Proč stahovat kalhoty...

Zrod triatlonisty probíhal jako u nějaké nižší formy organismů, neboť od početí (zde od první myšlenky) po zrození (zde nového triatlonisty) trval celý proces 4 dny. U mne probíhal nějak takto:


Úterý 23.6.2020, Eda: „V pátek jdu na Malostranský triatlon, pojď taky“. Já: „Triatlon nedělám, plavu jak zednická tříska“. Eda: „To je tady výhodou, Čertovka se brodí“.

Středa 24.6.2020, já (ptajíc se pořadatele, doufajíc, že je plno a budu mít alibi, proč nejít): „Že se tak hloupě ptám, asi je už plno, že?“. Pořadatel: „Není a nebude, tak nashle u nás!“.

Čtvrtek 25.6.2020, já (nechci děsit ženu svým plánem plavat v Čertovce, dělá ve zdravotnictví a na některé hygienické aspekty je poněkud přecitlivělá; také si chci nechat případný manévrovací prostor na vzdání akce, takže večer tajně namísto do manželské postele v ložnici ulehám na karimatku v kuchyni, neboť specifikem tohoto závodu je brzký start i konec, aby závodníci byli včas v práci a já ráno potřebuji svou ženu nevzbudit).

Pátek 26.6.2020, 4:55 ráno, Praha-Michle, má žena: „Prosím tě, co se děje, to spolu nemluvíme, nebo proč spíš v kuchyni?“ Já (přistižen při činu): „Klid, nic, promiň, musím valit, mám sraz s Edou, jdeme se trochu projet, víc odpo, fakt musím pádit, čau“

Pátek 26.6.2020, 5:40 ráno, Praha, Malá Strana, Tyršův dům
Ranní Praha je opojná tím, že je skoro liduprázdná. Cožpak to, liduprázdná, ona je hlavně autoprázdná a to je na tom ještě lepší. Takhle prázdná Praha je dnes už skoro vzácností. Abyste ji takto zažili, musíte do ní vyrazit v nějakém velmi zvláštním čase, buď velmi brzy ráno, prvního ledna, při leteckém útoku spojenců (víme, byl to omyl, odpuštěno) nebo v době pandemie covidu, jiná šance už není. Jelikož je spojeneckých a covidích útoků i prvních lednů relativně málo, zaměřme se na to brzké ráno. Ve všech ostatních případech je stará Praha přeplněna lidmi a auty. Kdysi dávno, před listopadovou revolucí, bývala naopak často poloprázdná kvůli tomu, že tehdy ještě nebyla centrem světového turistického ruchu, ale v té době zase bývala kafkovsky mystická, foglarovsky či až stínadelsky ponurá, nebo natvrdo řečeno prostě depresivně hnusná, že to do ní lákalo o dost méně.


Nyní je malebná a na Kampě, její jedné z nejhezčích částí, je i přesto liduprázdnou. Je to dáno tím pro Prahu až extrémním časem. Vím, že asi nechápete, o čem mluvím, je mnoho lidí, kteří vstávají daleko dříve, i v Praze tací jsou, ale Praha je prostě (tím, že v ní skoro není ani průmysl ani zemědělství) se zbytkem Česka časově nekompatibilní. Uvědomím si to vždy, když na služebním telefonu najdu ztracené volání ze 7 h ráno z firmy třeba ze Strakonic, nebo když se naopak do ní nemohu ve 14:30 dovolat já.


Je 5:40, honem se přihlašuji na závod, abych si to nestihl rozmyslet. V žaludku jen croissant koupený u pumpy a snědený na kole. V hlavě kombinace lehkých obav a euforie. V batohu boty do vody, plavky, plavecké brýle, boty na běh, náhradní duše a nářadíčko. Zkuste si tipnout, co ze jmenovaného mám zbytečně a nebudu rozhodně potřebovat.


Pořadatel nás celkem snadno (je nás asi třicet) nahání k sobě a popisuje nástrahy tratí. Máme mít boty do vody, protože v Čertovce fakt může být všechno. Nemůže tam být asi jen vrak lodi, protože Čertovka bývá „po pindíka“, někdy jen po kolena. Já si slibuji více, několik dnů pršelo, takže po mém soudu musí být vody jako hodně dlouho ne. Ten očekávaný vyšší stav Čertovky je kažopádně faktor, kvůli kterému jsem na tuto akci nedokázal nejít. Každopádně tento plavecký úsek má 400 m.

Obr. 1 - Plavecká mapka. Obsahuje malou chybu, ve skutečnosti je jižní otočka už u kola Velkopřevorského mlýna


Poté je nutné přebehnout od Čertovky k Tyršáku do „depa“ pro kolo.

Na kole se jede a posléze běží (už bez kola, samozřejmě) podle oranžovýck krepáků. Na kole k Libeňskému mostu a zpět, celkem 12 km. Pod mostem, pokud nespadne (protože to docela hrozí), je zelená fixka, tou si udělat kolečko na ruku jako důkaz, že cyklista dosáhl Libně.

Obr. 2 - Cyklomapka


Běh je (slovy pořadatele) mírně zvlněným terénem na Petřín k rozhledně a zpět, celkem 3 km. Na 2D mapě to vypadá dokonce úplně placatě, tak sláva...


Obr. 3 - Běžecká mapka



...přestože brod je blízko?

Je těsně po šesté ráno a spící Kampou táhne poněkud nesourodá skupina podivně oblečených tvorů. Tu nesourodost v ní vytváří pár jedinců mého typu, většina jsou vymakaní atleti v neoprénu. Skupina táhne pod Karlův most k přístavišti na Čertovce, kde to celé začíná. Do studené vody se nechce nejen mně, ale překvapivě to není tak strašné. Druhý dojem je, že to dokonace není nijak smradlavé a stokózní, je to (pro mne poněkud překvapivě) na omak a čich úplně standardní H2O. Po startu je úkolem zdolat protiproud a sáhnout na mlýnské kolo Velkopřevorského mlýna. Vody je na plavání dost, ale efektivnější se ukáže tou vodu běžet. Užívám si panoramata známá z filmu Chobotnice z II. patra, to je (pro neznalé) o dětech, které si domů na Kampu přivezly dvě chobotničky uplácané z energii absorbující plastelíny, takže o zázraky není nouze.

Pro mne je malým zázrakem, že fakt jde o moc příjemné vykoupání na hodně zvláštním místě. Nikdy jsem nijak neřešil nějaké energie místa, buď se mi tam líbilo nebo ne a nazdar, ale tady, mezi domy Kampy, u Karlova mostu a mlýnského kola tu energii cítí leckdo. Minimálně tu euforickou. Já i tu od chobotniček.


Obr. 4 - Start a cíl plaveckého úseku


Dalším překvápkem je, že u obrátkové bójky v ústí do Vltavy nestačím, je tam jednak hloubka, druhak solidní protiproud, takže mi chvíli trvá, než se odtuď vyhrabu. Když se dohrabu zpátky na přístaviště, zima mi fakt není.

Následuje nějakých 500 – 600 m běhu od Čertovky do depa. Běžím naboso v mokrých trekových botách (nic lepšího jsem doma narychlo nesehnal) a jde to líp, než bych čekal. Suchý a v běžeckých botách bych to nezaběhl o moc líp. Normálně by úsek po cyklostezce přes Karlín do Libně byl docela pruda, ale když se jede závodně, jede a běží se spávně (ano, kus cykloúseku se skutečně běží, je to u cedule „Cyklisto, sesedni z kola“, kde máme opravdu sesednout) a hledá se při něm zelená fixa, dokáže být zábavný. A na začátku a konci je samozřejmě prudce fotogenický:


Obr. 5 - Dokonalé kulisy k závodění (autor: Boot camp Hanky Dvorské)

Pokud nejste osekaní ze závodu Paříž-Roubaix, tak doporučuji jiné než silniční kolo. V tomto závodě použití trekingového kola skutečně není (jako všude jinde) ostudou nýbrž zcela racionální volbou.

Výběh na Petřín je samozřejmě maso, co si budeme nalhávat. Moc hezký je přírodní trail za zdí, toto místo jsem neznal a určitě se tam ještě někdy vydám. Do kopce je to ale neúprosně pořád. Naštěstí každý kopec má svůj konec a běží se z něj vždy jen dolů. Když běžíte z Petřína a máte již úplně probuzenou Prahu pod sebou, je těžké nepodlehnout dojmu, že vám leží u nohou.


Obr. 6 - Praha jako na dlani - seběh z Petřína za tu makačku stojí (autor: Boot camp Hanky Dvorské)


Tento závod by vzhledem k většinovému brodění se Čertovkou někteří osekaní triatlonisté mohli vnímat jako nějakou parodii na triatlon, ale mne si získal tímto:

  • pro začátečníka je to ideální možnost, jak si triatlon vyzkoušet
  • závod má bezkonkureční kulisy staré Prahy
  • závod má velmi přátelskou atmosféru, zřejmě způsobenou "komorním" počtem zhruba 30 závodníků, ale hlavně, a to je pro mne zásadní lákadlo:
  • jde o jednu z mála šancí jak si zaplavat v Čertovce bez udivených pohledů stovek turistů a beze strachu o věci ponechané na břehu.

    Takže pokud jste dosud (stejně jako já) váhali, zda je pro vás triatlon tím správným letním doplňkem k lyžím, zde máte ideální možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži. Bůh vám v tom pomáhej. I v Čertovce....

    P.S.: Uhodli jste, co jsem ze jmenovaných propriet nepotřeboval? Ano, plavecké brýle, těch pár metrů, kde mne unášel proud Čertovky, šlo plavat i labutí nebo klidně čubičkou