Telefon (střídavě zvoní)
Ticho (střídavě je a není; když zrovna je, je
tísnivé)
Telefon (zvoní dál)
On (zvedá, poněkud neochotně, telefon): Haló?
Hlas ve sluchátku, ona (poměrně rázně): Tady Ljudmila,
můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi od čtvrtka nebereš telefon?
On (bojovně, ale nepříliš přesvědčivě): To ti snad
nemusím vysvětlovat, vlastně nemusím vysvětlovat nikomu nic a tobě tuplem,
dávno nejsme manželé!
Ona (o poznání rázněji, až ironicky): Nejsme a jsem za
to ráda! Čím větší car jsi chtěl být, tím míň jsem tě
zajímala
On (asertivně): Já teď fakt nemám čas na hádky, proč
ztroskotalo naše manželství
Ona (překvapivě klidně): Já ti ale nevolám kvůli
našemu manželství, to jsem obulela už dávno, to už fakt mám celkem
vyřešený
On (nejistě): A proč teda? Něco s holkama?
Ona (rozvážně, ale důrazně): Jo, ale ne s našima. S
těma ze tvý svatý války. V sobotu, jen co jsem si pustila televizi, polskou,
protože ve tvý je pendrek, ukazovali jednu, tak čtyřletou, která strašně
brečela, protože se loučila s tátou, kterej jel zpátky bojovat do Lvova, a
ta malá na druhou stranu na Slovensko. Bez mámy, jen s plyšákem, brala ji
nějaká úplně cizí ženská! A druhá na nádraží v Kyjevě, byla dokonce
trochu podobná naší Mášeňce, cpali ji do narvanýho vlaku, bulela jak
želva
On (vyčítavě): To mi tady míníš dělat kázání,
nebo co?
Ona (značně rozzlobeně): Že neposloucháš mně nebo
popa, je tvoje věc. Ale ty ubulený děcka bys´ poslouchat měl. Ty už si
nevzpomínáš, jak ti bylo, když Kaťuška nebo Mášenka bulely? Ty už jsi
zapomněl i tohle?
On (roboticky): Já jako vrchní velitel ozbrojených sil
Ruské federace mám za úkol zastavit fašistickou agresi těch ukrajinských
feťáků, těch pohůnků USA, na mé straně stojí lid Ruska, historie,
právo i …
Ona (rázně). Voloďo, sakra, prober se! Mluvíš jak
flašinet bez mozku a chováš se jak blbec! Co to předvádíš? Tu holčičku
rozstřílenou tvejma řezníkama v Chersonu jsi, předpokládám, v tý tvý
podělaný televizi taky neviděl. Máš nějaký svědomí? Vždyť jseš taky
táta. Mizernej, ale táta. Hele, víš co? Vymaž si mně klidně z adresáře,
ale dokud já budu v telce vídat ty zničený nebo dokonce mrtvý děcka, budu
tě proklínat a strašit i ve snech!
On (zaraženě): Nech si to vysvětlit…
Ona (mrazivě): Mně nic nevysvětluj. Modli se, že nikdy
nikde nepotkáš jakoukoli mámu, včetně ruskejch, hlavně mámám máš co
vysvětlovat. Sbohem! (zavěsí)
On (nevěřícně zírá na řadu pěti telefonů a jako by
najednou nevěděl, který z nich to byl)

Milé čtenářky, vážení čtenáři, jak jistě víte, Rusko pod vedením
diktátora Putina vojensky napadlo nevinnou Ukrajinu, což považuji za akt
nejstrašnějšího možného zla, který zaslouží pouze a jen odsouzení.
Touto dobou jsem vám chtěl přinášet články s rozhovory se zajímavými
lidmi motajícími se kolem lyžování nebo o objevování nových míst
přinášejících radost z lyžování na bělostném sněhu.
Místo toho poprosím o prominutí, že vám výjimečně přinesu rozhovor
(navíc fiktivní) s člověkem motajícím se kolem jaderných zbraní a
objevování nových forem krutostí přinášejících jen neštěstí, zkázu
a zmar na sněhu zbroceném krví.
Berte to, prosím, tak, že ideální vztah reportér-čtenář je něco jako
manželství, tedy v dobrém i zlém, a nyní tady máme to zlé a já k tomu
prostě nedokáži nic nenapsat.
Nabízím fiktivní rozhovor Vladimira Vladimiroviče Putina (on) s jeho
bývalou ženou Ljudmilou Alexandrovnou (ona). Byl bych velice rád, kdyby
fiktivním nebyl, ale s velkou pravděpodobností je a bude...