Článek vyšel v časopise SNOW 146 market (říjen 2023)

Teprve v posledních asi třiceti letech začala světová věda využívat jedinečných vlastností nanomateriálů (z toho lyžařský průmysl v posledních sotva patnácti), zatímco příroda používá své nano-„technologie“ od počátku věků – k odpuzování vody, k prevenci infekcí, vytváření barev, pohybu po svislých plochách a kdoví k čemu dalšímu. Vědci a inženýři, inspirováni pokroky přírody, se snaží vytvářet biomimetické aplikace nanotechnologií pro praktickou každodennost současného světa. Pohříchu (byť pochopitelně) nechávají detaily svého bádání zakamuflovány pod extra tlustou duchnou utajení.

Co se děje pod skluznicí

Abychom pochopili, co mají nanotechnologie společného s lyžováním, potřebujeme vědět, jak lyže interagují se sněhem na molekulární úrovni. Pokud si prohlédneme prakticky jakékoli soudobé lyže, naznáme, že ačkoli existují různé konstrukce pro různé styly lyžování, všechny mají společný materiál na povrchu skluznice: polyethylen.

Polyethylen (PE) je nejběžnějším typem plastu a používá se na spoustu výrobků od lahví přes dešťovou kanalizaci až po kyčelní náhrady. PE se skládá z atomů uhlíku spojených do řetězce, kde každý z atomů uhlíku má na sebe navázány dva atomy vodíku.

Různý počet atomů uhlíku v řetězci PE může dát molekule různé vlastnosti. Například extrémně dlouhé řetězce (250 000 a více atomů uhlíku) vytvářejí houževnatý materiál použitelný pro výrobky, jako jsou skluznice lyží. Na druhé straně kratší řetězce vytvářejí měkké plasty, užitečné třeba pro igelitové obaly. Veškerá zábava (a někdy i otravná dřina) při běžeckém lyžování pramení z nízkého tření mezi lyžemi a sněhem. Polyethylen je hydrofobní – nekamarádí se s vodou. Vlhkost se na jeho povrchu sráží do kapek a odvaluje se pryč, což je hnacím motorem toho, proč skluznice lyží mohou klouzat po sněhu. Možná se ptáte, jak se může sníh, pevná krystalická voda, srážet a odvalovat od lyže – jak je to možné?

Odpověď zní, že ve většině přírodních podmínek ve skutečnosti nelyžujeme na krystalcích sněhu, ale na tenké mikrovrstvě tekuté vody, která se tvoří, když skluznice klouže po sněhovém povrchu. Při klouzání po sněhu se skluznice zahřívá a mezi ní a lyží se tvoří velmi tenká vrstva vody o síle setin až tisícin milimetru. Když jsou vhodné povětrnostní podmínky (ani příliš chladno a sucho, ani příliš teplo a vlhko), vrstva vody vytvořená na skluznici lyže lubrikuje zbytek lyže při klouzání po sněhu, tření je minimální a vše je v pořádku.

Přírodní podmínky však mohou být – a ovšemže bývají – odkloněny mimo tento optimální skluzný rozsah různými způsoby. Vrstva vody silnější než optimální třecí vrstva může vzniknout vlivem okolních faktorů, jako je jasné sluneční světlo, vysoká teplota vzduchu a vysoká vlhkost. Bohužel na vině může být příliš mnoho dobrého: pokud jste někdy vyrazili na jarní lyžování, možná jste na vlastní nohy pocítili, že lyže jsou jakoby přisáté ke sněhu. Tomuto jevu se říká vzlínání a jedná se o stejný proces, který například umožňuje papírové utěrce nasáknout po stole rozlitou tekutinu.

Molekuly vody mezi sebou tvoří vodíkové vazby, takzvané vodíkové můstky, jež jim umožňují držet se sebe navzájem. Ke vzlínání dochází, když se tyto molekuly vody lepí nejen k sobě navzájem, ale také ke skluznici lyže. Najednou nekloužete jen po vrstvě vody, ale táhnete ji s sebou. A to je pořádná dřina!

A naopak, pokud jste někdy zkoušeli lyžovat ve velmi chladných podmínkách, možná jste si všimli, že vaše lyže nekloužou nijak rychle – že jsou líné, tupé. Je to proto, že při velmi nízkých teplotách je mnohem těžší roztavit lubrikační vrstvu vody. V důsledku toho dochází k velkému tření na suchu, kdy lyže brázdí ostré krystalky sněhu. I to je těžká lyžařská práce!

Podmínky a tření

Málokoho může překvapit, že multimiliardový lyžařský průmysl věnuje obrovské úsilí k nalezení cest, jak snížit tření mezi lyžemi a sněhem, abychom si mohli užívat lyžování v každém počasí, po celou zimu. Vývoj se tak soustřeďuje zejména na snížení tření pomocí aplikace vosků na skluznici lyže, které zvyšují hydrofobicitu polyethylenu.


Většinu vosků lze rozdělit do tří kategorií

  • Uhlovodíky: řetězce atomů uhlíku s navázanými atomy vodíku. Ty jsou mnohem kratší než ty, které tvoří PE skluznici lyže.
  • Fluorované uhlovodíky: řetězce atomů uhlíku, na nichž jsou navázané atomy fluoru. Příkladem, o kterém jste pravděpodobně slyšeli, je teflon.
  • Kombinace uhlovodíků a fluorovaných uhlovodíků známá jako diblokové kopolymery: Nerad bych používal zbytečně zastrašujícího chemického žargonu; „kopolymer“ označuje molekulu, která vznikla spojením dvou nebo více unikátních molekul opakujícím se způsobem, a „diblok“ pouze znamená, že v tomto konkrétním kopolymeru jsou dvě unikátní jednotky.

Výběr vosků pro dané sněhové podmínky (natož jejich aplikace na lyže) je více než jen pseudověda, magie a pověry. Neexistuje mnoho zdokumentovaných výzkumů o tom, co přesně vosky dělají na molekulární úrovni, jakmile jsou naneseny na lyžích a tyto jedou po sněhu. Obecnou motivací procesu voskování lyží je očistit skluznici lyže od nečistot způsobujících tření a impregnovat PE zvoleným voskem tak, aby se maximalizovala hydrofobicita skluznice za mokrých podmínek.

Pod laboratorními mikroskopy vědci zkoumají hydrofobnost materiálu měřením kontaktního úhlu kapky vody na povrchu. Kontaktní úhel je úhel mezi vnějším okrajem kapky vody a povrchem, na kterém se nachází. Povrch je považován za hydrofobní, pokud je tento úhel větší než 90°, a za hydrofilní (milující vodu, kapalná voda povrch viditelně smáčí), pokud je menší než 90°. Na schématu níže můžete vidět, že hydrofobní kapka vypadá na povrchu více korálkovitě, zatímco hydrofilní kapka je více plochá a rozprostřená.


Nahoře schéma hydrofobního povrchu odvalujícího nadměrnou vodu, dole naopak hydrofilního povrchu milujícího vodu

Uhlovodíky, včetně samotného polyethylenového materiálu lyžařské skluznice, mají kontaktní úhel těsně nad 90°, což je jen stěží kvalifikuje jako hydrofobní. Fluorované uhlovodíky, jako je teflon, mají kontaktní úhly kolem 108°, což je zlepšení… ale příroda přišla s něčím ještě mnohem lepším – superhydrofobností – při kontaktním úhlu větším než 150°, která funguje v nanorozměrech!

Superhydrofobní síla samočištění

Listy lotosového květu (avšak stejný efekt pozoruju v zahradě na listech lichořeřišnice, kontryhelu, ale i třeba obyčejné trávy ostřice) vykazují extrémně hydrofobní vlastnosti díky mikro- a nanostrukturám na svém povrchu. Tyto struktury umožňují rostlině úžasnou samočisticí funkci. Jak to funguje? Klíčové je chování vody na povrchu listů. Toto chování závisí na rovnováze mezi přirozenou přitažlivostí vody k sobě samé a její přilnavosti ke vzduchu a pevným povrchům.

Voda má tendenci nejsnáze ulpívat na hladkých površích, protože plocha kontaktu mezi vodou a povrchem je velká. Drsné povrchy obsahují malé vzduchové kapsy, ke kterým je voda přitahována jen slabě. Tyto vzduchové kapsy fungují jako bariéry a brání vodě v interakci s pevným povrchem pod nimi. Výsledkem je, že přitažlivost vody k sobě samé překonává její přilnavost k povrchu listu lotosového květu a voda tvoří drobné kapičky, které se kutálejí z listu pryč, místo aby se rozprostřely a povrch listu smáčely.


Nikdy se neušpiní: listy mnoha rostlin jsou lidské vědě – včetně té lyžařské – dokonalou předlohou superhydrofobicity. Nanoměřítkové struktury na listu lotosu (vlevo) nebo kontryhelu (uprostřed) vytvářejí mezi kapkou vody a povrchem listu vzduchovou vrstvu, která zvyšuje kontaktní úhel snížením vlastního kontaktu mezi vodou a listem. Německý botanik Barthlott popsal na 200 druhů rostlin s tzv. lotosovým efektem, tedy samočisticí schopností odpuzovat na povrchu svých listů vodu. Vpravo mikroskopický detail kapky vody na listu takové rostliny se změřeným kontaktním úhlem cca 147°

Jak tedy dochází k samočištění? Kapičky vody nemohou interagovat s pevným povrchem listu, ale to jim nebrání v interakci s jinými pevnými látkami v okolí, například s nečistotami. Kapky vody zachytí nečistoty na lotosovém listu, protože přitažlivost nečistot ke kapce vody je větší než přitažlivost nečistot k listu. Proto vodní kapka při odvalování se z listu nečistotu zachytí.

Stručně shrnuto, mikro- a nanostruktury na povrchu listu lotosu a mnoha dalších rostlin vytvářejí mezi kapkami vody a povrchem listu vzduchovou vrstvu, což znamená velmi vysoký kontaktní úhel a velmi hydrofobní povrch. Tento koncept, oficiálně známý jako lotosový efekt, bývá extrapolován a využíván v řadě praktických průmyslových postupů, například pro utěsnění čelních skel, vodotěsnost telefonů, ochranu tkanin, dřeva a dalších povrchů před nečistotami, prachem či zbytky výfukových plynů. A jelikož i lyžaři potřebují mít skluznice svých lyží patřičně čisté…

V lyžařské praxi

… vzal si lyžařský průmysl příklad z rostlinné říše a začal vyvíjet lyžařské vosky – a posléze i skluznice lyží – inspirované povrchovou strukturou lotosových a jim podobných listů. Následující seznam i přes mou rešeršní snahu chápejte spíše jako nahodilý než kompletní – i vzhledem k (v této oblasti typickému) oborovému tajnůstkaření.

Německá společnost Holmenkol, vyrábějící lyžařské vosky, inzeruje patentovanou technologii Lotus-Hybrid-Matrix, kombinující nanomateriály s lyžařskými vosky, čímž dosahuje vodoodpudivosti povrchu skluznice podobné lotosu. Na svých webstránkách se podrobnostmi příliš nezabývá, ale Holmenkol popisuje svou technologii Nano-CFC jako fluorouhlovodíkový vosk s nanokompozitními přísadami.

Swix, norská společnost známá jako první vědecky orientovaný výrobce moderních lyžařských vosků (již od roku 1946), používá rovněž blíže nespecifikovaných nanotechnologií do vosků pro suché podmínky. Mimochodem, Toko, svého času populární švýcarská značka lyžařských vosků, kterou v roce 2010 akvírovala právě firma Swix, vyráběla řadu nazvanou NanoTec, což byl tekutý vosk ve spreji s pravděpodobně nějakou složkou inspirovanou nanotechnologií.

Italský producent vosků a další sportovní chemie Star využívá keramiku v nanorozměrech, jako je disulfid wolframu, pod marketingovým názvem Cera-Flon. Z chemického hlediska je těžké hádat, o co jde (a výrobce je jako všichni ostatní v oboru na informace skoupý), ale rychlé vyhledávání na Googlu vede k domněnce, že původně šlo o nějakou kombinaci fluorovaných uhlovodíků a keramiky, přičemž dnes už se od fluorované složky upouští.

Finská společnost Start do některých svých vosků přidává „nano-fluorové částice“ a vychvaluje jejich samočisticí schopnosti, bez uvedení bližších technologických podrobností. Když jsme přehledem ve Finsku, tamní výrobce lyží Peltonen uvedl v roce 2009 na trh (i na náš tehdejší magazínový NORDIC Skitest) klasické běžky s povrchovou úpravou skluznic Nanogrip, o které tvrdil, že využívá všech tehdy dostupných výhod nanotechnologie bez potřeby dodatečného voskování. S podobnými nanoskluznicemi a podobnými vlastnostmi přišly v následujících letech i další finské lyžařské značky, Yoko a Karhu.


Příroda nás učí: v nanorozměrech patrný členitý povrch plovoucí kapradiny přivedl vědce v souvislosti s výše popsaným lotosovým efektem k objevu fyzikálně složitých procesů pasivního mazání vzduchem nebo oddělování mastných nečistot od vody

Ačkoli nikdo z uvedených producentů o svých deklarovaných nanotechnologiích záměrně neuvádí žádné technické informace nad rámec strohých – leckdy o to hurónštějších – marketingových proklamací, laicky zjednodušeně lze vnímat nanoskluznice jako standardně v oboru užívané sintrované UHMWPE skluznice napuštěné tajemným trvanlivým nanoroztokem. Něco jsem se takovýchto lyží natestoval (včetně publikačních výstupů na Bezky.net/skitest) i sám na mnohých dobrovolně a rád rekreačně lyžuju už tucet zim, abych z první ruky věděl, že v principu solidně uživatelsky fungují, poplatně specifickým sněhovým podmínkám – ostatně jako kterékoli jiné lyže a kterákoli běžkařská máza.

Což mě přivádí na tenký led subjektivnější elaborace na téma výrobních experimentů s materiály skluznic a jejich uživatelsky vnímané výkonnosti.

Tajemná čirá hmota

Nepovažuju za náhodné, že doba před zhruba deseti lety nebyla jen érou nástupu nanoskluznic zmíněného finského tria, nýbrž se shodovala i s náhlým a nečekaným příchodem čirých, tedy očividně negrafitových skluznic u prakticky všech hlavních značek na trhu – sám si vybavuju přinejmenším celou velkou pětku: Fischer, Rossignol, Madshus, Atomic, Salomon. Nemluvím tu o nějakém experimentu na turistické řadě běžek; záhadná novinka se týkala – a od té doby dodnes týká – závodních modelů včetně, a zejména, těch nejvyšších. Nepřekvapivě, i tehdy rozjíveně barevné spodky lyží překryté průsvitnou vrstvou skluznice provázela absence jakýchkoli technických informací ohledně použitých materiálů, s výjimkou jediného, všude poletujícího vágního zaklínadla – ano, hádáte správně: nanotechnologie! Některé z těchto lyží, primárně určených do teplých a mokrých podmínek, v klasických i bruslicích verzích, se postupem času ukázaly být tak dobrými, že začaly být pravidelně vídány ve Světovém poháru.

Nebylo to zdaleka poprvé, co se na lyžích čiré skluznice objevily; až do konce osmdesátých let bývaly lyže s průhlednou skluznicí normou. Když pak přišly na scénu černé grafitové skluznice, byly propagovány jako lyže s „antistatickými“ vlastnostmi. Celá koncepce statického elektrického náboje v lyžařských skluznicích vyvolává mnoho diskusí a neshod. Hromadí se pod lyžemi statický náboj? Zpomaluje lyže? Omezuje grafitová skluznice hromadění statické elektřiny? Omezují antistatické grafitové vosky hromadění statického náboje?

Na žádnou z těchto otázek není předkládána jednoznačná odpověď. Vím, že jsem při klasickém stříďáku za tmy nejednou viděl pod lyžemi statický výboj – malé jiskry; vím tedy, že se něco děje. Jsem si také jistý, že různé černé skluznice, jež se v devadesátých letech rychle staly běžkařským standardem nejvyšší dostupné kvality, vykazují velmi širokou škálu různých výkonnostních vlastností.

Černé grafitové skluznice jsou černými díky přidání uhlíkových částic do amorfního materiálu – tedy materiálu s nižší hustotou, který obklopuje krystalické spečence vysokomolekulárního polymeru v materiálu skluznice. Různé skluznice od různých výrobců mohou mít různé přísady (v amorfním materiálu) v různém procentuálním zastoupení, nebo dokonce různý krystalický materiál. Čiré skluznice mohou být, a pravděpodobně jsou, v zásadě stejné jako černé skluznice – spékané částice krystalického UHMWPE – jen bez přísady uhlíkové černi v amorfních hraničních oblastech mezi spečenci.

Volatilní kvalita

V lyžařském světě po mém soudu přežívá mylná představa, že všechny výchozí suroviny pro výrobu skluznic pocházejí z jedné či dvou světových fabrik a jsou tím pádem kvalitativně v podstatě stejné. Jak ironické, že podobný omyl dříve provázel i tehdy novátorské fluorové prášky: „Jsou stoprocentně fluorové a všechny pocházejí od stejného zdroje, takže musí být stejné!“ – to bylo v oboru v devadesátých letech slýcháno nesčetněkrát. Tento mýtus vzal už nadobro za své a je na čase udělat totéž ohledně materiálů skluznic: jejich kvalita a výkonnost je výrazně kolísavá!

Existují různé hustoty výchozího materiálu (UHMWPE) používaného ve skluznicích. Ale krom toho existuje i spousta patentovaných receptur skluznic s velmi odlišnými pracovními vlastnostmi. I když neznám podrobnosti, představuju si, že různé receptury mohou zahrnovat různé přísady (materiály a množství) a různé konfigurace spékaných částic. Existuje několik velkých plastikářských společností, které vyrábějí materiály skluznic pro různé lyžařské výrobce (dominantně švýcarská IMS Kunststoff AG se svým materiálem P-Tex); snaží se však i různí menší dodavatelé.

Za zmínku rovněž stojí, že ačkoli se v něm globálně točí miliardy, lyžařský průmysl představuje natolik malou část trhu s vysokomoleku­lárními polymery (UHMWPE), že heslo o UHMWPE se na Wikipedii o lyžařských skluznicích jako o referenčním využití tohoto materiálu ani nezmiňuje. Skutečně pokročilé využívání a nové experimenty technik spékání UHMWPE probíhají zejména v mnohem lukrativnějším biomedicínském světě, kde se to předponami nano- a fluoro- v dostupných studiích jen hemží. (Což neznamená, že se totéž neděje, v adekvátně skromnějším měřítku, v lyžařském vývoji a výrobě. Jen je o tom svědomitě takticky mlženo.) Ze všech faktorů, jež ovlivňují výkon lyží v daný den (ať už absolutní – měřitelný – v případě závodníků, či převážně pocitový u rekreačních lyžařů), hraje složení materiálu skluznice poměrně malou roli. Pokud bychom mermomocí chtěli materiál skluznice přidat na seznam všech obecně uznávaných faktorů, mělo by to být až někam dolů pod správnou flexi lyže, nastrukturování skluznice, výběr vosku a jeho vhodnou aplikaci. Vzhledem k obvyklým obtížím s množstvím omezujících proměnných, zůstávají jedinými lidmi, kteří jsou schopni izolovat a smysluplně testovat materiály skluznic, ti uvnitř samotných lyžařských značek. (Tedy z hlediska věrohodnosti případných výstupů lidé zájmově, obchodně, existenčně atd. provázaní a rozhodně ne nezávislí.)


Francouz Martin Fourcade vyhrál v roce 2012 celkový Světový pohár v biatlonu na závodním topmodelu lyže své značky s průhlednou skluznicí

Lyžařské firmy neustále testují nové materiály, a jak jsem zmínil výše, ve hře se nachází množství kvalitativních tříd výchozí suroviny i jednotlivých receptur. Testovat tedy mají věru co. Není žádný rozumný důvod se domnívat, že dnes testované a používané skluznice (ať už čiré nebo černé – a potažmo tedy i ty „nano“) jsou kvalitativně tytéž, co před dekádami. V této souvislosti stojí za zmínku, že na úrovni prodejních katalogů běžně směrem ke spotřebiteli uváděné výrazy „grafitová skluznice“, „nanotechnologie“, „čirá skluznice“ atd. jsou asi podobně popisné a přesné jako „žlutý vosk“.

Každá lyže má svůj sníh

Úspěšné zavedení jakýchkoli nových materiálů závisí na úspěšném používání těchto materiálů. Pokud budete lyže s novou technologií testovat v podmínkách, v nichž se neosvědčí, jak se zachováte – budete se zdráhat je přijmout, anebo jim budete dál věnovat svůj cenný čas, úsilí a prostředky a poskytovat jim v testech další a další šance? Kolem roku 2011 vyrobil Fischer experimentální řadu topmodelů bruslicích lyží s čirými skluznicemi a rozdával je svým nejlepším závodníkům ve Světovém poháru, jejichž servismani je hned začali testovat. Lyže se jim však nezdály vůbec rychlé a během pár týdnů je většina závodníků začala vracet zpět zástupcům značky.

Fischer poskytl tytéž lyže i svým továrním jezdcům v biatlonu, jejichž týmy si je nechaly pro testování po mnohem delší dobu. A ač zprvu možná rovněž pomalé, ve změněných podmínkách nové čiré skluznice začaly v testech vycházet stále líp a líp. Výsledkem bylo, že řada biatlonistů na nich začala ještě ve stejné sezóně závodit, na rozdíl od netrpělivých lyžařských běžců, kteří je dávno vrátili a zapomněli na ně. Nastala situace, kdy na biatlonových střelnicích při ležeckých položkách prosvítaly od nohou i těch největších hvězd různé nečerné skluznice různých značek. Skluznice, o nichž toho nikdo příliš nevěděl, nad rámec občasně zaslechnutého tajuplného „nano…“

Částečným vysvětlením tehdejšího paradoxu (dočasného, než se běžecký svět probudil a srovnal krok) mohlo být, že biatlonový SP se jezdí na odlišných stadionech, obvykle na kratších okruzích s velkým množstvím technického sněhu – je tedy možné, že v biatlonu byl tehdy pro lyže s čirou skluznicí vhodnější sníh. Rovněž mohlo být důvodem, že biatlonisti ve svých cestovních flotilách vozí obecně větší počty bruslicích lyží a mají poněkud pokročilejší a propracovanější přístup k testování proměnných, jako je složení materiálu skluznice na bruslení (protože se nezabývají klasikou). Zejména však dopřáli novým lyžím dostatek testovacích šancí k nalezení podmínek, při kterých se čiré skluznice ukázaly konkurenceschop­nými.

Pointu, k níž mířím, lze ilustrovat i na využití mikrokontakních modelů pro zlopověstné podmínky kolem nuly. Mikrokontakty byly poměrně dlouze zaváděny, hádám, někdy před patnácti, dvaceti lety. Dnes už mají servisní týmy vcelku jasno, že jsou dny, kdy budou jejich závodníci buď v závodě na mikrech, nebo budou ze závodu venku na konvenčním vosku ještě předtím, než vystartují. Ale toto nebylo poměrně dlouhou dobu známo, dokud se mikrokontakty nerozšířily mezi dostatek závodníků a ti se přestali zdráhat je v důležitých závodech používat. Teprve potom se mohla viditelně ukázat jejich síla a převaha – ve velmi specifických podmínkách.

Stejně tak mohou existovat dny a podmínky, kdy lyže s čirou či barevnou skluznicí (dnes už napříč značkami rozšířenější, byť stále v menšině vůči černým) na tom mohou být lépe než zavedené skluznice grafitové. Je ale na místě přistupovat k nim podobně jako k mikrokontaktům: fungují, když fungují, ale nejsou tím jediným ani prvním, po čem by měl lyžař univerzálně sahat. Podobně jako mikrokontakty se mohou stát tajnou zbraní pro ty, kteří je mají, naučí se rozpoznat jejich specifické podmínky, když nastanou, naučí se je v těchto podmínkách správně používat a v neposlední řadě, naučí se sebrat odvahu je v pravý čas vytáhnout. V celém komplexu výzev rozhodně nic snadného a samozřejmého.

Kompromis s řadou výhod

A to je má pointa: v principu podobné platí i pro používání nanoskluznic ve stresuprostém nezávodním světě pohodového rekreačního lyžování. Chci-li eliminovat rozladěnost a zklamání z lichých očekávání, uvědomím si, na jakých lyžích to dobrovolně vyjíždím za daných podmínek.

Vím, že mám nazuty účelově kompromisní lyže, které mi v jakémkoli skluzu s výjimkou ledu pojedou vždy pocitově poněkud tupěji, než by jely konvenčně naglajdrované běžky – nanoskluznice zkrátka interaguje v celé své délce na jakýkoliv sníh, při každém kontaktu s ním.

Rovněž vím, že na těchto lyžích nesmím zapomenout vozit v kapse protimrznoucí minisprej, a to nejen při hrozícím nejproblematič­tějším počasí, které běžecké lyžování zná – tedy při vlhkém sněžení kolem nulových teplot, nýbrž při jakémkoli počasí, včetně sluncem zalité azurové oblohy. Jakmile si totiž nanoskluznice nechtěně projedou nějakou pod sněhem záludně skrytou vodou, vlhkost nasákne dovnitř struktury a na lyži se po dlouhé kilometry mohou tvořit nelyžovatelné námrazky. Anti-ice sprej umí po oškrabání ledu (klidně přes hranu druhé lyže) mokrý problém odstranit a zachránit lyžařský den.

A za třetí, proaktivně počítám s tím, že nanoskluznice v extrémnějších podmínkách vždy rády přehánějí své reakce a že při slunečném jarním dni, kdy je stopa plná ostrých přechodů osluněného tajícího sněhu a celodenních stínů se stále zmrzlým povrchem, se jedná o jeden z takových velmi typických problematických extrémů. I zde hodně pomůže protimrznoucí nástřik, aplikovaný v terénu až v místě, kde začíná problém (jelikož coby pouze stříkaná, nezažehlovaná vrstva má velmi nízkou životnost na skluznici, zhruba kilometr jízdy).

Pokud jsem si vědom těchto specifik, akceptuju je a v kapse mi nechybí protimrznoucí sprej, těžko můžu zakusit pachuť pokaženého lyžařského prožitku z nespolupracu­jících lyží vinou promazání, změny sněhových podmínek na trase nebo ojetí vosku, což nezřídka zažívají běžkaři na laicky mazaných lyžích. Ne tedy, že bych jim cokoli z uvedeného přál.


Pionýrem nanoúpravy skluznice je finský Peltonen, který přišel s povrchem Nanogrip před asi 10 lety, dnes lyže s touto úpravou nazývá G-grip. Nanoúpravu nabízí také další finská značka Karhu, (Optigrip), stejně jako některé modely Madshus

Nanolyže alespoň mně vždy nejlépe fungovaly v teplých a měkkých podmínkách a optimálně jako mírně měkčí modely. Nenaznačuju tím, že by si neměly umět solidně poradit s tvrdou stopou v suchém vymrzlém prašanu; to spíš já v takovéto kýžené podmínce rád sáhnu po klasických mazacích lyžích, jako každý další klasik-srdcař. A ruku na to své srdce: dobře namazané klasické běžky za toho správného modrozeleného počasí jedou pocitově tak, jak by mě to po žádných nanoskluznicích – a vpravdě žádných jiných nowaxech – ani nenapadlo chtít.

Soudobá generace nanoskluznic uspokojivě funguje hned, jakmile jsou lyže položeny na sníh, přinejmenším v případě jejich odrazových schopností; rychlostně se mohou postupem najíždění prvních kilometrů lyže víc rozklouzávat; to by snad bylo zjistitelné dojezdovým testem; pocitově lyže kloužou zhruba stejně, kompromisně – konzistentně zadrženě. Míra takového kompromisu je však vyvážena – a spíše překonána – jejich praktickou bezúdržbovostí, okamžitou pohotovostí vyjet kdykoli kamkoli, konstantní výkonností bez ohledu na podmínky nebo třeba pohodlnou nelepivostí vždy čistých skluznic, kterým se tak snadno přivyká. Přiznám se, že nanomateriály nejsou první věcí, která mě napadne, když vyjíždím, ani když se spokojeně unavený ze stop vracím. Vlastně mě při lyžování nikdy nenapadne nic takového. Přesto, když o tom nyní přemýšlím, rozhodně si vážím všech chytrých hlav a jejich výzkumů, jež se zabývají tím, aby naše lyžování mohlo být snazší, efektivnější a zábavnější!