Narodil se koncem srpna šestatřicátého pod Troskami v Českém ráji, domovskou obcí bylo Rovensko, přesněji jeho východní cíp Liščí kotce. Zdeňkova paní učitelka na základce ho charakterizovala coby uzavřeného až plachého hošíka, což věru neštymovalo těm, kteří ho znali už v trenérské branži. Následovalo kurážné sportovní mládí mezi vodáckými skauty už na jablonecké přehradě, které patřilo ke špalíku osvojených dovedností ryze tělocvičných, kdy si polehku přivykal klouzavému kroku na úzkých prkýnkách při zimní kondiční kanoistické přípravě. Doplňkově zařazované běžky řádně rozproudily neposednou krev a náruživě ovládly jeho osobnost.

Nemajíc pokdy se rozkoukat, přestupuje v roce 1963 plně do sféry profesionální trenéřiny – je jmenován trenérem jablonecké sportovní lyžařské základny. Abychom si kurážného vodáka jedním vrzem prohlédli, vzpomeňme: prošel si řádkou úrazů, chorob i zdravotních peripetií /dokonce zažehnanou amputací dolní končetiny/, které paradoxně formovaly jeho povahový rys – odolávat a houževnatě bojovat. K jeho kouskům z ranku extrémních, patří jak vítězství v kanoistickém mači deblů na trase České Budějovice – Praha po Vltavě, to mu bylo 24, rok nato s parťákem dali distanci Železný Brod – Čelákovice /Jizera/ a proti proudu Vltavy do Prahy. Tady, zcela grogy, předávali spartakiádní poselství. V těchto časech vodáckých mumrajů už fungoval coby trenér kanoistického oddílu. Ctižádostiví svěřenci a svěřenkyně však závodnické řemeslo provozovali, chválabohu, i v zimním období na běžkách. Tu a tam i lépe, než v létě na kajacích. Pomaloučku to vyústilo ve změny struktury tréninku a zaměření cílů. Průbojný kouč střídá skupenství – od vody ke sněhu. Pro československé klasické lyžování to byla trefa!!


(Apartní filcová hučka zdobí leckdy extravagantního Círu v éře medailové)


Cillerova trasa do reprezentační pozice zas tak dlouho netrvala. Pouhé čtyři sezóny od zahájení trenérské práce v Jiskře Mšeno je jmenován do funkce trenéra československé ženské reprezentace v běhu na lyžích. V roce 1967. Od té doby řídil přípravu, organizoval, stavěl tratě, přivážel medaile a top pozice ze světového poháru, mistrovstvích světa; jen ze zimních olympijských her přivezl 4 kovy /stříbro a tři bronzy/. Byl nebývale houževnatý, od družstva byl po svérázném a rebelantském vystupování pětkrát odvolán, vždycky se vrátil, naplňujíc životní krédo z titulku: “Nikdy se nenechat zlomit“.


(Dagmar Palečková/Hro­mádková s manželem Milošem a trenérem Cillerem, Tatranský pohár 1987)


Zkraje byla průzračnou metodou tréninku ta, že na lyžích frčel Zdeněk a za ním se předháněla smečka běžkyň, soupeřících o pozici, které mu měly šlapat na patky. Ciller se s členkami reprezentace pídil po úspěchu za každou cenu. Jeho aspirace visely vždy až potrhle vysoko. Pamatuji se na jeho výrok, když po čtyřletém trénování biatlonové reprezentace dovezl v roce 1990 druhé místo v mužské štafetě z mistrovství světa. Tenkrát v opojení z výsledku ve fanfarónském tónu prohlásil: „Já, co vezmu, s tím přivezu medaili; dejte mi fotbalisty a uvidíte…“


(Počátek 80. let, Tatranský pohár, Zdeněk Ciller, Bohuslav Rázl, docent Jarda Potměšil)


K poslušným a přikyvujícím nikdy nepatřil. Byl svérázný a občas to skončilo průšvihem. Ostatně, kdo se může pochlubit tím, že byl zatčen a držen ve vazbě jak v tehdejším Sovětské svazu, tak ve Spojených státech?! Byl to bouřlivák, charizmatická osobnost, nesmlouvavě bojující za své nápady a přesvědčení. Mnohokrát šel do bitev se svými nadřízenými – jakmile prohrál první kolo, měl připraveny další varianty. Byl mezi prvními, kteří do vrcholového běhání na lyžích zaváděli zárodky práce realizačního týmu; zapojil lékaře, maséry, terapeuty. Nebál se hraničních zátěží i u velice mladých talentů. Psychologicky své závodnice mistrně ovládal, byť převažovala metoda biče. Proslulé byly jeho deníky, úryvky z nich hltali čtenáři Lyžařství. Přátelil se se slavnou běžkyní Galinou Kulakovovou, ostatně po její intervenci okamžitě skončila vazba v Murmansku.

Výcvikový tábor na ledovci Dachstein. Tam došlo k situaci, dokreslující trenérovu schopnost využít poklesku závodnice ke zvýšení trénovanosti a výkonnosti. Jedna z reprezentantek okouzlila běžce z německého týmu. Ten se běžkyni začal dvořit, a nepovolil ani po večerce. Ciller nelenil, lyžařku vyplísnil a pro další dny stanovil trest. Hříšnice musela v rámci ranního zapracování vyběhnout do prudkého kopce na horizont k proslavenému domečku. A to denně, do konce soustředění. Trenér ji pravidelně sledoval dalekohledem. Když to zpozorovaly kolegyně z týmu, dobrovolně se přidaly, aby parťačka – soupeřka, neměla víc natrénováno, než ony. V závěrečných dnech už se dokonce soutěžilo o nejrychlejší časy…


(Na kolečku v Břízkách 1985 při trenérských šplechtech, autor článku Aleš Suk se Zdeňkem Cillerem)


Díky vynikajícím výsledkům běžkyň v 70. a 80. letech, připočteme-li i Henychovo stříbro z Falunu, nastal výrazný boom – vznikaly desítky nových oddílů, rostly počty startujících ve všech kategoriích. V duchu svého kréda odolával odvážný trenér svým pádům, stavěl pirátsky tratě na Jizerce, kde připravoval své reprezentantky. Ba, závodní tratě na Jizerce – to byl silný příběh…

Běžecký trenér, v zimě na Jizerce jako doma, postrádal kvalitní, profilově náročné tréninkové a soutěžní tratě, jaké znal z řídkých lesů Skandinávie. Na polesí domluvil kácení překážejících a okrajových stromů na stávajících, víceméně úzkých cestách. Na nich se tehdy připravovali všichni klasičtí lyžaři Jiskry Mšeno. Ciller nebyl nešika, mistrovsky improvizoval a nadán notnou dávkou fantazie, opepřenou odvahou až vražednou, dal se na Jizerce do díla. Zpočátku kácel sám, svěřenci hlídali před lesním personálem. Zdeněk se v duchu svatosvatě zavázal, že tohle budou TRATĚ! Ne pár desítek povolených smrků, ale široké trasy v šíři pro Ratrac. A měl v týmu zkušeného dřevaře, běžce z Krkonoš Jirku Červinku s partnery. Role se vystřídali; hoši káceli a rubali, trenér posedával v hospůdce s hajným Jardou Husákem. Ten věděl, ale dělal, že nevidí. Círo sehnal střelivo /v maringotce si stařičký střelmistr topil náplněmi, přihodil i rozbušku a bác, při výbuchu odešel střílet do věčných lovišť/, a jelikož po střelmistrovi zůstalo nedostříleno /pařezy/, pustil se trenér se zbylým střelivem, které zručně zkonfiskoval, čile do rachoty. Co odkoukal, to realizoval. Ale zbývalo málo času, tudíž se nezdržoval vrtáním a odpaloval naostro bez navrtávání. Finišující „střelmistr“ Ciller. Jednou měl ale pech, měl zapáleno a netušícího Husáka, jedoucího na motorce, výbuch sestřelil. Trenér utekl na Pyramidu /hospoda v centru Malé Jizerky/. Do konce kácení a úprav scházel na desetikilometrové trati pouhý kousíček, snad 20 m a na udání se dostavila policie. Ekologický průser jako vrata přešikoval zkušený rétorik, zasloužilý a vzorný trenér za pomoci obratného advokáta na finanční postih, jehož výši můžeme s odfouknutím nazvat lehce výchovným. Přestože byl k soupeři nesmiřitelný, dovedl ocenit kolegy s poctivým a odpovědným přístupem k profesi. Pro výsledek byl ochotný pracovat na samé hraně rizika, mnohdy i za ní. Výkonnostní dominance svěřenkyň reprezentačního kouče byla taková, že při závodech u nás jim pod patu mohl namazat snad i holubí trus či zaječí bobky a stejně dámy ze Mšena vyhrávaly. Dobře si pamatuji, jak při dvojzávodě O šátek Textilany a Vratislavický koberec, stál na startu s řeznickým sekáčkem na maso pro případ rychlého seškrabávaní namrzlé skluznice, a to tenkrát mazal děvčatům na 5 km oranžovou grundvalu Swix bez překrytí! Vyhrála i na této nevídané podkladové máze.

V hitparádě medailových úspěchů je nejvýš stříbro ze sarajevské štafety na ZOH 1984 /Švubová, Paulů, Svobodová, Jeriová/. Československý tým se v těch časech držel přepevně ve světové špičce. Namátkou světový pohár 1982 tři ženy mezi prvními sedmi v celkovém pořadí, 1983 tři v první devítce, 1984 čtvrtá Květa Jeriová. Ta v rozhovoru o Cillerově osobnosti glosovala: „ Dokázal doslova zbláznit lidi. Mně dodal potřebné sebevědomí. Udělal pro mne hodně, i když za dost velkou cenu“!