Každý ví, že zimní biatlon kombinuje běh na lyžích a střelbu z malorážné zbraně. Existují však i další podoby biatlonu, ve kterých se soutěží převážně v létě. Jedná se o kombinaci střelby z malorážné zbraně s jízdou na kolečkových lyžích, krosovým během, orientačním během, nebo jízdou na horském kole. V Rusku vznikl tzv. archery biathlon, který kombinuje střelbu z luku s krosovým během či s během na lyžích. Co však dělá biatlon tak atraktivním, je právě střelba. Pojďme nahlédnout do zákulisí tréninků a závodů v biatlonu. Výkon biatlonisty při střelbě ovlivňuje mnoho faktorů, které obecně dělíme na endogenní (tzv. vnitřní) a exogenní (tzv. vnější). Mezi endogenní faktory řadíme například psychiku závodníka, jeho somatotyp, úroveň pohybových schopností a dovedností. Do exogenních faktorů lze zařadit technické (materiální) vybavení sportovce a vliv prostředí (diváci, trať, světelné podmínky, teplota, nadmořská výška, vítr a další). Oba typy faktorů se vzájemně prolínají, což klade při střelbě vysoké nároky zejména na psychiku a koncentraci biatlonisty.


První krůčky biatlonisty

V Česku mohou děti začít s biatlonem v poměrně raném věku, a to s nástupem na základní školu. Nelze však říci, že se jedná od začátku přímo o systematický biatlonový trénink. Jde spíše o kroužek zaměřený na všeobecný rozvoj pohybových schopností a dovedností, v němž převažuje herní forma. V žákovských kategoriích mohou závodit děti ve věku deset až patnáct let. Zde se objevují oproti seniorskému biatlonu rozdíly. Žáci střílí ze vzduchových zbraní, které nevezou na zádech, ale odkládají je do stojanů na střelnici. Terče jsou vzdáleny od palebné čáry deset metrů a střílí se pouze z polohy vleže. V tomto věku je u malých biatlonistů cílem osvojení základů techniky běhu na lyžích a střelby. V následné dorostenecké kategorii přechází sportovci na biatlonovou malorážku. První rok závodí taktéž bez zbraně na zádech, střílí již i z polohy vstoje. V tomto věkovém období můžeme začít mluvit o systematickém biatlonovém tréninku, který může mladého sportovce dovést až do juniorské a seniorské reprezentace. K tomu je ovšem zapotřebí jistá míra talentu, odhodlání, dřiny a mnohdy i vzdání se ostatních zájmů.


Fakta a čísla ze světa biatlonu

Pojďme se podívat na některá fakta a čísla, která souvisí s vrcholovým světovým biatlonem. Biatlonisté střílí z malorážné biatlonové zbraně ráže 5,6 mm (22.LR) na vzdálenost 50 metrů. V posledních letech dominují biatlonu zbraně německého výrobce Anschütz. Minimální hmotnost zbraně je pravidly stanovena na 3,5 kg. V juniorských kategoriích vystřílí sportovci ročně 6 000 až 10 000 nábojů, u dospělých se dostáváme k počtu okolo 15 000 vystřelených nábojů za rok. Jeden tréninkový náboj stojí 2,20 až 2,60 Kč, u závodního střeliva se ceny pohybují kolem 6 Kč. Biatlon je v tomto ohledu poměrně nákladným sportem. Pokud bychom do nákladů započítali nákup kompletně vybavené zbraně, musíme počítat s částkou 80 000 Kč. Výhodou je, že zbraně sportovcům v Česku zapůjčují kluby, případně Český svaz biatlonu. Jedinou větší investicí může být zhotovení pažby na míru, která má vybroušené úchopy přesně na prsty daného jedince. Ač tato investice vyjde na 10 000 až 20 000 Kč dle výrobce, výsledky v rychlosti manipulace se zbraní a zlepšení úspěšnosti střelby jsou většinou znatelné.

Často býváme dotazováni, zda jsou na zbrani mířidla s optickým zařízením. To je však omyl. Mířidla musí být i dle pravidel pouze dioptrická; 99% biatlonistů používá dioptr i mušku s kruhovým tvarem. Žádný puškohled tedy zbraň nemá, sportovec se musí spolehnout pouze na svůj dobrý zrak.

Průměr terče je 4,5 cm pro střelbu vleže, vstoje měří 11,5 cm. Před každým tréninkem i závodem se pod dohledem trenéra provádí nástřel zbraně na papírové terče, který slouží k ověření a případnému nas­tavení mířidel na aktuální povětrnostní a světelné podmínky. Biatlonisté trénují jak střelbu klidovou, tak střelbu v zátěži. Zmiňme se také o tzv. suché střelbě, jež se provádí bez nábojů. Sportovec se suchou střelbou učí a zdokonaluje jednotlivé střelecké dovednosti (například polohu a její ověření, manipulaci se zbraní, míření, správný stereotyp dýchání, namáčknutí spouště, samotné spuštění apod.).

Kdo měl možnost si biatlon někdy vyzkoušet, velmi dobře ví, že není jednoduché sestřelit terč v klidu, natož po zátěži. Biatlonisté přijíždějí při závodě na střelnici s tepovou frekvencí dosahující přibližně 90 % maximální tepové frekvence, tedy na úrovni anaerobního prahu, někdy i lehce nad ní (individuálně v rozmezí 170-190 tepů za minutu). Během manipulace se zbraní při přípravě ke střelbě klesne tepová frekvence v závislosti na trénovanosti až o 20 tepů. Výzkumy uvádějí, že první výstřel vychází v době, kdy srdce bije frekvencí 150-170 tepů za minutu. Musíme ovšem zdůraznit, že se jedná o velmi individuální záležitost, kterou sportovci trénují roky. Cílem tréninku je nalézt optimální hodnotu tepové frekvence, v níž je sportovec schopen střelbu zdárně absolvovat. Do výše tepové frekvence při střelbě promlouvají výše zmíněné faktory; zdůrazněme profil tratě před střelnicí a samotné tempo jízdy před střelbou. S tempem jízdy a vynaloženým úsilím úzce souvisí například druh sněhu a skluznost lyží.

Pravdou je, že si biatlonisté během celého roku příliš neodpočinou. Roční tréninková koncepce je v celém světě podobná, a to jak u dorostenců, tak u dospělých. Tréninkové přípravné období začíná biatlonistům většinou v květnu. Na konci jara, v létě i na podzim se do přípravy zařazují soustředění a občasné kontrolní závody. Hlavní závodní sezona začíná na konci listopadu a končí v březnu. Duben je pro biatlonisty přechodným obdobím, v tomto měsíci je na pořadu regenerace a aktivní odpočinek. Od května se vždy najíždí na režim převládajícího silově-vytrvalostního a střeleckého tréninku, který sportovce provází opět až do začátku závodního období. Trénuje se jednou až dvakrát denně, pokud nepočítáme rozcvičky a individuální nadstavbové tréninky, které cílevědomí sportovci absolvují. V juniorských kategoriích připadá na jeden rok přibližně 240 dnů zatížení. Pro představu ročně biatlonista odtrénuje v zátěži 300 až 550 hodin v závislosti na věku a výkonnostní úrovni. Do tohoto času navíc není započítána střelba, s níž bychom se dostali na hodnotu 400 až 700 hodin tréninku ročně. Stejně tak můžeme započítat další tréninkové prvky jako je regenerace či mentální příprava a rázem se ocitneme u čísla 800 a více hodin. Tato čísla se týkají profesionálních biatlonistů.

Pod pokličku biatlonu jsme, zdá se, nahlédli. Přichází čas na odhalení ingrediencí, bez kterých se recept na úspěch neobejde. Základem dobrých výsledků jsou talentovaní a cílevědomí sportovci. Nelze však opomenout tým, bez něhož by se i sebelepší závodník na vrchol nedostal. Řeč je nejen o trenérech, servisních pracovnících, lékařích, fyzioterapeutech, masérech, sportovních psycholozích, sponzorech, ale také o rodičích, přátelích a fanoušcích, kteří společně tvoří jednu velkou biatlonovou rodinu.



Michal Žák

Bývalý člen reprezentačního družstva v biatlonu. V současnosti trenér biatlonu a student doktorského studia Kinantropologie na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity


Zdroj: Nordic magazín