Byl to závod pro opravdové tvrďáky, protože se odehrával za větru a
hustého sněžení (napadlo okolo 15 cm sněhu) na tradičně už tak jak tak
velmi eliminační trati, kde každý úsek sestával ze tří okruhů délky
3300 m. Do závodu vyrazilo jen 15 štafet, přičemž ty nejslabší měly
naprostou jistotu, že úspěchem bude nebýt předjet o kolo. Od úplného
začátku ukazovali svou dominanci Rusové, pro něž jediná zápletka
spočívala v tom, v jakém pořadí koho nechají za sebou a o kolik. Už na km
4,3 Alexej Červotkin vedl o 12.6 s před Němcem
Janoschem Bruggerem a na první předávce z toho byl před
Němci náskok již 23.5 s a 24.1 s před Italy. Adam Fellner
předával Michalu Novákovi jako desátý s mankem 1:34.1, ale
bezprostředně po Švédech a před Finy. Ano, Finové na první předávce
byli 11. s mankem 1:47.5.
Na druhém úseku do toho neskutečně kopnuli mistr klasik Iivo
Niskanen a Švéd William Poromaa, kteří vytáhli
své štafety zpět nikoli jen do boje o čelo, nýbrž přímo do boje o
stříbro. Na druhé předávce totiž za o minutu odjetým Ruskem byli
současně Norové a Švédi a 10 s za nimi Finové a Francouzi.
Na třetím úseku se naplnil osud Estonců, kteří byli lapeni. Tento úsek
výrazně nesedl i Finovi Perttu Hyvärinenovi, který neuvisel
ty, s nimiž úsek začínal, tedy Švéda Jense Burmana, Nora
Hanse Christera Holunda, Francouze Clémenta
Parisseho a Němce Floriana Notze a již v polovině
úseku na ně ztrácel minutu. Do konce svého úseku jen minutovou ztrátu
"udržel" jen na Němce, ostatní mu ujeli o další více než minutu a to byl
konec finských šancí na slušný výsledek. Naopak fyzicky skvěle na tom byl
Holund, který odtáhl prakticky celý úsek na špici sám, nikdo mu
nestřídal, Holund to nicméně přešel se stoickým klidem Vikinga, vzal to
jako fakt a dál fungoval jako razicí štít.
Do posledního úseku za uniklým Sergejem Usťugovem vybíhali
se ztátou 45-49 s Nor Johannes Høsflot Klæbo, Švéd
Johan Häggström a Francouz Maurice
Manificat. Náš Petr Knop předával Janu
Pechouškovi se ztrátou 5.43.6 na 10. místě.
Poslední úsek rozhodlo několik faktorů: Usťugov neumdlévajícím
strojovým tempem udržoval zhruba minutový náskok a za ním jedoucí (a
ostatním dočasně pláchnoucí) Klæbo záhy pochopil, že nemá cenu se
ždímat ve snaze ho pravděpodobně marně nahánět. Tím spíše když se
utvrdil v tom, že Manificatovi naprosto výrazně nejedou lyže. Přesto na
nich Manificat dokázal ujet Häggströmovi (nejslabšímu článku švédské
štafety, kterého setřásl na 35. km), ale už ne Klæbovi. Posledních 5 km
bylo ve znamení hrdinského ale sisyfovského boje Manificata, který na
nejedoucích lyžích dřel jako Bulhar ve snaze ujet Klæbovi alespoň ve
stoupáních, ten ho ale vždy už na prvních pár metrech klesání bez
problémů předjel. Všichni závodníci dojeli do cíle bez dramatického
finiše, protože rozestupy mezi nimi byly obrovské.
Na posledním úseku byli lapeni Slovinci a Číňani a jelikož se přes
Pechouška dostaly USA i Kanada, skončili jsme dvanáctí, tedy sice poslední,
ale o kolo nepředjetí, což v podmínkách závodu považuji za úspěch.
Tento závod určitě bude vzpomínán jako jeden z nejtvrdších, protože se
odehrál, (alespoň podle televizního experta Jirky Magála) na trati s
největším převýšením za posledních sedm olympiád. Pevně doufám, že
budoucnost neukáže u nikoho nějakou čertovinu, výkon Rusů byl opravdu
spektakulární a neuvěřitelně kompaktní, vyhráli stylem start-cíl a vyjma
prvních 16 km měli náskok 40 s a vyšší a závod si mistrovsky
pohlídali.
C'est magnifique, monsieur Manificat!
Snad ještě pozoruhodnějším fenoménem je francouzský hrdina Maurice
Manificat: je totiž specialistou na těžbu bronzu ze štafet. Kdyby byl na
Mauricově první olympiádě ve Vancouveru 2010 jeho kolega, finišman Emmanuel
Jonier, neprohrál (pro nás naštěstí) svůj finiš s Martinem Koukalem, mohl
mít Maurice (který běžel třetí úsek) bronz již tehdy. Vyšlo mu to už
na následující olympiádě v Soči 2014, kde běžel na druhém úseku.
Vyšlo to i v Pchjongčchangu 2018, kde opět běžel druhý úsek. A vyšlo to
i nyní, kde si po výše popsaném marném boji o stříbro pro ten statisticky
vzato téměř jistý bronz dojel do cíle osobně jako finišman.
Recept na úspěch francouzských štafet? Méně baget? Liberté,
égalité, fraternité. Allez France!!! Foto: Facebookový profil M.M.
Vtipné mi přijde, že ta pozoruhodná Mauricova statistika neplatí jen na
olympiádách, ale i na MS. Zkrátka, když se Maurice někde postaví do
štafety, je z toho pokaždé (až na jeden jediný případ, kdy byla Francie
11.) umístění do 10. místa, ale co je hlavní, v 60 procentech případů (v
šesti závodech z deseti) je z toho bronz. Hádejte, jaké medaile má Maurice
kromě těchto 6 bronzů ze štafety: ano, bronz, z Pchjongčchangu 2018 za
sprint dvojic. Je to prostě držák jakkoli početného týmu. Sám totiž má
už "jen" jedno stříbro z individuální patnáctky na MS 2015 ve Falunu.
Nevím, jaké plány má nyní 35letý Maurice ohledně svého dalšího
směřování, ale pokud na příští olympiádě v Miláně/Cortině nastoupí
do štafety, s pravděpodobností hraničící s jistotou (75%) z toho bude
bronz.
Výsledky štafeta mužů 4x10 km
1. ROC (Alexej Červotkin, Alexander Bolšunov, Denis Spicov,
Sergej Usťugov) 1:54.50.7
2. Norsko (Emil Iversen, Paal Goldberg, Hanse Christer Holund,
Johannes Høsflot Klæbo) +1:07.2
3. Francie (Richard Jouve, Hugo Lapalus, Clément Parisse,
Maurice Manificat) +1:16.4
...
12. Česko (Adam Fellner, Michal Novák, Petr Knop, Jan
Pechoušek) +10:07.1
