Rukopis trenérův byl široce rozmáchlý – v sedmdesátém roce měl Bohouš velký podíl na titulu Ryglově při MS v Tatrách. Připravoval mladé sdruženáře od sezóny 1964 a teprve těsně před Vysokými Tatrami převzal družstvo Štefan Olekšák. Jádro tehdejší mladičké party tvořili L. Rygl, bratři Kučerové, bratři Rázlové…S Rázlem makali na soustředěních; pozdější mistr světa, absolvent FTVS, si většinu přípravy ordinoval a korigoval sám v podmínkách fakulty především při náročné obecné přípravě. Kdeže se probouzela hmatatelná jakost výsledků trenérského činění Rázla Bohuslava? V mládí, zasvěcené klasické kombinaci, obklopen kvartetem brášků – Tondou, Frantou, Jirkou a Láďou, trávili kluci Rázlovi na Šancích a v bílé stopě v Harrachově. Na základce, šéfované řídícím Špringerem a tělocvikářem „kruťasem“ Česťou Kožíškem, kralovala lyžařina. Oba kantoři uměli. A byli nároční. Lyžoval a skvěle závodil téměř každý jejich žáček. Bohouš, kterého navíc uchvátil table tenis se pod Čerťákem činil přenáramně. Nakonec jeho osobní sportovní top výsledek viděl Oberhof v roce 1955. Tam sedmnáctiletý B. Rázl v mezinárodních závodech evropských středoškoláků vyhrál severskou kombinaci, skok, a byl 3. v běhu. Další sportovní disciplínou byly šachy, tady měl lyžař Rázl, nikdy nezamořený nevýslovnou nudou, excelentní výsledky. Ty realizované výhry, na 64 polích i na postu trenérském, ho nutily přemýšlet dopředu a vybírat řešení. Vcelku lze u Bohouše potvrdit přemítání o cestách k výsledku, k výhře, k úspěchu.
(Flugstilem vítězí Bohouš Rázl v roce 1955 na závodech mládeže v Oberhofu)
Až povážlivě promýšlel možné situace na světových závodních trasách. Obtížné úseky, kde se daly získávat vteřinky, odhalil a v opakovaných úsecích se svěřenci projížděl, opravoval, zrychloval. Tady, v jím inzerovaném a upřednostňovaném tréninkovém zaměření na pestrost se našel, a nebylo té pestrosti poskrovnu. V její aplikaci byl mužem na svém místě, ovládal svou věc.
Trenérovým krédem obětovat vše práci kouče a provozovat ji nadoraz, můžeme poutavě označit momenty závěrečné přípravy na MS 1987 v Oberstdorfu. Tamní cílový sjezd je dlouhý a náročný, v kontaktním závodě se může stát rozhodujícím. Tehdy bylo možná s velkou libostí vidět Bohouše, který svou práci dělal správně. Pro rozhodnutí, kterého běžce postavit do finiše, připravil opakovaně test cílového sjezdového hangu závodním tempem pro Petra Lisičana a Pavlíka Bence. Podle mých zkušeností ani snad nemusel. „Jula“ Lisičan, nevýslovně zdatný borec ve stoupáních a výjezdech/ v eventuálním mistrovství v běhu do kopce by aspiroval na titul/, přesto ve sjezdech trpěl přemírou obav o pády, přibržďoval, sjížděl v otevřeném postoji. Taky to tak dopadlo, ve všech měřených jízdách i při společném startu, byl Benc pod kopcem vždycky bezpečně první. Zpravidla o tři vteřiny. A to je ve štafetách těsně před cílem rozdíl kardinální. Testování se vyplatilo, československý mužský tým dosáhl při světovém šampionátu /Švanda, Bečvář, Lisičan, Benc/ přes Bečvářův pád na čtvrtou, bramborovou pozici. Výsledek neočekávaný, předznamenávající pro následující sezóny bronzy na ZOH v Calgary 1988 /Nyč, Korunka, Benc, Švanda/ a MS 1989 v Lahti /Švanda, Petrásek, Nyč, Korunka/. Holt to byla éra nesmírně kvalitních výsledků /kupř. Korunka 3. v závodě Světového poháru/.
(Dvorská bouda v Krkonoších na konci 80. let. Mašinfíra Rázl tlačí do světové špice tým Jirka Teplý, Petr Lisičan, Pavel Benc, Vašek Korunka, Láďa Švanda, Radim Nyč, Martin Petrásek, Luboš Buchta)
Unikátním příběhem dvou medailí na mistrovství světa 1974 ve Falunu byly výsledky Blanky Paulů. Vrchlabačka, od dětství v péči trenéra Udatného, následně Ilji Matouše /s medailemi na MSJ/, vtrhla mezi ženy a jako juniorka ve Falunu v prvním závodě na deset km prosvištěla cílem jako stříbrná – diference na zlatou Galinu Kulakovovou byla 7 desetin sekundy! Unikem bylo, na čem jela – ve Švédsku akceptoval člen realizačního týmu Honza Weishäutel, ovládající severské jazyky, nabídku firmy Sundins /tři kozy ve znaku/, startovat na běžkách jejich firmy. Z lepeného dřeva, přestože Falun byl prvním mistrovstvím světa, kde medailisté uháněli na lyžích s pěněným jádrem /Kneissl, Fischer/. Návrh byl za předložených, tehdy lukrativních podmínek, přijat. Stříbro, kdy ještě před sjezdem na stadionek ve Falunu vedla Paulů závod o 3 vteřiny, bylo tehdy bombou. Na 5 km distanci skončila Blanka 4. o fous za medailí a štafeta, to už bylo burácivé furioso našeho kvarteta /Bartošová, Sekajová, Jaškovská, Paulů/. Druhá a třetí světová medaile pod žezlem B. Rázla ho posadila pěkně vysoko, byl slávou ověnčen úspěchy zářivými s nesčetnými možnostmi, jak současného statutu využít. Dělal to šikovně, mistrovsky a mnozí zasvěcení si o jeho postojích a činění mohli toliko šuškat u piva.
(Průba l983 před ZOH v Sarajevu kde Blanka Paulů drtí konkurentky na 5 km o půl minuty)
Než Bohouš nebyl sám, v týmu měl spoustu pracovitých asistentů. Lékařský post zpočátku až do šestasedmdesátého zastával MUDr. Milan Jirásek, asistenty na place byli klasici Petr Honzl, Jan Weisshäutel, Ludovít Hrnčiar, Gusta Sturm, Standa Henych, Vladimír Pavlata. Nejvyššího uznání se u trenéra dočkal V. Gusta Sturm z Kunčic.
Přestože byl Bohouš od repretýmů 3x odvolán /rekordman Ciller pětkrát/, vždy se vracel; nakonec zakotvil na 4 roky u kombiňácké reprezentace ve Slovinsku. Poslední angažmá stihnul v letech, kdy mu už klapala na vrátka sedmdesátka, jednalo se o řízení běžecké přípravy české sdruženářské party v sezóně 2006 – 2007.
Stran osobních pohybových aktivit si považuje éry tenisové a přidává epizody z luxusně dotovaných klání v Tenis ski cupu. Pořádal je trutnovský Matz Kurt, manažer firmy Kneissl /výrobce lyží a tenisových raket v Kufsteinu/. Rázl s Mílou Sochorem vyhrávali v deblu a navíc dokázali na jednom z ročníků zrichtovat pořádnou pitkou Jardu Holíka, zarputilého bojovníka ve všech možných soutěžích. Frustrovaného, že nevyhrál, zapřisáhlého abstinenta, dostali lyžaři do klinče, v jakém se ocitl snad jedinkrát v životě. A že by si trenér Rázl odpustil nějaký ten půllitr či sklenku, tak to ani náhodou. Současníci, kolegové, parťáci – joj, to bývaly ságy.
A koníčky slavného trenéra? Od sportů /sám se považoval za mistra světa ve všestrannosti/ skoků, běhů, míčových her, cyklistiky… nebylo daleko k soutěžím, kde míru úspěchu stanovil intelekt, předvídavost, schopnost riskovat; tedy šachy, karty, tipování, vše pod horečným napětím hazardu. Mariáš a bulka, to byl ve volných chvílích a večerech v horských chatách a hotelech, šálek kávy Rázlovy. Těch rund, těch výher, těch proher! Bulka, jako hra dvoumužná, pokaždé se někdo objevil, kdo si to s jeho výsostí trenérem skijáckým rozdal.
Bohouš uměl zvládat psychiku svých oveček. Impuls k získání víry v medaili ve štafetě na ZOH, MS dalo hošanům vítězství na světovém poháru ve Francii. To byl punkt, od kterého se trenér, a nakonec samotní běžci odráželi; byl tady a verbální působení trenéra mentálně ubezpečilo členy týmu, že jet o medaili je reálné, ba neodvratné. Stalo se.
Kouč musel být neméně zdatným taktikem; doslova bezpříkladně jít jinudy než cestou a přitom se nepovažovat za škodnou, nebo rošťáka. Příkladem je trik se stříbrným klistrem ve stoupací zóně u rozbíhače bronzové štafety v Lahti, Ládi Švandy. Ten měl negativní zkušenost se zmíněným stříbrem při přípravě na mistrovství světa; souboj s finskou štafetou se nepovedl, Švanda neúspěch svedl na „stříbrné mazání“, vše okomentoval: „…stříbro pod patou už nikdy nechci!“ Gusta Sturm na trati, Jirka Bartoš ve Finsku v servisní buňce, při mokrém, zrnitém sněhu to bez stříbra nepůjde. Švanda rozbíhá, jak to zaonačit!? Do poslední chvíle držet namazané lyže v buňce a dát je běžci těsně před startem tak, aby neviděl skluznici. Provedeno, a před předávkou už Švancek ani nebojoval, vítězně zvedaje ruce nad hlavu, soupeř za námi. Po dojetí v cíli nadšený manšaft a Švandovo: „…jak tam nemám stříbro, tak to jede samo…“ uťal trenér lakonickým – zvedni lyži (stříbro příkladně nanesené). Muselo se to načasovat, aby před startem nečučel na skluznici. Nakonec to na Rázla prasklo, stříbro byl „jeho“ vosk, měl ho stále v kapse a pár čárek při klistrovém mazání tam pokaždé přidal.
A ještě mi nedá přidat tajemství, z nějž jsem roušky nesňal. Tréninkové objemy. V případě Blanky Paulů to byly hodnoty, o kterých se dnešním jezdkyním ani nezdá. Z důvodů pravidelné kontroly metodickou komisí vrcholového sportu tvrdí trenér: Museli jsme umazávat, jinak bychom při neúspěchu sklidili kritiku, že jsou dámy přetížené, přetrénované. Blanka ale měla poctivých 12000 km, Gaba Sekajová Soukalová jen o málo méně.
(Výcvikový tábor před ZOH v Innsbrucku, hotel SKI v Novém Městě n/M - Bohouš Rázl, Mirka Jaškovská, Květa Jeriová a Blanda Paulů)
Lyžařské peripetie Bohouše Rázla jsou košaté velice, vydaly by jisto jistě nejen na fejeton, ale na povídku či románek. Uzavřeme vzpomínku na něj konstatováním, že veleúspěchy trenérského vedení Rázla nejstaršího ve dvou klasických disciplínách s medailemi na 4 MS a ZOH 1988 výrazně předčí negativa všech možných druhů. Bohouši děkujeme a ve skrytu duše věříme, že tvůj odkaz blyštivý, prodloužený v éru Petráskovu a Frühaufovu, bude mít v českých osobnostech trenérských v budoucnosti pokračování.
Zdroj: Nordic magazín
