Ladislav Knápek: Vasův běh 2014

Manželka mě vezla autem na start Vasova běhu a zbývaly ještě více než dvě hodiny do odstartování závodu. Zastavili jsme tedy na Mångsbodarně, která je asi 15 km od startu a šel jsem si vytestovat vosk na lyžích. Když jsem se vrátil do auta, tak jsem zjistil, že se během mého testování vytvořili na silnici takové kolony, že jsme dalších 5 km jeli celou hodinu. Čas rychle utíkal, a tak jsem se rozhodl, že si vezmu všechny závodní věci, půjdu pěšky napřed, a když mě manželka dojede, tak mě sveze na start. Jenže z původní vycházky se stal 10 km úprk jako na Běchovicích. Doběhl jsem vyčerpaný na start, nacvakl boty do vázání a následoval startovní výstřel 90 km závodu.



Tomáš Kálal: Vasův běh 2015

Vasák začal pro Žižkovské tygry zábavou hned příletem do Švédska. Nervózně jsme čekali na batohy u pásu na letišti. Vždycky je to trochu loterie, kolik páru lyží nepřežije, v jakém vaku se rozlijí plechovky s pivem a komu to místo Švédska pošlou na Sibiř. Tentokrát ale po dlouhém čekání nastala jiná sranda. Z útrob letiště vylezlo par báglů a pak se zastavil dopravník. Jezdil jen ten kruhový, ale ostatní batohy zůstaly seknuté uvnitř.

Následujících deset minut jsme smutně koukali na rotující prázdný pás. Jenomže znáte to, čekání nikoho nebaví. Dlouho netrvalo a nejmenovaný tygry "ZP" ladným skokem přeskočil kruhový pás a vytáhnul z kraje dopravníku další batohy. K radosti všech cestujících takto pokračoval a postupně tahal jeden bágl za druhým. Ostatních českých lyžařů se ho ale zželelo a přes zábrany hravě skočil i slavný dálkový běžec "SŘ" známá dálková lyžařka "ZK". Zanedlouho jsem tam byl i já. K mému zděšení jsem po rozhrnutí závěsu, že kterého batohy vyjíždějí, zjistil, že ten dopravník tam má další desítky metrů. Co naplat, když nahoře kamarádi čekali na kufry. Vydal jsem se do útrob Stockholmského letiště. S "ZB" jsme prolezli dalším závěsem a poslední batohy v podstatě tahali z trupu našeho letadla. Řetěz spolupracujících českých lyžařů fungoval bezchybně a bleskovou rychlostí podával batožinu přímo nadšených spolucestujícím. Aplaus přerušil až přiběhnuvší zaměstnanec letiště, který nejdřív nevěřícně koukal, co se to tam děje, pak křičel poplašné zprávy do vysílačky a nakonec začal přirozeně řvát na nás. Ty, které měl po ruce, seřval snadno, už hůře chápal, když zpoza závěsu začali ze zavazadlového přepravníku vystupovat další a další Češi jako modelky na přehlídkové molo. Každý si táhnul nějaký kufr, mimo jiných i „SŘ“. To pána doslova porazilo, na manuální práci zkrátka ve Švédsku nejsou zavedení. Já jsem v té době byl tak dvacet metrů v útrobách letiště a nadával, proč nikdo neodebírá kufry, které tak zručně vytahuje „spodní“ parta. Na chvilku jsme přestali a slyšeli jen nadávky od ostrahy letiště. V tu chvíli jsme ale přece nemohli vylézt. Už takhle jsem rozuměl, že zvýšeným hlasem nás asi pán z ostrahy nechce pozvat na výbornou švédskou kávu. A tak jsme počkali ještě pár minut ve tmě na dopravníku, a když se seshora ozval nějaký lyžař, že už je čistý vzduch, donesli jsme vítězně poslední kufry.

Vasův běh nám tak mohl začít klidně v zadržovací cele na letišti. Naštěstí z toho je jen další ze skvělých zážitků, kterému jsme se smáli i při závodě. Co jiného by také mohlo člověka udržovat 90 km při vědomí. Jo a upozorňuji, že osoby použité v tomto příběhu jsou zcela smyšlené a nemají žádnou vazbu na reálné lidi z okruhu běžeckého lyžování. A záznamům z letištních kamer se dneska taky nedá věřit …

(Foto: Tomáš Kálal)



Ondřej Matoušek (Vasův běh 2015)

Po nezdařilém Vasáku 2013, kdy jsem asi 5 dní před startem onemocněl a samotný závod jsem byl nucen absolvovat pouze v turistickém tempu, jsem se rozhodl si spravit náladu. Nicméně tento závod mi asi není souzen. Jako správný Čech jsem potřeboval do Švédska dostat především dostatečné množství piva, a proto jsem nevyužitý prostor ve vaku na lyže vyplnil několika plechovkami nejmenované značky. Již krátce po příletu se však ukázalo, že se nejednalo o nejlepší nápad. Několik plechovek nepřežilo jemné zacházení letištního personálu a obsažená tekutina vyplnila vak s lyžemi. Naštěstí jsem měl lyže na cestu poctivě naparafinované, takže se nic tak hrozného nestalo. Snad jen ten pivní odér mě pronásledoval ještě několik týdnů.

Druhý den ráno jsme se vydali trochu si zalyžovat a otestovat lyže. Smůla se mě však držela dál. Při obouvání lyžařských bot jedna z nich podezřele neseděla. Ano, jednu botu jsem si prohodil s přítelkyní. Má sice naprosto stejné boty, ale o nepříjemná čtyři čísla menší. Z lyžování a testování tedy sešlo a vydal jsem se do půjčovny shánět boty. Žádný závodní model jsem nesehnal, pouze kombi boty, na kterých se mi o sebe stále zasekávaly špunty držící odnímatelný kloub. Naštěstí jsem měl alespoň jednu svou botu, která tento špunt nemá, a tak jsem jel v jedné své a jedné půjčené botě, čímž se tento problém eliminoval.

Doufal jsem, že smůlu prolomím alespoň v den závodu. Po všemi oblíbeném brzkém ranním vstávání jsme se dopravili na start do první vlny. Stál jsem hned za elitou žen, což mi vyhovovalo, nejen kvůli výhledu, ale také kvůli tomu, že v tomto roce jsem měl obdobnou výkonost jako první ženy. Ihned po startu však nastal problém. Část startovací pásky před námi se neotevřela a já společně s dalšími desítkami lidí zůstal lapen na startu. Podařilo se nám však vcelku rychle vymotat a vyrazit na trať. Po prvním kopci jsem se chytil nějaké skupiny na pozicích, kde jsem byl vcelku spokojen, a jelo se. Ale i přesto, že jsem byl ve skupině, se kterou jsem zvyklý, jelo se nějak podezřele rychle. Postupně jsem zjišťoval, že to není tak úplně mou fyzickou kondicí, ale že moje lyže nepatří k těm nejrychlejším. Asi na 20. km jsem zjistil, že lyže patří k těm nejpomalejším, protože když jsem jel ve sjezdu ve vajíčku, předjížděl mě narovnaný člověk, který zrovna pil. Tak jsem si říkal, že to asi není dobré. Během dalších 10 km se řádně přepálený začátek začal projevovat. Přišla krize, a to velká. Asi na 40. km se přidaly i křeče a bylo hotovo. Ze závodu se stal boj o přežití, respektive boj o dobývání občerstvovacích stanic. Na každé jsem si poctivě zastavil, snědl a vypil co se dalo, doplnil zásoby a vydal se k další občerstvovačce. Důraz jsem dával na doplňování lahve s iontovým nápojem. Na jedné z občerstvovacích stanic jsem do poloviny plnou láhev opět doplnil žlutavou tekutinou. Když jsem se o pár minut později napil, ukázalo se, že to nebyl ionťák jako na předchozí zastávce, ale vývar. Takže jsem byl nucen dalších 15 km popíjet výbornou směs pomerančového ionťáku se slepičím vývarem. Vlastně to docela fungovalo, protože ta chuť člověka doslova nakopla. Asi 10 km před cílem jsem ještě dostal kafe s kolou, a to už mi vydrželo až do cíle.




Zdroj: Nordic magazín