Abychom úvahy nad touto otázkou zjednodušili, budeme vycházet z předpokladu, že naše úvahy se týkají skluzu na silném vodním filmu, tedy na mokrém až velmi mokrém sněhu. Tyto podmínky jsou s ohledem na životnost fluorových vosků po aplikaci na skluznici lyže výrazně příznivější než agresivní a vysoce abrazivní sníh. Je tedy zřejmé, že životnost či odolnost fluorových kluzných vosků se snažíme komentovat za podmínek pro fluorové vosky optimálních.

Pro smysluplnou sumarizaci našich úvah (protože ani zde pravděpodobně nedospějeme k žádným jednoznačným závěrům) musíme životnost fluorových vosků po aplikaci na skluznici posuzovat jednak ve vazbě na jednotlivé druhy fluorových kluzných vosků, jednak ve vazbě na způsob jejich nanášení na skluznici.

Začneme opět našimi oblíbenými perfluorovanými kluznými vosky, neboli tzv. čistými fluory. Ty se na povrch skluznice závodních lyží nanáší:

  1. prostým nástřikem bez zažehlení či korkování
  2. posypáním či vetřením s následným korkováním
  3. posypáním či vetřením s následným zažehlením

Pro účely našich úvah zde neřešíme následné úkony, jako např. kartáčování či leštění, jelikož tyto úkony již životnost či trvanlivost fluorových vosků po aplikaci na skluznici lyže již nezvyšují, respektive spíše snižují.

Čisté fluory nanášené prostým nástřikem bez zažehlení či korkování

Jedná se výlučně o roztoky aplikované postřikem, nosič se odpaří a fluor ulpí na povrchu skluznice. Fluor aplikovaný nástřikem se na skluznici lyže váže výhradně na základně polárních vazeb mezi pozitivním nábojem atomů skluznice (UHMWPE) a běžným hydro-karbonovým voskem na straně jedné a negativním nábojem atomů fluoru na straně druhé. Část molekul fluorového vosku nevytvoří žádné vazby, ty mají prakticky nulovou životnost. Část molekul se na povrchu skluznice uchytí na základě polárních vazeb, trvanlivost či odolnost čistě polárních vazeb ale není nijak zásadní. Předpokládáme, že takto aplikovaný čistý fluor se ojede v řádu několika stovek metrů až jednoho kilometru. Jakmile závodník opouští startovní arénu, není po tomto fluoru na skluznici lyže už ani památky…

Aerosol tvořený rychle odpařujícím se nosičem a fluorem navíc extrémně kontaminuje pracovní prostředí v servisní kabině.

Čisté fluory nanášené posypem či vetřením s následným korkováním

Primárně se takto aplikují fluorové vosky ve formě prášku, méně často pomocí bločků. Také zde se vazby mezi skluznicí a/nebo podkladním voskem na straně jedné a čistým fluorem na straně druhé vytvářejí primárně na základě polárních vazeb mezi atomy – díky pozitivnímu náboji atomů UHMWPE a běžných HC-vosků a negativnímu náboji atomů fluoru. Tvorba těchto vazeb je dále podpořena jednak mechanickým pohybem (třením korku), jednak teplem, které se při tření vytváří. Menší část molekul fluorového vosku se tedy může navázat přímo na kluznou vrstvu tvořenou UHMWPE a podkladním kluzným voskem. Předpokládáme, že takto aplikovaný čistý fluor se ojede v řádu několika málo kilometrů.

Čisté fluory nanášené posypem či vetřením s následným zažehlením

Primárně se takto aplikují fluorové vosky ve formě prášku nebo bločků. Tento způsob aplikace fluoru zajistí trvanlivost v řádu až několika desítek kilometrů. Cena, která se však platí za tuto dobrou trvanlivost, je bohužel vysoká. Teplota zažehlování čistých fluorů je asi 150 až 160 °C u fluorů na bázi PFOA a 170 až 180 °C u fluorů na bázi PFOS. Teplota tání skluznice lyže (UHMWPE) je zhruba 135 - 140 °C. Jinými slovy dobré trvanlivosti je dosaženo tím, že se jak fluorový prášek či bloček, tak základní materiál skluznice, tedy UHMWPE uvedou na krátký okamžik z pevného do tekutého stavu a v tomto tekutém stavu se fluor a UHMWPE promíchají či propojí. Základnímu materiálu skluznice však toto „natavování“ či „zkapalňování“ nedělá vůbec dobře, a to především amorfním oblastem skluznice, které získávají po opakované aplikaci fluoru s natavením UHMWPE sklovitý vzhled. Cena, která se za dobrou trvanlivost fluoru platí, je tedy trvalé a nevratné poškození skluznice lyže.


/Foto: Svaz lyžařů ČR/


V našich úvahách nyní můžeme pokračovat částečně fluorovanými kluznými vosky. LF i HF kluzné vosky se nanáší stejným způsobem jako běžné HC-vosky, a to nanesením v tuhém či kapalném stavu s následným zažehlením a odstraněním přebytečného vosku.

LF i HF kluzné vosky se tedy mohou provázat na molekulární úrovni se základním materiálem skluznice a vytvořit tak relativně trvanlivou a oděru odolnou kluznou vrstvu. Je však nutné předpokládat, že molekuly fluoru budou z důvodu větší velikosti ve srovnání s molekulami běžných HC-vosků ulpívat pouze v blízkosti povrchu.

Na rozdíl od perfluorovaných kluzných vosků (aplikovaných prostým nástřikem s prakticky nulovou životností, aplikovaných za pomocí korku s minimální trvanlivostí, nebo zažehlovaných s dobrou životností vykoupenou poškozováním skluznice) byla životnost částečně fluorovaných (HF a LF) kluzných vosků relativně dobrá a bez negativních dopadů na skluznici.

Pokud by se celková situace s fluory – přičiněním závodníků bažících po jakékoli výhodě, servisních pracovníků toužících po úspěchu a výrobců usilujících o maximalizaci vlastních zisků – zbytečně nehrotila, mohly se i dnes legálně a oficiálně používat částečně fluorované kluzné vosky, které na rozdíl od tzv. čistých fluorů:

• byly cenově dostupnější

• díky čtyřem procentům aditiv na bázi fluoru zásadním způsobem zlepšovaly kluzné vlastnosti primárně na silné vodním filmu ve srovnání s běžnými hydro-karbony

• byly po aplikaci na skluznici lyží relativně trvanlivé

• díky malému množství fluoru a dobré trvanlivosti zatěžovali životní prostředí výrazně méně než tzv. čisté fluory

• byly při dodržení bezpečných pracovních podmínek výrazně méně rizikové než tzv. čisté fluory

• díky nižším zažehlovacím teplotám nezpůsobovaly poškození skluznice



Ale jak to tak bývá, kdo chce moc, nemá nakonec nic… Nenažranec kopající si vlastní hrob!