnice, která se na chvíli změní na horší s trhlinami, aby posléze byla necelý kilometr přestříknuta novým povrchem. Dále už je silnice dobrá a relativně široká. Sklon do deseti stupňů je snesitelný, ale přesto mě Pavel jedoucí přede mnou soupaží opouští dnes dříve než obvykle. Serpentiny v modřínovém lese se na pěkné silnici jedou dobře a na 6. km se otevře parádní výhled přes zurčící potok a kvetoucí vonící loučky plné motýlů. Začínám dojíždět "buřta" (cyklistu na kole), takže odkládám vyměšování na neurčito, abych nepřišel o zajímavý bonus na cestě. Poslední tři kilometry jsou už mírnější a pěkně se soupažově jedou až k vrcholové restauraci. Tohle je parádní pestrý výjezd se vším všudy, provoz v týdnu slabý, ale dle místních tudy jezdí dost lidí.

(Foto: Výhledy k Albullapassu)



Bergun-Albula Pass 2 315m (13km/900m)

Tentokrát z opačné strany na Albula Pass začínáme na kolcích v Bergenu, protože až odsud začíná zajímavý kopec. Milovníci soupaže mohou jet už z Tifencastelu, což sice prodlouží trasu o 17km a 666m převýšení, ale výrazně se tím zvýší pravděpodobnost nechtěného se seznámení s místní policií. Začínáme až od benzinové pumpy za městečkem, protože z návsi je cesta přes městečko s dvousetmetrovou vložkou z dlažebních kostek. Začínají skvělé výhledy už v prvních kilometrech stoupání kolem dravé říčky skryté v modřínovém lese. Povrch silnice je dobrý vyjma úseků, kde se nově dělají mosty a opěrné zdi, zde pravděpodobně budou po dokončení následně nové povrchy a tato cesta nebude mít chybu. Na pár místech se silnice dost zúží, tady jsem měl trochu obavu z případné nervozity aut za zadkem. Místní sice říkají, že Albula Pass je vyhledávané a poměrně frekventované místo, avšak my jsme tu zaznamenali poměrně slabý provoz z obou stran. Strmost stoupání je pohodová asi do 11%. Asi v polovině výjezdu v obci Preda je velká firma na zpracování kamene a zakryté dopravní pásy jdou nad silnicí - trochu to připomíná cementárnu v Radotíně. Po dalších dvou kilometrech je parádní (relaxační) jezero a strmost kopce ani tady v závěru vůbec nepolevuje, ale vzhledem k pestrosti trati až nahoru se jede parádně - dva palce nahoru.

(Foto: Pohled k průsmyku Albulla Pass)

(Foto: Četné mostíky úzkorozchodné trati)