Jedním ze závodů Worldloppetu je rakouský Dolomitenlauf, který je u českých lyžařů oblíbený a jeho zrození se datuje k roku 1970. Pravidelně se ho účastnil Standa Řezáč a přetavil řadu svých startů v medailová umístění. Jedno prvenství v rámci tehdy prestižního FIS marathon cupu urval mezi elitou i Petr Novák. Původně se startovalo v historickém městě Lienz ve východním Tyrolsku a trasa vedla údolím, ale v posledních 20ti letech výrazně klesala pravděpodobnost dostatečné sněhové pokrývky a závod se stále častěji přesouval do Obertilliachu, až tam byl přesunut nadobro.


(Dolomitenlauf se jezdí už od roku 1970 // Archiv Dolomitenlaufu)


(Součástí závodního víkendu bývají i městské sprinty, které se stále konají v Lienzu // Archiv Dolomitenlaufu)


Do Obertilliachu jsem zavítala už kdysi, téměř před 15 lety, kdy jsem se zúčastnila polovičních závodů klasickou technikou a bruslením, než je standardní trať 42 km dlouhého Dolomitenlaufu. Oba jsem tehdy vyhrála, a tak jsem měla na tuto oblast moc hezké vzpomínky a toužila se sem jednou vrátit. A povedlo se. U nás doma stále nebyl sníh, přestože se blížil konec ledna, a proto nezbývalo, než vyrazit na závody do zahraničí. Ani v Alpách se zrovna nenacházely žádné velké závěje, jak bývá zvykem. Obertilliach však nezklamal. Vždy patřil mezi střediska, která jsou sněhově stabilní, což předurčuje zejména nadmořská výška 1 450 m, a nezřídka kdy se zde stane, že se ráno probudíte a sněhová pokrývka dosahuje o půl metru výše než večer, před několika hodinami. Obertilliach je díky střelnici také velmi oblíbeným tréninkovým střediskem biatlonistů.

Horská obec nabízí celou řadu ubytovacích zařízení, od chalup, přes penziony až hotely a vyplatí se bydlet v místě. Jinak musíte nastoupat 20 i více kilometrů, abyste je po tréninku nebo závodě zase sjeli do údolí.

Stojím na startu 42 km závodu klasickou technikou se střevní virózou. Naštěstí se projevuje jen lehkým bolením břicha, takže když už tu jsem, tak to prostě zkusím. Vůbec nevím, co čekat, ale už jsem jela letos dva závody a snad by se mi mohlo jet ještě lépe než posledně.

Široký start na stadionu, hned pod střelnicí a cílem, pojme notnou dávku startujících. I po výstřelu jsou tratě hodně široké a neztrácíte tak cenné vteřiny zastavováním, nebo dokonce čekáním, až se uvolní stopa. Navíc první metry vedou po rovině a hned do stoupání, kde se podle výkonnosti zařadíte tam, kam patříte. Snažím se hlídat soupeřky, z velké většiny Italky, Rakušanky a jednu Švédku, která závodí za italský tým. Dolomitenlauf je sice největší rakouský závod, ale protože je Obertilliach vzdálený pouze 35 km od slavného běžkařského střediska Toblachu, většina závodníků jede pod italskou vlajkou.


(Široký start i výjezd pár set metrů po startu // Archiv Dolomitenlaufu)


Čekají nás dvě totožná kola na 21 km, kdy v první půlce stále mírně klesáme podél řeky ve všemožných zákrutách trati mezi dřevěnými seníky, které jsou typické pro tuto oblast a které si postavili místní sedláci na svých loukách. Občas vede sněhová trať i přes silničky, kde jediný den v zimě nemusíte zouvat lyže, abyste si je neodřeli, a někdy překvapí i docela prudký sjezd či ostrá zatáčka. Když dojedete na nejnižší bod trati, zajede do lesa a podél řeky postupně stoupáte zpět ke stadionu, který minete a pokračujete dál a výš.

Držím se nejrychlejší Švédky, která pěkně přitápí pod kotlem a mám co dělat. Při každém soupažném ohnutí cítím žaludek, ale dá se to zvládnout. V jednom momentu přejíždím do vnitřní stopy, jenže špička lyže mi zajíždí do hlubšího sněhu vedle trati více, než bych čekala, zapáčila mi nohou a odporoučela mě k zemi. Snažím se rychle sebrat a dojet skupinku s vypětím všech sil, místo toho, abych je šetřila. Brzy se totiž začne lámat chleba, čekají nás kopce, a těžké. Včera večer jsme si prudké úseky projížděli a navíc na vrzajícím prašanu lyže vůbec neodjížděly, takže se máme na co těšit.

Nejdřív jsme se zahřáli prvním nekompromisním stoupáním, asi na 10. km, pak jsme měli trochu času se vzpamatovat, jenže za dva kilometry přišla další porce, kde se v některých místech vůbec nemusíte stydět za stromeček. Modlíte se, aby už byl konec, a občas nějaký krátký úsek vás navnadí, že už se možná blížíte k nevyššímu bodu, ale stoupání stále pokračuje. Během 2 km musíte překonat 100 výškových metrů, což rozhodně není procházka růžovým sadem a v hlavě vám leží, že je za necelou hodinku pojedete znovu v druhém okruhu.


(Krásné tratě na loukách i v přilehlých lesích // Archiv Dolomitenlaufu)


Švédka má ve stoupání lehce navrch, snažím se jí docvaknout v mírnějších pasážích, ale jsem strašně zadýchaná a víc mě plíce nepouští. Asi hraje roli i vyšší nadmořská výška, nedostatečná příprava na závody, bolavé břicho anebo všechno dohromady? Chytám se jednoho závodníka, ale ztrácíme na Švédku už asi půl minuty. Z nejvyššího bodu trati se spouštíme a dlouho příjemně klesáme lesem, s nějakou rovinkou, kde si lehce máknete, abyste udrželi rychlost, a nemusíte se bát, že vystydnete. Svištíme kolem stadionu do druhého kola, Švédka stále před námi, ale dojela si tři borce, s nimiž se spíš vzdaluje, než že bychom ji dojížděli. Zkouším zabrat a dojet ji, jenže při pomyšlení, že je silnější v kopcích a vyšťavím se při jejím stíhání, tak vidím vítězství poměrně nereálně. Opět jsme v nejnižším bodu trati a zajíždíme do lesa. Kopce jsou výživné, tentokrát už naštěstí poslední, těším se moc do cíle a jsem fakt spokojená s druhým místem.

Švédka byla velmi přátelská a v cíli byl čas si popovídat. Nečekala, že by ve startovním poli byl někdo, kdo by ji potrápil, čímž mě s dvěma prckama na krku celkem potěšila. A taky překvapila, že zná bývalou českou reprezentantku Péťu Hynčicovou, s kterou strávila několik let v USA, kde spolu lyžovaly a studovaly. Jak je ten lyžařský svět malý. Na stupních jí zahráli švédskou hymnu a pod stupni nám nalili do štamprlat kořalku z místních bylin, kterou jsme ani jedna z nás neodmítla a vesele poslala do zažívacího traktu. A slovy klasika, Járy Cimrmana: „Bolesti povolily.“

Jediné, co bych pořadatelům na celé krásné akci vytkla, že nikdy první tři závodníci nedostanou nic kromě plechového poháru. I na jakémkoliv okresním přeboru vás poctí igelitkou s nějakými drobnostmi. Místní spoléhají, že ti nejlepší dostanou odměny od svých sponzorů a že jim veškeré náklady spojené se závodem proplatí tým. Dříve byl závod zařazen do seriálu dálkových běhů na lyžích, tzv. FIS marathon cupu, kde prvních šest nejlepších dostávalo finanční odměny od Mezinárodní lyžařské federace, ale po zrušení seriálu se pořadatelé nepochlapili. Myslím, že i amatérští závodníci jsou zvyklí, že jsou vyhlášeni v různých věkových kategoriích a udělá jim radost, když se podívají na stupně vítězů. Jenže zde mají šanci jen tři nejrychlejší ženy a muži.

Tento fakt však amatérské ani elitní závodníky neodrazuje a do Obertilliachu se rádi vrací, protože se mohou spolehnout na skvěle upravené tratě v zimní pohádkové krajině, kde sníh je samozřejmostí a ne vzácností.