Bronzové překvapení
Na druhém úseku do toho kopne mistr klasik Lukáš Bauer. Když se podíváte
na čas 1:04:27 tohoto videa: https://www.youtube.com/watch?… uvidíte, jak si tam
Lukáš ze všech kromě vedoucího Švéda dělá trhací kalendář. Lukáš
není žádné párátko, je hvězdou už před Vancouverem, má stříbro z MS
v Liberci. Lukáš svůj úsek dává za 27:36.4 a to je ten den nejrychlejší
klasický úsek. I ti nejrychlejší (Johan Olsson, Martin Johnsrud Sunby,
Jean-Marc Gaillard, atd.) jsou na těch 10 km o nějakých 20 s pomalejší než
Lukáš. Lukáš předává jako druhý jen 5.7 s za vedoucím Švédem Johanem
Olssonem a 1.5 s před zatím třetími Francouzi, za něž právě dobíhá
Vincent Vittoz. Po Lukášově parádě na nás ztrácí např. i Norové, na
předávce 28.6 s, v tuto chvíli jsou na 6. příčce.
Lukáš předává Jirkovi Magálovi jedoucímu volnou technikou třetí úsek.
Jirkovi je už 32 let jako Lukášovi, ale přestože se ve špičce drží již
dlouho, není mu dopřána žádná medaile z OH a MS. Dokonce si v roce 2001
pohrává s myšlenkou ukončit kariéru, protože tréninková dřina nese
méně ovoce, než by si zasloužil. A když už se všechno sejde a Jirka je ve
famózní formě, přichází rána z míst, odkud by ji nikdo nečekal. Na
„kdyby“ se nehraje, ale kdyby tehdy na olympiádě v Turíně manažer
Květoslav Žalčík omylem do štafety nenominoval Dušana Kožíška místo
Milana Šperla, vancouverští spolubojovníci Lukáš Bauer, Martin Koukal a
právě Jirka Magál by dnes dost možná už jednu medaili měli a dnes by ji
obhajovali.
Zpátky do závodu. Jirku pár vteřin po vyjetí předjede Francouz Maurice
Manificat, ale drží se ho zuby nehty dál a nedá mu šanci ujet. Podle svých
slov měl minule v Turíně možná ještě lepší formu než dnes, ale dnes
má skvělé lyže a vychází mu i hlavní cíl - nenechat se odpárat. Jirka
se skvělým výkonem dokáže v této skupině tří (spolu s Francouzem a
Švédem Andersem Södergrenem) udržet až do konce úseku a nenechat nikým
dojet. Když se podíváme na jeho čas (24:38.8), vidíme, že na úseku volnou
technikou jsou rychlejší jen zmíněný Maurice Manificat a Rus Ivan Babikov.
Jirka předává jako třetí, 5.3 s za Švédem a 1.8 s za Francouzem.
Na poslední úsek vybíhá Martin Koukal, který stejně jako Lukáš také
není žádné ořezávátko, má již zlato a bronz z MS. Ve finále závodu se
schyluje k dramatu, na druhé místo se prodere Petter Northug (už podle jména
Nor a "enfant terrible", co bude mít po skončení kariéry doma zlatý důl -
2 zlata olympijská a 13 z MS). Ale Jirka už tuší, že stojí-li proti sobě
bombarďák Martin Koukal a Francouz Emmanuel Jonnier, tak pokud Martin
nespadne, medaile nás nemine. A přesně to se stane, Martin udrží třetí
příčku a máme bronz!
(foto: Medaile ve správných rukou)
Je mi jasné, že vidím největší úspěch Jirky Magála. Jirka je podobný
ročník jako já, je mu už 32 let a i když mu pár let fandím a fandit budu,
nedá se příliš očekávat další cenný kov. Jirka je dlouholetým
držákem, Vancouver je jeho čtvrtá olympiáda (a v tu chvíli ještě nevím,
že nikoli poslední, že startovat bude i v roce 2014 v Soči). Martina Jakše
až tak neřeším, na mne je moc mladý, ten určitě ještě něco velkého
někde vyjede, říkám si. A ono ne, jak čas ukáže. Ale to nevadí, i pro
něj je tato bronzová parádní vizitkou a za tu dřinu stála.
Myslím, že největší kámen v tu chvíli padá ze srdce Květoslava
Žalčíka, protože kdyby tahle generace lyžařů ročníku 1977 (Lukáš a
Jirka) a 1978 (Martin Koukal) zůstala bez olympijské medaile i tentokrát, už
by reálnou šanci na další medailový pokus nemusela mít nikdy. A
„nikdy“ je slovo, které fakt zní docela fatálně.
Další souvislosti
Zajímavé je, že Martin Jakš byl ve vancouverské štafetě absolutním
benjamínkem, byl nejmladším závodníkem nejen naším, ale ze všech členů
štafet na podiu. Zajímavé možná je i to, že Petter Northug je jen o 8
měsíců starší než právě Martin Jakš, ale tou dobou už medaile z OH i
MS měl. Ve svých 24 letech nakonec Petter ve Vancouveru bere celkem 2 zlata
(ze sprintu dvojic a z 50 km klasicky), zmíněné stříbro ze štafety a bronz
ze sprintu klasicky. Petter Northug i teď, po skončení profi kariéry a
nabrání nemála kil, ukázal na letošní Jiz50, že byl a pořád je opravdu
neuvěřitelně všestranným lyžařem.
Spíše než s Petterem je osud Jirky a Martina Jakše podobný s osudem Nora
Martina Johnsruda Sundbyho. I pro něj to tehdy ve Whistleru byla první velká
medaile kariéry, jenže na rozdíl od našich kluků je jeho stříbro jen
jednou z mnoha dalších medailí.
Kde je radost, je i smutek. Celý příběh rámuje smůla jako trám Milana
Šperla (ročník 1980). Jak jsme si již připomněli, z turínské štafety ho
vyřadila jen chyba v přihlášce, protože formu měl dobrou. Ve Vancouveru se
mu ale dařilo méně než obvykle a ve štafetě trenéři dali přednost
právě Jirkovi Magálovi. Milan nenastoupil ani na závěrečnou 50 klasicky,
protože z té ho pro změnu vyřadily zdravotní problémy. Milan nemusí
smutnit, svůj otisk a to nejen ten smůlovatý, v historii zanechal: na MS v
roce 2007 byl v týmovém sprintu (spolu s Dušanem Kožíškem) bronzový. Co
bychom za borce, který má „jen“ jeden bronz z MS, dali dnes?
Ještě se bleskově vraťme k Jirkovi Magálovi. Jeho jméno možná těm, co
lyžování nesledují, na první dobrou nenaskočí, hvězdy Katka Neumannová
a Lukáš Bauer tehdy zářily příliš silně. Ale Jirka kromě sportovní
dlouhověkosti, stability výkonů a silného otisku zejména ve štafetách byl
(jako o pár let později třeba Eva Vrabcová Nývltová) úspěšný i jako
atlet, dařilo se mu opakovaně vítězit v nejrůznějších bězích do vrchu,
v roce 2006 byl nejrychlejším běžcem na extrémním Dolomitenmannu. Pánbu
ví, jaký by byl jeho osud, kdyby se tehdy běh do vrchu stal olympijským
sportem.
(foto: Běh na Hvězdu nebo hvězda na běhu? Správně je obojí)
Jirka Magál skončil v roce 2014 ve svých 37 letech, což je podle jeho
vlastních slov tak akorát a dnes se věnuje trénování přípravky v Dukle
Liberec a ve volném čase se věnuje rodině a jezdí závody MTB. Takhle
nějak si představuji sportovní důchod. Přeji nám všem, ať se mu podaří
vychovat svého nástupce co nejdříve, už by se nám zatraceně hodil….
