Je 7. března 2020, 11:05 a mám svátek. Kalendářně (jsem Tomáš) i obrazně. Jedu závod na 50 km na Krkonošské 70 LAWI (pro přehlednost 50km variantu závodu pro jednotlivce pracovně značím K50@K70) a právě si na Pražské boudě dopřávám kromě občerstvení i nevídaný luxus výměny rukavic a ponožek. Ano, vím, profíci a dokonce ani amíci to nedělají, ale já jsem až takový hobík (ba snad přímo fotřík), že přestože mám samozřejmou snahu na trati porazit všechny a vyhrát, jaksi se nehodlám kvůli pár ušetřeným vteřinám nechat porazit vlastním mokrým oblečením. Ne, nejsem paranoidní, vím, že můj hrdina Hanč neumrzl při závodě jenom kvůli vlhkým ponožkám a rukavicím, faktorů bylo víc, ale teď nemá smysl nás dva srovnávat a dál to rozebírat. Prostě když už se táhnu s tím malým batůžkem obsahujícím hlavně to suché prádlo, tak proč ho nevyužít a neudělat si závod příjemnější? Jasně, úplně vidím vaše nechápavé výrazy, proč se někdo vláčí s batohem. Tak to třeba berte buď tak, že jsem stará revmatická babka, nebo je to mé know-how, nebo nejraději tak, že trénuji na Birkebeinerrenet (kde je batůžek povinný), respektive na okamžik, kdy vymyslí jeho bruslařskou odnož, protože klasik jsem fakt tragický. Ale to je jedno, to jsem odbočil.


Než odbočím (tentokráte fyzicky) z Pražské směr cíl ve Špindlu, i letos se ohlédnu tam, odkud přibíhají hlídky, tedy k Černé hoře. I letos na cestě k cíli budu mozek (který by jako nejracionálnější volbu viděl útěk z bojiště vrtulníkem) zaměstnávat úvahami, jaká je trať K70 celá, i s tím úsekem na Černé hoře. Čím je cíl blíž, tím slabší je má vůle na tu sedmdesátku byť jen myslet, fakt jsem slušně prošitý a v tuhle chvíli si neumím představit, že bych se na ní v nějakém slušném čase doplazil do cíle. Neumím si to představit až do takové míry, že 3. dubna 2020 zveřejňuji na tomto webu fejeton, který upozorňuje na následky padesátikilometrové trati. Tento článek budiž jeho volným pokračováním.


Ve zmíněném článku jsem také psal, že jsem kvůli Covidu musel, stejně jako mnozí ostatní, předčasně ukončit jinak ze sněhového hlediska slibně pokračující (alespoň v Krkonoších) zimní sezónu. Měl jsem v úmyslu se týden či dva po závodě vrátit na místo činu na Pražskou boudu a na lyžích proběhnout ten modře označený úsek z úvodní mapičky, který je na K70 dopřán jen hlídkám. Zde je jeho detail:


(Mapička 2: Detail úseku K70 určeného jen hlídkám)


Na mapičce vidíme Černou horu (1299 m.n.m.), Světlou horu (1244 m.n.m.), Zrcadla (1243 m.n.m.) a jednu nepojmenovanou horu (1199 m.n.m.). Zde si dovolím malou odbočku. Omlouvám se, jsem odbočováním posedlý, není to jen momentální stav, je to bohužel vlastnost. Napadá mne, že v Česku je obecně docela přetlak Černých hor (jsou např. i na Šumavě, v Beskydech, v Jizerkách, na Chodsku, atd.), i Světlých hor (je např. i v Jeseníkách) a dokonce i nepojmenovaných hor (jsou všude). S počty Černých a Světlých hor nic nezmůžeme, ale s počty nepojmenovaných hor ano; domnívám se, že když můžou mít v Paříži pod Vítězným obloukem hrob neznámého vojína, proč bychom my v Krkonoších nemohli mít třeba Horu neznámého lyžaře, Horu známého vojína nebo klidně i horu pojmenovanou jako Nepojmenovanou horu (1199 m.n.m)? Tímto háži rukavici těm, kteří mají na starost pojmenovávání dosud nepojmenovaných hor, aby nějak zasáhli a zjednali nápravu.


Zpátky z odbočky na hlavní trasu K70. Přiznám se, že já byl donedávna na Černé hoře asi třikrát, ale dosud jsem nějak zapomněl vnímat existenci její světlejší sestry, Světlé hory. Ukáže, že to asi nebyl dobrý nápad. Mimochodem, teď když už o ní vím, pořád nemohu vytěsnit z hlavy písničku Malorážka kapely Jananas s veršem Karolína Světlá, Karolína tmavne…


Je 10. 5. 2020, neviditelný nepřítel Covid se trochu stáhl do ústraní, takže je načase, abych z toho ústraní vykoukl já. Na běžky už to není, takže do Krkonoš beru kolo a hurá na Černou horu na prohlídku trasy pro hlídku, tedy toho modrého úseku. Kdesi u Starkoče vyhlédnu z okna vlaku a co nevidím: zasněžené Krkonoše. Alespoň tedy hřeben Sněžky bílý je. Normálně by mi to přišlo moc prima, ale já v tom vlaku vezu nikoli běžky nebo pohorky, ale kolo. Trekingové…


Vystupuji v Trutnově (stejně to dál nejede) a šlapu směr Jánské Lázně. Pro milovníky cyklistiky uvádím, že převýšení na úseku žst. Svoboda nad Úpou (510 m.n.m.) – Hoffmanky (785 m.n.m.) – torzo Sokolské boudy na Černé hoře (1270 m.n.m.) je velmi výživných 760 m, naštěstí jetelných po pěkné silnici. Pro příznivce běžek (a potenciální zájemce o účast na nejdelší trase K70) zase upozorňuji na menší optický klam. Jelikož mají všechny čtyři na mapičce uvedené hory podobnou výšku, svádělo by to ty, kteří dosud Černou horu znali jen ze školního výletu lanovkou (a jevila se jim díky tomu velice placatou) k domněnce že placaté je celé „souhoří“. Navíc ten modrý úsek trasy pro hlídky měří „jen“ 16 km. Pro ty, co buď K50@K70 sami jeli, nebo alespoň vstřebali 1. díl tohoto miniseriálu, nezní děsivě údaj, že K50@K70 má převýšení 1600 m a možná ani to, že ten modrý úsek je k tomu dalších +440 výškových m (takže celá K70 má pak 2040 m). O něco děsivější je ale pak srážka s mapičkou:


(Mapička 3: Profil K70 s vyznačením modrého úseku a jeho nejdelšího stoupání)


Z těch +440 výškových metrů připadá 309 m na jeden úsek mezi 32. km (Modré kameny u Krausových bd., 942 m.n.m.) a 36,5. km (u Zrcadel, 1251 m.n.m), po tzv. „cestě T“ (jinak zelená turistická).


(Mapička 4: Nejdelší stoupání na modrém úseku)


Jde tedy o převýšení 309 m na vzdálenosti 4,5 km. Pro srovnání: v Jizerkách má úsek Kristiánov – Rozmezí převýšení jen 180 m na 3,3 km, což je proti tomu vysloveně zábavná záležitost.


A úplně nejhorší je (kromě srážky s blbcem) srážka se světlohorskou realitou: tady se navíc kopec krásně utahuje, takže obzvlášť přítulný je hlavně u Pardubických bud, tam je sklon i 11 %. Navíc se až k nim běží naprosto fádním lesem, kde není vůbec nic. Ani výhled, ani bouda, jedno velké nekonečně velké nic v nekonečně dlouhém kopci. Na jeho vrcholu, u Zrcadel, je to na Pražskou sice už z kopce, navíc naopak s krásnými výhledy, ale jedete-li K70, jste při druhé návštěvě Pražské teprve na 40. km závodu! Jediná dobrá zpráva je, že do cíle to není ještě 30 km, ale už „jen“ 26 km, protože K70 je ve skutečnosti K66.


Tenhle fejetonek neměl za cíl odradit zájemce o účast v hlídce na nejdelší trati K70 (tedy délky 66 km), ale decentně upozornit, že tady se podcenění vlastních sil může šeredně nevyplatit. Alespoň já, který jsem K50@K70 dal dvakrát celkem prošitý v čase mezi 4:23:09 a 4:49:26, rozhodně nemůžu říct, že bych byl na těch 66 km ready. Fakt nevím, co by se mnou provedl ten hang na Světlé hoře. Jistě, hlídky si legálně pomáhají tažením na laně toho, kdo to momentálně nejvíce potřebuje, ale zde pro sebe vidím nebezpečí ve špatném odhadu výkonnosti sebe sama nebo celé hlídky. Po dvou projetích závodu K50@K70 (na lyžích) a jednom projetí modrého úseku (pouze na kole) musím konstatovat, že kdyby se to jelo v tomto formátu (část závodu na běžkách, část na kole), tak toho bych se nebál. Ale z té stávající (a v celku logické) podoby (tedy vše na běžkách) mám trochu bobky.


Určitě bych to dovedl nějak objet, ale zatím se děsím toho, že by mne Světlá “doprošila” natolik, že by mne do zbylých stoupání do cíle někdo musel tahat asi pořád, abych té hlídce úplně nezničil výsledný čas. A úplně stejně se děsím opaku: pokud bych postavil hlídku sobě podobných a nějakým zázrakem zůstal i po Světlé tím nejčerstvějším, nevím, jak bych dokázal do cíle dotáhnout toho nejslabšího, když bych asi měl co dělat sám se sebou. Je jasné, že tímhle faktorem se tento už tak krásný závod stává bezpochyby ještě krásnějším, takže na závěr jedna výzva na dlouhé letní večery: Pokud byste byl někdo podobné výkonnosti a podobného hamletovského stavu mysli (být či nebýt součástí hlídky na K70? Toť otázka…), dejte mi vědět, třeba to nějak poskládáme a přejedeme až do cíle….