Biatlon je setsakramentsky divácky atraktivní sport, a to po právu, protože uspět v něm předpokládá být velice všestranným sportovcem. Špičkový biatlonista musí být schopen kopce nejen co nejrychleji vyběhnout, ale i sjet (výjimkou nejsou ani rychlosti okolo 70 km/h), musí skvěle ovládat nejen zbraň, ale i vlastní hlavu. Musí být schopen ustát tlak pramenící z toho, jak supertenká je zde hranice mezi zásahem a minutím, mezi úspěchem a neúspěchem. Biatlon je bohužel natolik specifický, že na rozdíl od mnoha jiných sportů v něm není možné pořádat open závody pro hobíky a fotříky, mezi které se hrdě hlásím i já sám. Osobně spíše tíhnu ke sportům, které mám možnost si vyzkoušet, nebo kde mám dokonce možnost se v rámci nějakého open závodu porovnat se špičkou. To porovnání je v mém případě samozřejmě vždy velice krutým utvrzením v tom, jak moc se liší úroveň špičky od úrovně mé (jde o dvě navzájem nesouměřitelné galaxie), ale i přes tu až hmatatelnou hrůzu z onoho poznání si nakonec mohu říct, že jsem za tu porážku přesto rád, protože mi bylo hlavně ctí třeba zahlédnout nějaký svůj vzor nebo prostě nasát tu atmosféru bytí u toho uvnitř. V biatlonu mi tato čest zůstává odepřena, což vede k tomu, že zatímco v těch ostatních sportech před sledováním onoho sportu v médiích preferuji závod s mou vlastní účastí, u biatlonu musím naopak těmi médii vzít zavděk. Důsledek je zjevný – nemám možnost osobního kontaktu a poznání zevnitř, musím se spolehnout na výslednici mnoha mediálních obrazů. Tím chci říci, že nemám patent na rozum a netroufám si zde tvrdit, že bych Gábinu a biatlon znal „zevnitř“, tedy mé veškeré soudy budou silně subjektivní.

Když tak přemýšlím, jak vznikal můj platonický vztah k biatlonu, za pomoci vzpomínek a Wikipedie dokážu určit, že v roce 2005 jsem zaznamenal senzační zlatou na MS v Hochfilzenu pro Romana Dostála ve vytrvalostním závodě. O dva roky později jsem nevěřícně zíral na stříbro tehdy ještě bezvousého Michala Šlesingra ve sprintu na MS v Anterselvě. V roce 2011 jsem byl osudem přesvědčen, že biatlon nemohu nesledovat, protože při služební cestě do Osla mne šťastná náhoda v letadle usadila hned vedle Ondry Moravce, v té době ještě nepříliš hvězdného. Ondra byl v té době sice ještě nehvězdný výsledkově, ale v mých očích hvězdou byl, když odpovídal na mé nekonečné dotazy a já z jeho odpovědí pochopil, jaký byl v té době český biatlon blbě ohodnocenou dřinou s nedostatečným zázemím. Pak se už objevila Gábina. V únoru 2013 jako členka bronzové smíšené štafety na MS v NMNM splnila sázku, že když získáme medaili, zazpívá. Před narvanými tribunami zazpívala těžkou písničku Don ́t speak. Ve věku 23 let. Kromě toho, že jsem oba její výkony (jak biatlonový, tak pěvecký) obdivoval, jsem v tu chvíli zbystřil, protože nic podobného jsem na této úrovni ještě neviděl a z našich luhů ani nečekal. Když v březnu 2013 v SP v Chanty-Mansijsku Gábina vyhrála sprint, stíhačku i masák, bylo jasné, že se zrodila hvězda první velikosti. Nastal biatlonový boom, kdy jeho sledovanost vystřelila k nebesům, zájem sponzorů umožnil závoďákům daleko lepší zázemí a tento faktor spolu s neuvěřitelnou Gabčinou produktivitou přinesl zlatý věk českého biatlonu. Pro hezčí vzpomínání si připomeňme, že Gábina má dvě olympijská stříbra, z MS dvě kompletní sbírky medailí (zlato, stříbro i bronz), ze SP jeden velký zlatý glóbus a 8 malých při 23 vítězstvích a 54 pódiových umístěních. Toto vše stihla za pět let.

Tady bychom si mohli říct: „Gábina přinesla českému sportu obdivuhodné výsledky, ale kariéru už ukončila. Howgh.“ Pokud bychom vše měřili jen medailovým potenciálem, nemáme zřejmě (s výjimkou Markéty Davidové a možná i Jakuba Štvrteckého) na obzoru nikoho podobného. Gábinu neznám osobně, jednou jsem ji jen letmo zahlédl na autogramiádě a napsali jsme si dva e-maily, své veškeré soudy tedy opírám pouze o výstupy médií. Ale podle mého soudu je po Gábině nezacelitelná díra z hlediska vnímání a přesahu biatlonu nebo možná sportu obecně. Připomínám, že si obrovsky vážím každého, kdo se dokáže byť jen přiblížit špičce v jakékoli, tedy i jediné disciplíně, ale Gábina je prostě mimo všechny kategorie. Ukazuje, že závoďák nemusí být jen – s prominutím – fachidiot nevidící dál než na špičku vlastního nosu nebo sporttesteru.


(Foto: Instagram)


Gábina vždy poskytovala výraznou přidanou hodnotu. Nepamatuji si žádný rozhovor s ní, kdy by jen omílala nicneříkající fráze nebo nedokázala vyjádřit své myšlenky. Gábina mluví spisovně a přitom ne škrobeně. Má cit pro jazyk a obří slovní zásobu, slůvka tahá ven s lehkostí kouzelníka. Alespoň tedy na mne její čeština působí dlouhodobě blahodárně. Umí velmi dobře formulovat myšlenky. Působí přirozeně, nenamistrovaně, až pokorně, umí si ze sebe udělat legraci nebo se dokonce shodit. Nemá problém přiznat, že něco zkazila, zapomněla nebo se chovala hloupě. Působí skromně. Úplně mne dostala tím, když s manželem namísto manželských darů požádali o příspěvek nadaci. Často děkuje těm, kterým by občas bylo možné i něco vytýkat, třeba rodičům, servismanům nebo fanouškům, z nichž mnozí Gábinu po ukončení biatlonové kariéry, ale hlavně po vydání její vlastní knihy až nechutně odstřelují na diskuzních fórech a sociálních sítích. Zmíněnou knihu jsem četl, a přestože nedokážu nijak komentovat stav mezilidských vztahů mezi reprezentanty nebo tlak na ně vedoucí až k poruchám příjmu potravy, nemám důvod Gábině její výpověď nevěřit. Nemám důvod si jako mnozí myslet, že „špínu“ na světlo boží povytahovala jen kvůli ziskům z prodeje knihy. Domnívám se, že český knižní trh není až tak obrovský, aby zisk z knihy vykompenzoval ten relativní klid, který do té doby Gábina měla. Masivní kritika knihy mne docela zaskočila, mně to obnažení se před světem přišlo sympatické a užitečné. Užitečné pro ty, kteří by se do podobné situace mohli dostat také, typicky mladé sportovkyně. Užitečné i pro ty, kteří jsou stejně jak Gábina mnohovrstevnatými osobnostmi a dosud se báli, že by kvůli sportu museli obětovat své například umělecké ambice zcela. Užitečné po náctilé rebely, kterým se stádnost příčí a kteří by se třeba mohli identifikovat s Gábinou-nonkonformní dredařkou a říci si, že biatlon nedělají jen suchoprdi.

Mně vydání její knihy přesně zapadá do mozaiky její mnohovrstevnaté osobnosti. Gábina navrhuje medaile. Tančila v pořadu Stardance. S biatlonisty zpívala během SP na večírcích, teď zpívá s kapelou svých kamarádů. Nedávno jsem náhodou objevil video ze Show Jana Krause, kde je Gábina ve své nejlepší pozávodnické formě. Kromě toho, co jsem o ní dosud prohlásil, je tam navíc velice elegantní, má takovou jakousi noblesu, kterou jsem u ní dosud běžně nevídal. A nebyla by to Gábina, aby zůstala jen u rozhovoru a nenabídla něco víc – po rozhovoru zazpívala písničku Million reasons. Mimochodem skvěle. Když už zmiňuji Jana Krause, musím i jemu vyseknout hlubokou poklonu. Občas se mi v jiných dílech jeho pořadu zdálo, že to dává svému hostu pěkně „sežrat“, někdy z toho byla trochu primitivní legrace za každou cenu. Nevím, čím to bylo způsobené, ale jeho rozhovor s Gábinou je úplně jiný. Jan Kraus se několikrát durdí na ty, co strhali Gabčinu knihu a upírají jí právo na svůj názor. Dokonce mi přijde, že nějak empaticky vycítil, že Gábina potřebuje podržet a ne se od něj nechat rozstřílet jako terč. Netuším, zda se pro to rozhodl už, když Gabčinu knihu četl nebo až po příchodu étericky působící Gábiny do studia, ale rozhodl se správně. Soudím, že diváci se sice tentokrát moc nenasmáli, ale hádám, že mnozí odcházeli ze studia překvapeni tím, že té divožence fandí. Stejně jako jí fandím a touto formou se to snažím sdělit já. Tahle divoženka si to podle mne zaslouží. Nejen za to, kým byla dřív, ale kým je teď. Milá Gábino, milí kolegové, ať píšící či čtoucí, přeji vám všem krásné Vánoce a pokoj lidem dobré vůle.


(Foto: Instagram)