Tak pěkně popořádku. Koho vůbec můžeme brát jako takového klasického pražského lyžaře? Bude to na lyžařské poměry přestárlý a netvarovatelný sportovec. Standardní trenér lyžování už by s ním neztrácel čas, protože mu táhne na třicet, s lyžováním seknul v 18 letech, kdy se rozhodnul jít na studia do Prahy a od té doby tam „marní čas“. V těch 18 letech ho opravdu pohyb na úzkých prkýnkách přestal bavit. Nadměrným tréninkem v žákovských letech rychle vylétla jeho sláva do oblak. A od té doby se jen zhoršoval. No a koho by to bavilo, nechávat se předjíždět. Praha ho ale vcucla. Nejprve večírky na koleji, v barech, mezinárodní studentky a taky trochu té školy. Zpět do regionů se mu nechtělo, protože na každé nástěnce vysel poutač s nástupním platem, který nemají ani jeho rodiče po třiceti letech dřiny. Takže do toho pěkně spadnul. Dnes etablovanému v nějakém pražském mrakodrapu na pěkné pozici ve známé firmě mu ale zase něco začalo chybět. Od rána do večera do kolbenky, večírky se opakují, studentky v minisukních už se po něm ani neotočí. A on hledá nové radosti. Pohled do prosklené budovy naproti se také omrzí a stále častěji je tak větší úlevou dívat se jen tak na louky, lesy … sníh. Sníh, sakra, tohle mu něco připomíná. Zmanipulován kolegy vyzkouší nějaký závod pro pražské blondýnky a zjistí, že jim ještě pořád uteče o parník. Tak jednou cestou z práce zavítá do obchodu se sportovním zbožím a vybaví se takovým materiálem na běh, o kterém se mu zatím jen snilo. A zjistí, že přes prvotní bolesti zase získává radost z pohybu.

Uplyne nějaký ten pátek a po pravidelném pohybu mu zmizí špeky z břicha, do kopců už tolik nefuní a kulturistům na venkovních strojích už se může posmívat. Zaměstnavatel ale nemá pochopení pro jeho sportovní nadšení a za rychlý půlmaraton mu bonusy nezvedne. A tak mu nezbývá, než přes den dělat dále kravaťáka a po večerech a ránech se z něj stává sportovní mašina. Kolem třicítky se do tohoto fungování ještě přimíchá manželka s dětmi, a tím získá tréninkový plán zase novou dimenzi. Ani to ale není důvod se vzdát. Nemyslete si, že tenhle model funguje jenom v našem hlavním městě, rozšířil se i do všech větších měst a pohltil dokonce i něžné pohlaví.

A pak si představte, že napadne sníh. Nutno říct, že za posledních deset let se nám výbava, mazání, ani technika běhu zas tak moc nezměnily. Soupaž se dá doučit v garáži u větráků. To jestli nám do vosků výrobci míchají 100 nebo 120 % fluoru, nemění nic na tom, jak ten vosk nanášíme. Stejně je rozhodující, jak rychle jsme v cíli. A proto je i z pražského lyžaře velmi rychle nadějný lyžař, který má zkušeností na rozdávání. Běžecké lyžování se prostě nezapomíná. A konfrontace se seriózními lyžaři rázem začíná být zajímavá. Byť výchozí podmínky jsou naprosto odlišné.

Tak třeba zaprvé již zmíněné mazání. Pražskej lyžař byl zvyklý postavit si dvě židle na balkón svého luxusního 2+kk a žehličkou po babičce opatrně zažehlit jednu vrstvu LF. Tu následně, a na těch dvou židlích se to dělá naprosto skvěle, strhnout natřikrát ulomeným plexisklem a kartáčkem na ruce (asi silonovým), to vyleštit a vyrazit do hor. Skvělé jsou zážitky, kdy sousedi z vedlejšího balkónu nevěřícně koukají a telefonují známým, jestli už tohle někdy viděli. Ještě lepší jsou zážitky z podzemních garáží, kde i jedna vrstva HF dokáže krásně navonět celý prostor, a pak si kompletní sousedstvo myslí, že někdo v garážích patrně rozlil vodu do ostřikovačů. Doba jde ale kupředu, lidé bohatnou, takže Pražskej lyžař už má i profesionální kopyto, prášky, rotační kartáče, zástěru, a tím pádem je z něj v hlavním městě naprostý exot. Pamatuji si, jak jsem musel uklidňovat recepční v podzemních garážích, svůj mazací outfit jsem ozdobil ještě respirační maskou, a ta paní okamžitě chtěla spustit poplach na koncentraci CO2.


(Foto: Miloš Lubas)


S mazáním souvisí také jeho propracovanost. Pražskej lyžař připomíná spíš sportovce, který se chce noc před závodem rychle nadýchat fluorů, aniž by tušil, jaké jsou na horách podmínky. V pátek po práci se totiž podívá na webovou kameru. Největší štěstí je, když je u ní i teploměr, není zamrzlá a je ideálně na dostřel od startu závodu. Když to štěstí nemáte, stejně musíte namazat. Vytestovat si lyže na asfaltu před domem by ničemu nepomohlo, proto známe naprosto přesně své lyže a s jistotou dokážeme předem říct, jestli pojedou, nebo ne. To všechno na základě zamrzlé webkamery, předpovědi yr.no, případně ještě jednom telefonátu někomu, kdo na horách byl nedávno … třeba ve středu. To je umění. Naštěstí je pražáků docela dost, takže několika z nich to na každém laufu zkrátka musí letět i po takovéto směšné přípravě. Zadruhé trénink. V Praze máme samozřejmě spoustu „lesů“ a krásných cestiček. Problémem je, že pokaždé když se vydáte na zdánlivě novou romantickou trasu, přistihnete tam souložící pár nebo bezdomovce. A tak se vám tam už příště moc nechce. Proto je ideální drtit jednu a tu samou cyklostezku, optimálně ve večerních hodinách, kdy už se tam dá hýbat. Přes den je to sice dobrá trasa na zírání na sportovně nadržené slečny, ale o to více hrozí kolize s projíždějícím cyklistou, nebo konkurenčním čumilem. Cyklostezky mají jednu nevýhodu, nejsou na nich kopce, což se pohybu na horách příliš nepodobá. Nezbývá nám, než běhat schody na Vítkově, nebo všemožně vybíhat od řeky krátké prudké kopce.

Zatřetí spánek. Někde jsem slyšel, že noc před závodem nerozhoduje. To je pro Pražáky a podobné přespolní lyžaře jediná záchrana. Páteční útěk z práce, patlání vosků, přesun do hor, odhazování parkoviště a konečně i občerstvení iontovým nápojem značky PIVO, totiž většinou nekončí před půlnocí. O regeneraci tak nemůže být řeč. Většina z nás je ale zvyklá regenerovat na kancelářské židli po celý den, takže nám ztížené páteční podmínky zas tak neublíží. Práce ve velkých městech totiž zabere opravdu celý den. Začíná i končí většinou poměrně pozdě a málokdo si může v průběhu dne odběhnout do posilovny. Kolegové na schůzkách většinou nevnímají úplně dobře, když vám z čela teče pot, protože během hodinového oběda se ten výběh se sprchou stíhá jen velmi obtížně.

Začtvrté obranyschopnost. Dennodenní pobyt v MHD z nás buď udělá permanentně nemocné, nebo naopak imunitou obrněné jedince. Proto nás nějaká ta rýmička nemůže rozhodit. Ani ty zranění tolik lidé z města neprožívají, na víkend se přece tolik těšili, tak je nějaký ten natažený sval nemůže odradit. Tady mají lidé z města i menší výhodu. K dispozici je jim většinou špičková péče, a pokud chtějí dobrého fyzioterapeuta, mají z čeho vybírat.

Zapáté technika běhu na lyžích. Existuje hodně knížek, časopisů a instruktážních videí. Trénink na sněhu vám ale bohužel nevynahradí. Proto je často technika pražských lyžařů jejich slabší stránkou, kterou nahrazují urputností. Především rovnováha na kolečkových lyžích je odlišná. Proto se může stát, že při startu často padáme a vůbec nás rychlejší pohyb trošku překvapuje. Výhodou je, že na laufech se to se zvyšující se vzdáleností velmi rychle učíme a často se nám poslední kopec jede snadněji než ten první. Zašesté tréninky a závody na lyžích během týdne. Dávno víme, že u Národního muzea jsou v nejtvrdších zimách až čtyři centimetry sněhu a na tom se zkrátka lyžovat nedá. Pravidelně tak jezdí Pražáci osvětlovat Jizerské hory. Ano, to jsou ti exoti, co přijíždějí kolem 19. hodiny na parkoviště v Bedřichově a začínají trénink. Při návratu domů, většinou kolem půlnoci si ale valná hromada z nás další takovou vyjížďku rozmyslí a příště jde raději znovu na cyklostezku. A závody? Těch na lyžích je v Praze překvapivě jako po máku. Sice nám pravidelně zasněžují okruh v Chuchli a nyní na Vypichu. Papírový 500 m dlouhý okruh má ale stěží 200 m a tam se na laufy trénuje opravdu špatně. I když i takoví blázni se najdou. Dokonce se tam pořádají, pokud pánbůh dá, jednou za rok závody. Přirovnal bych to ale ke křečkům v kole, kteří si navíc pálí plíce tím krásným vzduchem. Okruh na Vypichu je sice kousek od krásné obory Hvězda, ale také kousek od jedné frekventované křižovatky, takže červené krvinky nestačí naskakovat. Zkrátka na projížďky na lyžích to v hlavním městě moc není.

V každém případě buďme rádi, že se máme. Pražáci by bez profíků neměli žádnou motivaci se zlepšovat a profíci by bez Pražáků stáli na startu v hodně malém počtu. Odpusťte nám naší neobratnost a neznalost a také to, že se nechceme jen tak nechat setřást ze skupiny. Jsme přeci na horách jen pár dní v roce, a proto si to tam musíme náležitě užít. Bílá stopa nám navíc přináší přímo dětskou radost, kterou ještě umocňuje to, když uděláme nějaký pěkný výsledek. A dokud ho neuděláme, budeme závodit jako o život.


Zdroj: Nordic magazín