V šedesátých létech minulého století dumali chytré české hlavy, kterak se připravovat na lyžích na území republiky i v pozdním létě. V tu dobu jsou hory bez sněhu, venkovní teploty pod nulou ani náhodou. Tudíž žízniví ctitelé a běžci na úzkých prkýnkách vyhlíželi sychravá říjnová jitra s namrzlou jinovatkou; po ní to šlo slušně, bohužel pokud se neobjevila v neděli, byly odpolední tréninky na zamrzlém a ojíněném trávníku po šichtě, po škole utopií – jinovatka málokdy přečkala denní oteplení.

V Evropě už se používaly kryté haly pro lyžaře (Vídeň, Paříž…) při osvětlení se v nich „lyžovalo“ na sodě, kaolinu – leč pouze z kopce, pro lyžaře běžce žádné terno. Koumáci z Podkrkonoší a z Police n/M. přišli s řadou nápadů, jak si zpestřit běžeckou přípravu a přiblížit strukturu cyklického pohybu co nejvíce běžecké technice v bílé stopě.


(Foto: Sychravé říjnové dopoledne a místní naděje v plné přípravě na jehličí na ski v areálu Na Zámečku)


Vůbec první pokusy běžců trénovat na umělé hmotě se, jak jinak, odehrály v Praze. Podle informace emeritního reprezentačního trenéra československé mužské reprezentace PaeDr. Jaroslava Honců se dva roky po ZOH v Cortině (před závodní sezónou 1958) objevila na břehu Vltavy, na Císařské louce, dráha z umělé hmoty v délce 400 m. Podklad tvořila prkna ze zbořené spartakiádní tribuny. Otcem myšlenky byl významný lyžařský pedagog, trenér a metodik Felix Chovanec; neméně zdatně mu sekundoval olympionik Pepík Prokeš. Při stavbě tréninkového zařízení a při slavnostním otevření se činil Jarda Honců, tehdy devatenáctiletý. Tenkrát, tři roky po I. celostátní spartakiádě, to měla být velká sláva v režii lyžařského oddílu DSO Slavia, později Slavia VŠ. Trenér Honců při vzpomínání na otevírací jízdy (kropilo se naftou) přidal lehce bolestivou reminiscenci – zřejmě ve snaze co nejrychleji zprovoznit zařízení, se ve spěchu zapomnělo na pár hřebíků v podkladových prknech z bouračky. O ně si běžci Prokeš a Honců pořídili parádní odřeniny. Dovětkem sdělení o délce drah na našem teritoriu držela prim trať Terezčákova; v Tatranské Lomnici se jezdilo na okruhu téměř kilometrovém, což potvrdil v telefonickém rozhovoru i bývalý reprezentant Vít Fousek senior.

Listopad 1961. Matadoři běhu na lyžích v Polici – Mirek Hejnyš a Jirka Čejka po několika pokusech na běžkách Maraton, Olympie, Nola v lesíku Klůček na návrší severně nad polickým hřbitovem, nalíčili epochálně překvápko pro celé město. Pytle od brambor, dřevěné hrabičky a jemně – seshora, aby se nebralo zetlelé, plnili jutové vaky jehličím, napadaným z Vejmutovek. Po něm běžky při zkoušení drandily jak zběsilé. S napěchovanými pytli hybaj na valník a už se pelášilo na louku pod skokanský můstek Na Zámečku. Jehličí se nasypalo do mělkých škarp po propadlém odvodňovacím systému, uhrabalo, pokropilo a … jejda, šlo to pěkně. Zrodil se unikátní vynález tréninkového prostředku – běhání na ski po jehličí. Dráha obnášela dvě stometrové rovinky, na nich pak trénovalo vše, co v zimě závodilo – žactvo, dorost, dospělí. Zpovzdálí si nezasvěcení občané mysleli cosi o potrhlých běžcích…Novinka se chválabohu vžila, dokonce o 2 roky později (1963) přijel i štáb z televize a natočil reportáž pro BBV. Polické filuty navštívil též sportovní lékař z krajského města Vojta Soulek. Provedl fyziologické měření v terénu, lyžování na jehličí ho dostalo, jediné, co mu neštymovalo, byl trénink žactva. Pro ně označil prostředek za ukrutně náročný a dětem ho nedoporučoval. To už po dráze drandil s kamarády tehdy jedenáctiletý Jirka Beran, ten to pak pod trenérem Honců dotáhl na pódium při MS 1978 v Lahti, kdy byl 6. na 50 km. Stopa z jehličí. Pokud bylo lehounce namrzlo, dovolila těm nejzdatnějším i patnáctikilometrový trénink. Lyžovalo se na ní až do roku 1968, kdy si J. Beran otevřel dvířka do juniorského repretýmu.


(Foto: Úprava stopy před tréninkem – učesání hrabičkami a kropení konvičkou)


Jiné experimenty možná inspirovaly skokany. Ti už zkoušeli slámu a od padesátých let pokrývali můstky rohožemi z umělé hmoty, dovážené z NDR (Trutnov, Harrachov…) Zkraje 80. let bleskl hlavou autorovi tohoto fejetonu hlavou nápad – pokud je umělohmotná stopa na nájezdu můstku rychlá, co ji transponovat běžcům. Vyrazili jsme to vyzkoušet do areálu lomnických můstků v Popelkách. Testovat hmotu na starších Fischerkách měl dorostenec Jirka Belda, člen SVSM v Jablonci n/N. Vymyšleno, uděláno. Na místě, jen aby se neřeklo, jsme uzavřeli sázku, zda na běžkách sjede dopad třicítky. Jiřík nasadil úzkou stopu a po notné chvíli sbírání odvahy frčel dolů. Těsně před přechodem se běžky rozjíždějí do stran, pád v plné rychlosti, rukama se brzdí. S obavami, zda nedošlo ke zranění, pospíchám ke zvedajícímu se běžci:„Tak je po hodinkách.“… Prudkým bržděním se odbrousilo krycí sklíčko i s rafičkami, zůstal jen ciferník s číslicemi. Pokračovali jsme v testování odrazu na rovině na durofolových došcích, střechovitě přes sebe naskládaných. Šlo to; dokonce i odraz zdál se tutový. Sláva, jdeme do toho. Investiční záměr s rozpočtem na oddělení vrcholového sportu na Strahově, který Ing. Svášek neprodleně parafoval. A už to šlo tempem blyštivým. Z Ostravska na kamionu přivážíme role gumových pásů z uhelných dopravníků. Z Frenštátu tři tisíce kousků došků Durofol, prkna, latě, vruty, čerpadlo, hadice, penetrační lak, armovací podkladovou síť pro profilování běžecké stopy, ohýbačku. Po několika týdnech každodenní piplačky se v plné kráse vyloupla běžecká stopa, obnášející trojúhelník, kde se 150 m stoupalo, 150 sjíždělo a 300 m nabízelo rovinku. První nedočkavci se vrhali do stop, čekajíce prvotřídní skluz. V úvodu jsme řešili tři problémky – teplotu, přípravu povrchu dráhy a mazání běžek. Rezultát byl jasný – trénovat kvalitně půjde, čím jsou došky chladnější; ideální okolní temperatura pod 10 stupňů C, pocit sněhu pak při teplotě kolem nuly. Zpočátku jsme došky kropili jen vodou, tak jako na můstku. Sklon naší trasy se však neblížil příkrému nájezdu nebo dopadu můstku; tak se vymýšlelo, čím skluz zrychlit. Před postřikem se do stopy nakapával Jar a ejhle! Jelo to slušně. Top rychlosti jsme dosáhli použitím vloček – rybích šupin, takových, kterými se opatřuje dno a kýl lodí, když se poprvé spouštějí na vodu. S nápadem přišli rychlostní kanoisté, kterým šupiny pomáhaly zrychlit starty a úvodní část závodní tratě. Na naší lyžařské dráze se vločky po postřiku rychle rozpouštěly, takže by to znamenalo každých 5 minut nasypat novou dávku a přestříkat, což při délce 600 m nebylo pro jednoho trenéra ručně myslitelné. Poslední oříšek – dobrý odraz a výborný skluz, záviselo na mazání. Po řadě „zaručených“ receptur vyhrála skokanská klasika – český parafín č.7, červené Skivo. Surově nanést, neroztírat, nežehlit. Parafín vydržel na skluznici tak 5 km, následovalo přimazání.


(Foto: Foto z pokládky umělé hmoty na trutnovském můstku)


Podařilo se zařazovat přípravu na hmotě u běžců a kombiňáků před nástupem na sníh, hlavně v říjnu několik sezón. Nedostatkem byla toliko 80 cm šířka podkladových gumových pásů; hroty holí se občas zapíchli mimo pásy do hlíny, jejíž kousky padaly na došky a rozjížděli se na metry daleko a museli jsme je vodou vymývat. Tak jako u předchůdců Durofolu – bateriové hmoty a jehličí, byla délka trvání tréninkové jednotky omezena zhruba na 45 minut jízdy, kdy běžci dokázali obkroužit trasu pětadvacetkrát. Ideální však byl trénink 2x5 km s přemazáním a obnovením postřiku. Technická struktura pohybu byla jízdě na sněhu velice podobná, funkční nároky přibližně stejné.

Zmínkou o běhání na hmotě bateriové se vracíme ještě o generaci zpět, kamsi k roku 1962. V okolí se na hmotě trénovalo ve Vrchlabí, Trutnově a též v 90 km vzdáleném Skuhrově, kde byla dráha nejdelší, odhadem téměř čtyřsetmetrová. Na obrátkách se přestupovalo do vratné stopy, vedoucí zpět přes trávník. Na dřevěných, vyřazených ski, nemazaných. Hmotu, nataženou na prknech tvořila fólie, užívaná coby přepážky v autobateriích, měla drobný podélný profil. Z boku latě, uprostřed prkno, dělící pravou a levou stopu. Nejdřív se stříkalo, vlastně polévalo z konve naftou, někdy míchanou s vodou. Jistý šikula, výrobce v loňském ročníku popsaných kolečkových lyží, R.Š. opatřil v automobilce pěnu do hasicích přístrojů – ta, rozpuštěná ve vodě, dávala lepší skluz. Skuhrovským spartakovcům ale nafta smrděla. Fabrika, fungující v blízkosti dráhy, používala při výrobě mlýnků na maso a mák cínovací olej. Ten nezapáchal, pročež šup s ním do stopy.


(Foto: Nejdelší dráha v 60. letech ze Skuhrova n. Bělou, téměř čtyřsetmetrová)


(Foto: Trénink na umělé hmotě ve Vejsplachách)


Stavba dráhy u Bílého potoka ve Vrchlabí měla samo sebou řadu úskalí. Aby prkna, ležící na pokosené louce, netrpěla vlhkem, musela se impregnovat. Výpověď jednoho ze stavitelů dráhy Toníka Klazara (1946) je natolik půvabně autentická, že ji uvádím v nezměněné podobě: „Byli jsme tehdá s trenérem Iljou Matoušem jako Pat a Mat. Na rozhrkané káře jsme vezli po okraj naplněný sud, cestou jsme ubryndávali a vyvrcholilo to brodem přes potok, kdy se sud zvrhnul. Nejdřív jsme litovali vynaložené námahy a postupně se dostavil údiv, protože ta karbolka, nebo co to bylo, se začala rozpouštět. Následovalo zděšení, jelikož vše živé začalo vyskakovat z jedovaté vody. Nikdy bych nevěřil, co všechno a v jakém množství se mohlo v té Bělé vyskytovat. Měli jsme jeden kbelík a zoufale pobíhali po břehu a zachraňovali vše živé. Dlouho se to nedalo vydržet, vzdálenost se totiž prodlužovala. Tak jsme rezignovaně seděli a odhadovali, kam až se dostala ekologická katastrofa – Harta, Hostinné, Dvůr, zítra Děčín, pozítří Hamburk.“

Fluidum průšvihu mohli, leč vše ututlali, zažehnout jiní brigádníci, nakládající prkna a latě na zámecké pile. K těm z určené hromady, která se po nakládce spočítala, přihazovali slušný počet kousků z jiné hráně, lebedíc si, kolik lyžaři ušetří za materiál. Vše prošlo hladce, vzpomínka uvízla jen v paměti tehdejších výtržníků.


(Foto: Zdeňka Hamplová v roce 1963 při tréninku na umělé hmotě na trutnovském koupališti (bateriová dráha stříkaná naftou))



Zdroj: Nordic magazín