Šedivá skluznice je projevem tzv. oxidace či jejího vysušení. Není. Základem skluznice je polyethylen (PE), čili po našem umělá hmota. Zaregistrovali jste někdy osobně úkaz zoxidování či vysušení třeba u staré pet láhve nebo snad už dávno odložené dětské vaničky i se zapomenutou plastovou kačenkou? Jestli ne, tak jste na správné straně. Šedivka na skluznici je jen obrazem lenosti majitele, aby ji pořádně vyčistil od nečistot pochytaných ze sněhu a poté ji ještě pravidelně udržoval.


Na trénink nemusíme parafinovat lyže. Koho by to také tak často bavilo, že? Jenže, pomalá a špinavá lyže má natolik jiné vlastnosti, že nám dokonale přenastaví lyžařskou techniku. S takovou, pokud jsme závodníci, to pak daleko nedotáhneme. V případě bruslení se na pomalých lyžích pěkně „usadíme“ na patách, o nízké frekvenci odrazu z důvodů brzké únavy ani nemluvě. No a v klasice je pro ty, kteří bojují s odrazem špinavá lyže přímo požehnáním. Prostě stoupá skoro stejně dobře jako ta kolečková. Trenéři mají v zásobě spoustu historek, kterak se žáčkům před vlastním závodem podivně ztratila schopnost odrazu z jejich konečně vyčištěné a naparafinované lyže („Pořád to smeká, trenére!“). To samé platí i o častém trénování na méně kvalitních tréninkových lyžích.


Zažehlení je jediná možnost, jak dostat tvrdý parafín do skluznice. Tak to již nějakou dobu neplatí. Nejenom firmičky Yes či Master, ale i další zanícení nadšenci koumají možnosti rychlého a bezžehličkového parafinování, při kterém se neskutečně šetří nejen parafín (tedy i naše kapsa), ale i vlastní lyže, životní prostředí, nebo prostě jen čas. Ukazuje se, že struktuře PE skluznice více než časté působení extrémních teplot žehličky chutná správná volba a aplikace čisticích a konzervačních prostředků. Při vlastním nanášení parafínů pak hraje roli používání různě vymazlených ručních či rotačních kartáčů a korků nebo i volba teploty vzduchu v prostředí, kde se maže. Že by nás mágové z laboratoří renomovaných výrobců vosků roky, zdůrazňujících nutnost žehlit a zase žehlit, tak trochu tahali za nos? (Více se chystáme zpracovat v jednom z následujících článků, který se bude zabývat revolučními technologiemi parafinování.)


Lyžaři běžci v létě trénují především na kolečkových lyžích. Paralela mezi lyžemi a kolečkovými lyžemi se přímo nabízí. Odpich, odraz, rovnováha, rychlost, vytrvalost, stoupání, sjezdy, odšlapy – vše ve stejném balení. Ale má to svá „ale“. Asfalt není sníh (neklouže, neboří se, nemění teploty, a tím i kvalitu skluzu) a kolečková lyže není skutečná lyže (je krátká, nepruží, leží vysoko, je vždy bezchybná při odrazu). I hole to mají na asfaltu trochu jinak (neboří se, okamžitě reagují na odpich, naopak občas smeknou v závěru odpichu). Kolečkové lyže z toho tak trochu vycházejí jako odlišný sport, což nakonec dokazuje i spousta letních lyžařských specialistů, pro nás „zimní“ experty neznámých. Ukazuje se, že i vlastní dlouhodobý pohyb na lyžích vyčerpává závodníka natolik, že si od nich musí na chvilku odskočit, aby se dal dohromady a byl na nich příště ještě silnější. Chytrý mimozávodní trénink lyžaře pak obsahuje i spoustu jiných činností než jen jízdu na kolečkových lyžích. Jsou to např. běhy, posilování, pádlování, cyklistika, turistika, sportovní hry, nebo třeba i jízda na koloběžce, či hraní si na skateboardu, surfu, vodních lyžích apod.


V zimě se neposiluje. Klišé poměrně těžkého kalibru. A stále se drží v top 10. Opak je pravdou. Jestliže jsou aktivity, při kterých síla v průběhu závodní sezóny rapidně ubývá, pak jsou to právě vytrvalostní sporty tzv. cyklického charakteru (tj. střední a dlouhé běhy, cyklistika, běh na lyžích, plavání, horolezectví). Zjednodušeně řečeno, při vytrvalostním zatížení mizí svalová hmota, snižuje se maximální a tím i vytrvalostní síla, dochází ke snížení výkonnosti, snadněji nastupují zranění pohybového aparátu. Sílu v různých podobách je tedy nutné udržovat v průběhu celého závodního období. Víte, které je jediné místo na světě, kde lze potkat v jediný okamžik téměř všechny hvězdy světového běžeckého lyžování? Je to každé čtyři roky posilovna olympijské vesnice. Ale neprozrazovat novinářům!


Děti nesmí zvedat činky. Dětská kostra je zranitelná, svaly nemají dostatečnou sílu, roste nebezpečí zranění, může docházet k růstovým a vývojovým poruchám, děvčatům začnou růst nadměrné svaly. Toliko teorie. Ale může to být jako s paní Colombovou, všichni o ní slyšeli, ale nikdo ji ještě neviděl. Ano, milí trenéři a tělocvikáři, doba pokročila, věda vstoupila i do sportu mládeže, posilovat s činkou se skutečně může (a mělo by!) již od žákovského věku. Jen se musí vědět, jak na to.


„Běž se vyklusat, ať vyplavíš laktát.“ Nevyplavíš. Laktát, neboli kyselinu mléčnou, maximálně 10 minut po skončení intenzivního výkonu nenajdeš ve svalech a ani v krvi. Například pocit nohou „jako z olova“ je, ať již první či další dny po náročném tréninku, výsledkem jiných procesů v našem těle. Známými zdroji svalové únavy jsou buď omezení nervových spojů mezi mozkem a svaly (může to jít „ztuha“), nebo přímo svalového původu. Tam je to více komplikované. Do hry vstupuje nerovnováha hladiny hormonů či minerálů v krvi a jejich vliv na kontrakci a následné uvolnění svalového vlákna. Důvodem únavy (a bolesti) mohou být i svalová mikro zranění, např. mikro trhliny (tzv. „svalová horečka“), nebo se uvažuje i o dočasných změnách ve struktuře svalové fascie a jejího spojení se svalem.


Závěrem

Milí lyžníci, koučové, závodníci, rodiče, máte zkušenosti s dalšími méně či více veselými klišé, předsudky, či neúplnými znalostmi z našeho malého sportu? Sem s nimi, nadšeně a dle svého svědomí nejlépe zodpovíme. A třeba to budou jednou i zajímavá témata na další článečky.