Jedná se o organizačně náročný podnik, který je určen přibližně jenom asi pro 60 lidí, což je kapacita autobusu a několika aut na převážení věcí. Samotný start může být posunut v případě nepřízně počasí až o den, takže je dobré být na místě v dostatečném předstihu. Celková trasa 205 km je rozvržena na tři dny (85+75+45km), cestou jsou dle GPS průjezdní body, které se musí projet. V povinné výbavě nesmí chybět lekárnička, čelovka, telefon, navigace, litr horkého nápoje, převlečení, přilba, světlice a dýmovnice. Já si jako bonus s sebou vozím zimní botky a nesmeky Nortec Trail, protože až bude v mrazu nejhůř, ať nemám místo nohou kopýtka.

Z Irkutska jedeme klasickým ruským autobusem skoro 250 km do vesnice Sakhyurta, kde máme přespání s večeří. Večer probíhá podrobnější seznámení a představování jednotlivých účastníků závodu v kombinaci s přípravami na ranní start. Jasná noční obloha zaplavená tisíci hvězdami dává tušit, že je tutově aspoň 20 stupňů.


1.den

Ranní snídaně a potom několik kilometrů pěšky na místo startu, které je kdesi vepředu na zamrzlé vodní ploše Bajkalu. Seřazení na startovní čáře všech účastníků je neobvyklé a samotný start byl tak rychlý, že jsem si ani nestačil odpípnout navigaci na garminu a dát teplé vložky do letních treter opatřených zespodu pěti hřeby. Za silného pokřiku desítek hrdel vyráží někteří až zběsile rychle směrem k nekonečnému cíli, který je kdesi v nedohlednu za prohnutým obzorem. Už po několika kilometrech je jasné, že jezero bude mít různé druhy povrchů, které budou na hony vzdálené ideálnímu hladkému čistému ledu. Proto pronáším směrem ke kolegům větu "zlaté české Tajemné jezero", kde jsme měli možnost dosti často jezdit po exkluzivním ledu. Zde se povrchy střídají od skoro normálního ledu, který má několik podob od hladkého po silně vlnkovaný, po zasněžené plochy ledu, na nichž je sice jen pár centimetrů sněhu někdy i jen nafoukaného, ale ve kterém se místy nedá vůbec jet. Tvrzení organizátorů o 10% zasněžené plochy se nevyplňuje ani náhodou.


(Foto: Start závodu)


Dost často stačí i trocha nafoukaných převějí, v níž člověk zastaví doslova na nulovou rychlost. Toto bývá někdy doprovázeno efektním přemetem (případně dvojitým „Axelem“) s tvrdým dopadem na led, takže výjimkou nejsou ani rozbité chrániče na led. Pastí bývají také naskládané ledové kry přes sebe, po kterých se musí opatrně přecházet. Praskliny v ledu přejíždíme díky 1,5 m dlouhým lyžinám na ledoběžce dost často bez problémů, větší úskalí to je zjevně dle četnosti pádů pro bruslaře.

První povinný bod na trase, který musíme projet je asi na 40 km. V tuto dobu je startovní pole už tak rozdrobené, že jednotliví závodníci jsou mezi sebou vzdáleni i několik km. S námi jedou dost často dva Mongolové na kole a sem tam nějaký bruslař. Tím, že se jede pouze po rovině, tak je to chvílemi až deprimující, protože člověk jede a jede, hledá optimální stopu na ledu a připadá mu že se skoro nehýbe z místa. Posledních 7 km je úděsných, protože v utaženém firnu se nedá vůbec jet (ani na kole), a tak většina závodníků jde normálně pěšky. Hančovina hadr, do krasojízdy na ledu tohle mělo celkově hodně daleko a cíl u břehu po 6 hodinách je jako vysvobození.

Po kilometru na souši začíná vesnička Buguldeyka polorozpadlými dřevěnými domy a volně chodícími krávami. V jednom zachovalém domě máme zajištěno ubytování, jako když se doslova k někomu nastěhujete přímo do domu. S letitou paní domácí opatrně rozebíráme „jejich“ víru a v duchu jim můžeme část jejich života, oproštěnou od hmotných statků, spíš jen závidět.


2.den

Ráno v domě kdesi zazní, že venku je -28°C, což někteří hoši dementují s tím, že prý je jen -22. Každopádně je to teplota, při které člověka nebaví venku vyměšování, zvláště když se jedná o velké věci. To se raději z toho budu ještě několik hodin snažit vytáhnout poslední živiny, než abych jel s promrzlým zadkem a, nedej Bože, i předkem. U ranní snídaně jsme první a v klidu probíráme začínající den.

Začíná svítat a silný mráz umocňuje větrem pocitovou teplotu na maximum. Na startu stačí proto při přezouvání bot jen pár vteřin, aby mi omrzly konečky prstů, které už jsem ani následnou pětihodinovou jízdou moc nerozchodil. Vyrážíme opět hromadně a dnes to prý bude víc po ledu. Cesta je opět pestrá hlavně spíše v hledání a kličkování po ledě ve snaze najít co nejlepší led na jízdu. Cestou se kolem občas přežene vznášedlo (nejčastější dopravní prostředek) s turisty, kterým div nevypadnou oči při pohledu na přestárlého hipíka jedoucího na ledoběžce. Občas kolem prolétne dron našeho kameramana Míry Orosze, který dělá úžasné záběry pro připravovaný film o tomto závodě. Jinak žádné velké drama, daleko před očima na rovinách nekonečný obzor a kdyby občas nezapraskal dunivě led, tak by to byla snad i vyloženě nuda. Moji ledoběžkoví kolegové navzdory prohlášení, jak pojedeme spolu, mi v polovině trati zase trochu ucukli, ale mě to nevadí, protože jsem zvyklý jezdit sám. Z mamuťáckého batohu na řídítkách se občas napiju a zkouším neúspěšně vymačkat zmrzlé gely, o kterých mi jablonecký prodavač tvrdil, že asi nezmrznou. Na místech, kde to zrovna moc nejede, se slzou v oku vzpomínám na české ledoběžkové poměry, které jsou proti této jízdě naprosto bezkonkurenční.



Díky českému guru dálkového bruslení Honzovi Stodolovi, jenž tento závod jede také, jsme v krátké době u nás poznali nejrůznější nástrahy i kritické situace, které mohou při tomto sportu na ledu nastat. Dnešní jízda je přeci jenom hodně na ledu a i když jeho kvalita různě kolísá, pořád to nějak jede. V závěru je zase na ploše více nejedoucího sněhu, tady někde si natloukl při snížené viditelnosti Pavel Sehnal na bruslích a rozbité brýle ho nepěkně pořezaly ve tváři.

Cílem je dnes Big Goloustnoye z velké dáli viditelným zbrusu novým kostelem. Zde máme opět na noc zázemí, večeře a vyhlášení uplynulého dne. K našemu údivu se na celé akci opět nepije ani pivo, takže to většinou doháníme po vedlejších hospodách. Zatímco kluci jdou do sauny, já si jdu prohlédnout vesnici a hlavně hřbitov, protože to mě vždycky zajímá nejvíc. Budu také doufat, že omrzlé konečky prstů ještě někdy přijdou k sobě.


3.den

Ranní snídaně a nezbytné vyprazdňování dnes už bez obav, že budu muset od zadku na na silném mrazu něco ulamovat. Dnes nejkratší etapa (45km), to už se snad nějak doklepe, i když fousy vydatně namrzly dnes už během pár minut.Ze začátku přeci jenom zase více po ledu a ani dnes se to bez kličkování opět neobejde. Závěrečné kilometry před cílem v Listvyance opět neskutečný opruz na sněhu, které ho sice je málo, ale stačí to akorát na to, aby to ani trochu nejelo.

Myslím, že jsme všichni rádi, že to máme za sebou a že už se nikam dál nejede, zvláště když některým z nás mrzl „krasavec“. Následuje závěrečná „pasta party“ s vyhlášením výsledků. Češi byli druhou nejzastoupenější zemí v pelotonu - 5 ledoběžkářů (Vlášek, Pelc, Tlapa, Krchňák, Jelínek) +3 bruslaři (Stodola, Sehnal, Helena Mauhaus), nejstarším účastníkem závodu byla moje maličkost. Na ledoběžce s námi ještě jel místní Lev Kucherov a Guido Pfeiffermann z Rakouska, pro kterého to dle jeho slov byly nejhezčí 3 dny jeho života.



Co říci závěrem?

Bylo to zase takové nové pěkné poblbnutí s partou prima lidí. Sice moc pěkný zážitkový výlet, ale není zase moc důvodů, proč tohle znovu opakovat. Měli jsme každý s sebou mraky různých kvalitních hadrů, které jsme sice nevyužili, ale při zdejším klima člověk nikdy neví a štěstí přeje připraveným. Pokud by bylo na ploše celkově více sněhu, měli jsme s sebou pro tento případ sněhové lyžiny. Organizátoři mají akci díky letitým zkušenostem pěkně připravenou a startovné 350 Eur je naprosto odpovídající. Takže zase někdy příště jinak a na novém počinu naviděnou…