Tato placka nakopla, o tom jsem přesvědčen, stovky (tehdy ještě), lyžařských klubů v krajině české, moravské, slovenské. Jako dobrovolný trenér lyžařů běžců Slavoje Turnov jsem Standův výsledek vstřebával tak trochu překvapivě, medaile ve Falunu sbíraly především naše ženské reprezentantky, leč dychtivě, nadšeně, žíznivě. To byl impuls! Bezprostředně po tom maratónském prásku se ještě v té zimě čtyřiasedmdesátého rozrostla turnovská běžecká parta o deset nových adeptů.

Než začněme hezky zkraje. Žák Standa Henych lyžoval, trénoval a závodil v Kořenově, kde celičký lyžařský ruch kočíroval amatérský trenér Miloslav Ducháček. On, podnikový šofér kořenovského Cutisinu, bděl nad Henychovou přípravou a závoděním; už od mladších žákovských kategorií vyšperkovanou pěknými výsledky. Druhým osobním trenérem budoucího medailisty, se po přesídlení Henychových do Jilemnice stal Vašek Mečíř, tehdy vedoucí lyžařské sportovní základny. Funkční dispozice dorostence Henycha, ruku v ruce s pravidelným tréninkem, přinášely tituly a metály na domácích šampionátech.

V kubatuře staršího dorostu je zařazen v roce 1967 do juniorské reprezentace, v ní ho vede Ilja Matouš. Na švédském juniorském mistrovství Evropy dojel těsně za první desítkou. A šup – překvapivě pěkné umístění na patnáctce, hnedle v první sezóně mezi muži na republikovém mistrovství, mu zařizuje statut reprezentanta a následné účasti na dvou ZOH /1972 a 1976/ a dvou MS /1974 a 1978/. Sedmdesátá léta – ta se našim reprezentantům na ski blyštěla, klasické disciplíny, to před půlstoletím byl zářivý blesk úspěchů našich jezdců včetně juniorských. Taktovku třímali Jarda Honců, Zdeněk Remsa, Zdeněk Ciller, Bohouš Rázl. Fungoval systém středisek vrcholového sportu, tvořily se zárodky týmové práce.

Běžeckou mužskou reprezentaci vedl Jaroslav Honců, lékařem týmu byl MUDr Milan Jirásek /pozdější dlouholetý předseda Českého olympijského výboru/. Honců byl trenérem, který Standu dovedl na vrchol a oba zařídili první mužskou poválečnou běžeckou medaili z MS…

Když školák Stanislav Henych začínal svou závodnickou pouť v Kořenově, byla jeho první výzbroj vlastně poválečná – gumové boty /ukrutně v nich záblo, lyžoval jsem v nich též/, turistické jasanky s Kandahárem. Na nich se, zrovna jako před Velkou válkou, běhalo, skákalo, sjíždělo. Přišel M. Ducháček a šikovný žák dostal běžky a už to zvonilo. Po štědrých sezónách dorosteneckých v Jilemnici a 11. postem na MEJ ve Švédsku přišupajdila vojna a reprezentace. Úspěchy přišly bleskem: ZOH v Sapporu a 9. pozice na třicítce. V reprezentaci jezdil Henych 10 sezón – 1970-1979. Osobní a reprezentační kouč J. Honců v rozhovoru potvrdil, že Henychovy roční tréninkové objemy – 5500 km cyklických byly maximálním optimem, individualizovaným na jeho dispoziční plusy a mínusy. Pro srovnání, třeba Jirka Beran toho za rok stihnul objemově dvakrát tolik. Uvedenou diferenci zdůvodnil Honák /přezdívka Jardy Honců/ lapidárně: pokud by měl Standa roční zátěž vyšší, byl jsem přesvědčen, že výkonům by to nepomohlo, spíš naopak. Hlavně disproporce mezi funkčními a silovými předpoklady byla příčinou menšího objemu cyklické práce. Henych přesto uměl být rychlý i tempově vytrvalý. Potvrzením toho jsou nejlepší výsledky jeho závodnického života – MS Falun, tady jako finišman štafety, kterou vytáhl z 8. místa na páté, zajel svůj úsek nejrychleji – o MINUTU! A to byla desítka! Následnou padesátku – stříbro v druhém nejlepším čase! Mezi štafetou a maratónem rozdíl 2 dnů. K top výsledkům řadí Standa Henych také druhé místo v roce 1975 na Spartakiádě spřátelených armád v Kavgolovu. Tam ho předstihl toliko olympijský šampión Sergej Saveljev.

V podstatě mívala libých pocitů Honákova parta ze závodů povícero. Namátkou: trio Šimon, Beran, Henych provětralo celý běžecký svět vítězstvím ve štafetě v Peio. Tam na oblíbené máze trenéra – podklad chola, vrstva gumy, fialového a červeného klistru 1:1, zapálit šichtu modrého extra a vrstvit ho, dokázali Češi dominovat. Také vítězství ve Val Gardeně hřeje Standu dodnes u srdce.

Pokud zlehka rozebereme Henychův životní závod, slavící 24. února 2024 padesáté výročí, vzpomeneme pomalejšího začátku, snad prvních 20 km. Umírněné tempo nebylo dohodnuto s trenérem, Standa chtěl jet svižně hned od startu. Proti byla tuhost a bolest zad, což povolilo kdesi po hodině jízdy. Následovala stupňovaná stíhačka a radostnější až překvapivé mezičasy. Let to byl úžasný! V cíli rychlejší byl jen pacholek Grimmer /NDR/. Radostí firmy Kneissl byl fakt, že všichni medailisté /Grimmer, Henych, Magnusson/ závodili na této umělohmotné novince s hrubou šedomodrou skluznicí.

Běžec Henych na domácí scéně vybojoval 17 mistrovských medailí, titulů bylo jedenáct. Jeho životní forma – to bylo ve zmíněném čtyřiasedmdesátém s oběma piky; maratónem a suverénním časem ve štafetě, kde o minutu zmydlil všechny finišmany, což v historii světových šampionátů nemá od těch časů obdoby. Neuvěřitelné.

Však nebyly všechny absolvované závody tak burácivě úspěšné a radostné. Bývalo i všivě trudno. Trenér i závodník dnes s úsměvem dávají k lepšímu vzpomínku na závod v zimě 1973 na průbě – testu tratí ve Falunu. Tehdy se jelo za příšerného mrazu, dnes by takový podnik organizátoři nemohli odstartovat. Kompletní pole mělo tak promrzlé svaly, že jejich lyžařský běh připomínal pohyb staříků, stojících poprvé na ski. Tenkrát zvítězili endéeráci – ti jeli napěchovaní do dvojitých oteplovacích souprav. Jaroslav Honců vypráví:“ Byl takovej krut, že jsem do báglu dal sirky, uvařený čaj, a jel na trať dát klukům loknout trochu vlahýho…rozdělám ohýnek, přihřívám čajík i sebe a už je vidím, jeden jako druhej - sunou se rampouchy. Když projel Standa, uhasil jsem oheň, vše uklidil, naskládal do batohu a po trati jsem klouzal do cíle. Za chvíli jsem Standu dojel, on dobojoval do cíle a byl o minutu, tentokrát poslední. Nýčko už úsměvné, ale že to bylo tragické utrpení potvrdil i S. Henych.“

Jeho podivuhodná závodní epocha byla přinejmenším pozoruhodně chvályhodná, navíc byl též mistrem republiky v přespolním krosu mezi atlety. V prubířské sezóně později vypisovaného Světového poháru dokázal skončit čtvrtý. Králem bílé stopy se stal ve čtyřiasedmdesátém ve 2. ročníku ankety.

Coby sportsman neposedné krve ve sféře nezávodní kutil, vyráběl nábytek, stavěl, organizoval, funkcionařil. Po ukončení aktivní sportovní činnosti toho stihnul namouduši, co mu stačil dech, přemnoho. Deset ročních cyklů byl trenérem v Dukle Liberec, k tomu i koučem juniorského repre týmu; jeho svěřenci na MSJ vyválčili bronz -psal se osmdesátý devátý. Dvě sezóny působil jako generální sekretář svazu lyžařů. Šestnáct roků věnoval svůj elán a volný čas práci na postu místopředsedy úseku běžeckých disciplín a svazu; počínaje sezónou 2000 předsedničil Českému krkonošskému spolku Ski Jilemnice až do roku 2018.

Stál u legalizace tratí, na Hraběnce v letech 2003 a 2005 úprava letních okruhů. V jednadevadesátem otvírá na Mísečkách lyžařskou školu, obchod, půjčovnu a o tři roky později v Jilemnici s kolegyní Lenkou Šnebergrovou - Rysulovou přestavují a zprovozňují velký sportovní obchod Intersport, prosperující dodnes. Koncem 70. let, ještě než skončil se závoděním /1979/, postavil na Kozinci rodinnou usedlost, na Benecku upravili zázemí a trasy do 5 km, v létě 2015 na Roudnici objevovali tratě pro Jilemnickou padesátku. V kolébce bílého sportu v Jilemnici se mistrovská padesátka jela do roku 1980 dvacetkrát, tradici prodloužili o novou, každoročně vypisovanou maratónskou štreku. Jilemnická padesátka se od roku 2008 jela už 16 x, průběžně v seriálu Ski tour, následoval Patria Direkt Ski Tour Talent, dnes Stopa pro život. Padesátka, „díky“ sněhu – nesněhu se střídavě jezdila v Jilemnici, na Benecku, na Horních Mísečkách a také na Roudnici. Tady tratě kopírují louky, pastviny, lučiny a políčka s pěknými výhledy do podkrkonošské kotliny. Standa Henych si poslední roky vychutnává žití, přibližujíc a vychutnávajíc si pohodové situace; stres si k tělu nepřipouští. Cílevědomý a odpovědný borec, při závodech zarputile bojující, je nadále akční, věrný svému životnímu krédu: „Když chceš něčeho dosáhnout, musíš tomu dát a obětovat celé své já!“