Telefon (střídavě zvoní)
Ticho (střídavě je a není; když zrovna je, je
tísnivé)
Telefon (zvoní dál)
On (zvedá, poněkud neochotně, telefon): Haló?
Hlas ve sluchátku, ona (poměrně rázně): Tady Ljudmila,
můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi od čtvrtka nebereš telefon?
On (bojovně, ale nepříliš přesvědčivě): To ti snad
nemusím vysvětlovat, vlastně nemusím vysvětlovat nikomu nic a tobě tuplem,
dávno nejsme manželé!
Ona (o poznání rázněji, až ironicky): Nejsme a jsem za
to ráda! Čím větší car jsi chtěl být, tím míň jsem tě
zajímala
On (asertivně): Já teď fakt nemám čas na hádky, proč
ztroskotalo naše manželství
Ona (překvapivě klidně): Já ti ale nevolám kvůli
našemu manželství, to jsem obulela už dávno, to už fakt mám celkem
vyřešený
On (nejistě): A proč teda? Něco s holkama?
Ona (rozvážně, ale důrazně): Jo, ale ne s našima. S
těma ze tvý svatý války. V sobotu, jen co jsem si pustila televizi, polskou,
protože ve tvý je pendrek, ukazovali jednu, tak čtyřletou, která strašně
brečela, protože se loučila s tátou, kterej jel zpátky bojovat do Lvova, a
ta malá na druhou stranu na Slovensko. Bez mámy, jen s plyšákem, brala ji
nějaká úplně cizí ženská! A druhá na nádraží v Kyjevě, byla dokonce
trochu podobná naší Mášeňce, cpali ji do narvanýho vlaku, bulela jak
želva
On (vyčítavě): To mi tady míníš dělat kázání,
nebo co?
Ona (značně rozzlobeně): Že neposloucháš mně nebo
popa, je tvoje věc. Ale ty ubulený děcka bys´ poslouchat měl. Ty už si
nevzpomínáš, jak ti bylo, když Kaťuška nebo Mášenka bulely? Ty už jsi
zapomněl i tohle?
On (roboticky): Já jako vrchní velitel ozbrojených sil
Ruské federace mám za úkol zastavit fašistickou agresi těch ukrajinských
feťáků, těch pohůnků USA, na mé straně stojí lid Ruska, historie,
právo i …
Ona (rázně). Voloďo, sakra, prober se! Mluvíš jak
flašinet bez mozku a chováš se jak blbec! Co to předvádíš? Tu holčičku
rozstřílenou tvejma řezníkama v Chersonu jsi, předpokládám, v tý tvý
podělaný televizi taky neviděl. Máš nějaký svědomí? Vždyť jseš taky
táta. Mizernej, ale táta. Hele, víš co? Vymaž si mně klidně z adresáře,
ale dokud já budu v telce vídat ty zničený nebo dokonce mrtvý děcka, budu
tě proklínat a strašit i ve snech!
On (zaraženě): Nech si to vysvětlit…
Ona (mrazivě): Mně nic nevysvětluj. Modli se, že nikdy
nikde nepotkáš jakoukoli mámu, včetně ruskejch, hlavně mámám máš co
vysvětlovat. Sbohem! (zavěsí)
On (nevěřícně zírá na řadu pěti telefonů a jako by
najednou nevěděl, který z nich to byl)
Sníh nasáklý krví

Milé čtenářky, vážení čtenáři, jak jistě víte, Rusko pod vedením
diktátora Putina vojensky napadlo nevinnou Ukrajinu, což považuji za akt
nejstrašnějšího možného zla, který zaslouží pouze a jen odsouzení.
Touto dobou jsem vám chtěl přinášet články s rozhovory se zajímavými
lidmi motajícími se kolem lyžování nebo o objevování nových míst
přinášejících radost z lyžování na bělostném sněhu.
Místo toho poprosím o prominutí, že vám výjimečně přinesu rozhovor
(navíc fiktivní) s člověkem motajícím se kolem jaderných zbraní a
objevování nových forem krutostí přinášejících jen neštěstí, zkázu
a zmar na sněhu zbroceném krví.
Berte to, prosím, tak, že ideální vztah reportér-čtenář je něco jako
manželství, tedy v dobrém i zlém, a nyní tady máme to zlé a já k tomu
prostě nedokáži nic nenapsat.
Nabízím fiktivní rozhovor Vladimira Vladimiroviče Putina (on) s jeho
bývalou ženou Ljudmilou Alexandrovnou (ona). Byl bych velice rád, kdyby
fiktivním nebyl, ale s velkou pravděpodobností je a bude...