"Dobrý den, omlouvám se, že obtěžuju, ale nemohli byste mně vzít do Vimperka? Doběhl jsem závod, ale ne tak rychle, abych stihnul ten poslední (a jedinej) autobus." "Attól tartok, nem beszélek csehül! I don´t speak czech but my friend yes."


A sakra... Když jsem na parkovišti na Kvildě vybíral, které auto z Kvildy pojede určitě na Vimperk (kam potřebuju) a ne na Kašperské Hory (odkud se domů už dnes nedostanu), a usoudil, že značka Košic je snad úplnou jistotou východního kurzu toho auta, vůbec mne nenapadlo, že posádka toho auta může nemluvit jazyk můj kmen. Ten v autě, Marton, mi proto anglicky vysvětlil, že ten venku, jeho kámoš Mikloš, je sice taky Maďar, ale ten už češtinou vládne. Mikloš sice česky rozumí skvěle, ale já stejně skvěle rozumím tomu, že když si budu povídat s Miklošem česky, Marton tomu nebude rozumět nejen skvěle, ale prostě vůbec. Takže v opraném kombíku s košickou SPZ, plném běžek, báglů, zpocených dresů a bot (ano, vím, pověstná hokejová šatna je sice jen o fous, ale přesto ještě o něco drsnějším zážitkem), teď jeden maďarský Maďar (Marton), jeden slovenský Maďar (Mikloš) a jeden český Maďar (já - pokud tedy táta nelže, že moje prababička byla Maďarka) teď nedrtíme ani ten krásný ugrofinský ani slovanský jazyk nýbrž angličtinu. Já totiž maďarsky bohužel neumím…


Naopak ty hlasy z prvního odstavce byly oba česky. Oba hlasy byly moje. Některé věty se odehrály nahlas, některé mozek nepovažoval za nutné je propustit ústy ven a zůstaly nevyřčené uvnitř. Když víte, že vám za tři a půl hodiny od startu jede poslední bus, hned se lépe běží. Rychleji. Nebo alespoň s úmyslem tu rychlost docílit. A když ne docílit, tak se jí alespoň přiblížit. O motivaci běžet rychle je hodně rychle postaráno. Ani nevíte, jak sladce chutnají po závodě, kde to člověk pálí, co snese, úplné maličkosti, které by normálně člověk nedocenil, třeba kus čokolády nebo i pomalé trmácení se ze Šumavy byť sebeopranější Karosou. Ona vlastně krásně sladce chutná už ta první vteřina po závodě, kdy už člověk může konečně zastavit...


Nemůžu říct, že mi nebylo přáno to štěstí chytit na Kvildě ten autobus. Důvodem, proč mi ujel, nebyl nedostatek štěstí, nýbrž můj nedostatek kvalitnější běžecké formy. Štěstí jsem naopak měl, že jsem (opět, jako skoro pokaždé, když jsem to potřeboval) potkal další bezvadné lidi ochotné pomoci. Vzali mne a jelikož jsme si cestou nadjeli ten na Kvildě nestihnutý (v mém případě dokonce nestihnutelný) autobus, stihl jsem ho díky nim alespoň ve Vimperku, kde ti kluci maďarští končili. A, samozřejmě, na cestách ze Šumavy už dávno nejde o opranou Karosu, nýbrž supermoderní stvůru s klimatizací, wifinou a příjemným šoférem ve firemní košili, takže ty cesty domů jsou nejen na vlně štěstí z vyplavených endorfinů ale i pohodlí.


Proč o tom vlastně píši? Vůbec tady nemám chuť někomu něco kázat o skvělém nápadu zrušit auta, však vidíte, že i já, který se snažím bez auta obejít v maximu situací, jsem za něj tentokrát byl nakonec rád, ale na počátku mých plánů to auto prostě ne a nebylo. Na počátku byla celkem prostá (až selská) úvaha, že nevidím důvod, proč by krásná šumavská příroda či lidé na cestě z ní museli strpět další iracionálně použitou tunu železa na kolech, ta tuna železa propálit dva kýble benzínu a to jen kvůli tomu, že se chce jeden polomaďarský hobík (tedy z hlediska přírodního systému jedno pouhopouhé pokorné hovénko) projet na běžkách, což je aktivita konaná prapůvodně s cílem bezpečného přesunu zasněženou krajinou a postupem doby za účelem zdravějšího životního stylu či přímo sportu. Neberu nikomu jeho priority, úplně chápu, že leckdy sáhnout po autě je racionální volbou z hlediska využití vzácného statku-času, i když se mi přitom na mysl vkrádá myšlenka, že tato volba není většinou vůbec racionální z hlediska využívání jednoho ještě vzácnějšího statku a to čistého životního prostředí, ale nešť, v tomto tématu jsem se dnes nechtěl více rochnit.


Mne prostě baví plánovat si cesty tak, abych se při maximu z nich mohl spoléhat pouze na svou fantazii, výdrž, schopnost improvizovat a potkávat fajn lidi. Po autu sáhnu, až když mám jistotu, že jinými prostředky se do cíle nedostanu, a když už ho musím použít, snažím se nejprve, než sáhnu po autu vlastním, být spolucestujícím či stopařem někoho, kdo by autem tak jako tak jel. Odměnou mi je ten úžasný a ničím nenahraditelný pocit radosti z mála - třeba z dosažení nějakého cíle vlastními silami či z dobrodružství, které lze zažít i pár kilometrů za humny. A z poznávání nových lidí a průniků jejich cest s mými. Například po tomto báječném dni vím téměř vše o podmínkách pro běžecké lyžování v Maďarsku. Jsem si betonově jist, že kdybych si jako většina ostatních vzal vlastní auto, tyto (pro mne nikoli nepodstatné) radosti by se nedostavily, protože do většiny situací, které mi je způsobily, bych se zkrátka nedostal (ano, beru námitku, že kdyby ten den nechali doma auto všichni, tak bych se já nedostal ani do Vimperka...).


Vám každopádně přeji, ať se dostáváte do takových druhů radostí, do kterých se dostávat chcete. Howgh.