Jiří patřil mezi nejlepší české laufaře. Může se chlubit titulem mistra Evropy v dálkových bězích a celou řadou vítězství na evropských dálkových bězích. V nejvyšší sérii Visma Ski Classics bylo jeho výsledkovým maximem opakovaně 20. místo.
Pro továrnu Kästle je zajímavý zejména z důvodu, že se jedná o domácího závodníka a ve své dlouhé nejen laufařské kariéře získal mnoho zkušeností, které může ve vývojářském týmu uplatnit.

Co máš v továrně za funkci?

Mojí hlavní funkcí je testování běžek. Na test se samozřejmě lyže musí nachystat, tedy vyčistit, naparafinovat a strhnout parafin. A když nejsme v terénu, tak páruji lyže. Stroj změří lyže a já je potom páruji podle výšky komory, aby spárované lyže byly co nejpodobnější. Navíc Vítkovi Fouskovi, členovi vývojového týmu, pomáhám vybírat lyže, které půjdou pro závodníky a které do obchodu.

Čím může být závodník jako ty ve vývoji přínosem?

Jsem relativně mladý a v dobré kondici. Na testování, které kolikrát trvá třeba 4 hodiny, je kondička potřeba. Také jsem na lyžích závodil prakticky profesionálně 18 let a myslím, že mám celkem cit a oko pro to, abych lyže vytestoval správně. Z toho jsem si asi 10 let testoval lyže a mázu na závody sám, takže mám představu, jaký by měl být na lyžích pocit. Navíc jsem domácí, bydlím kousek od fabriky, což je také velká výhoda.

Co tě nejvíc ve vývoji překvapilo?

Nejvíc asi výrobní postupy na klížírně lyží, kde se jednotlivé komponenty lyže – skluznice, jádro a další části – zavřou do lisu. Nikdy jsem si nedovedl představit, jak je složité nastavit lis tak, aby z něj vypadla požadovaná konstrukce, tedy tuhost lyže v jednotlivých částech. Součástí lisu je asi 30 přítlačných koníků, které se dotahují nebo povolují, aby se u běžky dosáhlo požadované tuhosti. Čekal jsem, jak moc se při správném nastavení lisu bude šrouby na koníkách točit, ale opak byl pravdou. Jen lehké pootočení třeba jen dvou koníků dost značně změní komoru lyže. Je to alchymie, možná větší než mazání.

Závodil jsi rok na Sportenech a poté dva roky na Kästlích, prakticky s těmi nejlepšími závodníky, takže máš srovnání. Mohou se lyže rovnat s těmi nejlepšími značkami?

Vždycky jsem razil cestu běžkám věřit, ať už jsem jezdil na Kästlích nebo jiné značce. Lyže hrály u mých nejlepších výsledků velkou roli. Neviděl jsem znatelný rozdíl, že by byly moje horší než u ostatních eliťáků. Stále je na čem pracovat, ale to musí všechny fabriky. Firma Kästle obnovila po dlouhé odmlce běžecký program a zároveň bylo vytvořeno závodní oddělení pro vývoj a podporu závodníků. Ale myslím si, že už nyní se jedná o kvalitní běžky, na kterých naši závodníci dosáhli dobrých výsledků na juniorském MS, MS do 23 let i ve SP.
Osobně jsem měl možnost jet v závodě například s Lukášem Bauerem, s kterým jsme měli naprosto totožné lyže, a myslím, že rozhodně vlastní jedny z nejlepších lyží na světě.

Jak probíhá testování lyží?

V létě jsme dvakrát testovali v lyžařském tunelu v německém Oberhofu. Poprvé jsme pro příklad zařadili do testu asi 120 párů lyží s deseti druhy různých skluznic. Testovali jsme ve třech dvojicích a trvalo nám to asi 6 hodin. Nejrychlejší páry se budou následně testovat i v zimě na různých sněhových podmínkách, kde se budeme snažit najít novou a lepší skluznici pro příští sezónu.

Můžeš popsat, jak vypadá testování lyží ve dvojici?

Maximálním možným úsilím se oba testéři rozjedou ve dvou rovnoběžných stopách, chytnou se za ruce a v momentu, kdy cítí, že jedou naprosto stejnou rychlostí, tak se pustí. Ujedou třeba 50 metrů a v daném bodě se zhodnotí rozdíl vzdálenosti mezi oběma testéry. Pak si přehodí lyže a provedou test ještě jednou, aby se vyloučil jejich váhový rozdíl. Test se zprůměruje a potom se vybere lepší pár. Pak se pokračuje s testováním dalších a dalších párů. Nejlepší je testovat sudý počet lyží, ideální jsou 4, nebo 8 párů, aby byla vždy polovina výherních a polovina poražených. Potom se mohou výherní páry dále porovnávat spolu, stejně tak i poražené.

Od 18 let jsi byl prakticky profesionální sportovec. Sice sis přes léto přivydělával, ale přes zimu ses plně věnoval sportu. Jak jsi zvládl opuštění závodního a tréninkového kolotoče a nástup do pracovního procesu?

Práce jsem se nikdy nebál. Jediné, co mi vadí, je, že člověk nemá při práci takovou volnost a je časově omezený. Do práce chodím v půl 6 a končím v 13:30, takže aspoň mám relativně volné odpoledne. Trénink mi momentálně nechybí, sportuju maximálně jednou týdně. Na závodech mi asi nejvíc chybí lidé, jak závodníci, tak kolegové z Vltava Fund Ski týmu, s kterými jsem se potkával jak v létě, tak v zimě.