Katka se v dětství věnovala především atletice pod vedením trenéra Jiřího Královce. Nejvíce se jí dařilo na středních tratích a nejlepší výsledky zaznamenala v bězích do vrchu, kde těžila ze své bojovnosti a houževnatosti. Následoval přestup na vysokou školu do Plzně, kde se dostala do oddílu běžců na lyžích Sport klubu Plzeň, který vedl Vladislav Razým st., otec současného Katčina muže Vladislava ml., který byl juniorským reprezentantem a jeho bratr Aleš působil řadu let jako skvělý sprinter v národním výběru dospělých. Úspěšnou lyžařskou rodinu doplnila i přivdaná Katka.
Raketový vzestup
Katka se po vstupu do plzeňského oddílu neuvěřitelně zlepšovala, i když možná z počátku především kvůli udržení dobré fyzičky a postavy, než s cílem se propracovat na přední příčky Českého poháru, natož Světového (dále SP). Výkonnostní posun ji však motivoval k další práci, na kterou byla zvyklá, a už druhou sezónu se nominovala na SP do Nového Města v rámci národní skupiny. Následující sezónu se zúčastnila světové univerziády, po níž byla zařazena do reprezentace. V sezóně 2016/17 zvítězila poprvé na MČR, vyhrála závod evropského poháru OPA cupu a na MS v Lahti se umístila 3x v nejlepší 30ce. Po pěti letech na běžkách tedy důrazně ukázala svůj potenciál. V únoru 2018 se poprvé zúčastnila ZOH v Pchjongčchangu, kde dosáhla nejlepšího výsledku – 23. místa na 30 km klasicky. V další sezóně 2018/19 bodovala mimo jiné dvěma krásnými 19. místy v SP.
Šok, porod a návrat
V listopadu, v prvním závodu SP následující sezóny ve finské Ruce, přišel pro všechny diváky šok. Katka bojovala na průběžných mezičasech na 10 km klasicky o bednu! Nakonec z toho bylo páté místo, dvě vteřiny za bronzovou medailí. V dalších závodech navázala několika dalšími skvělými umístěními v nejlepší desítce SP. V roce 2021 vybojovala celkové 10. místo v náročné Tour de Ski a tutéž sezónu získala 14. místo na MS v Oberstdorfu, kde byla z výsledků asi celkem zklamaná. Servismani se potýkali s těžkými podmínkami a řada týmů kvůli tomu totálně vyhořela.
Poté Katka otěhotněla, sezónu 2021/22 vynechala a v červnu 2022 porodila dcerku. Během půl roku se dokázala vrátit zpět a již v prosinci vystoupila na druhý stupínek na OPA cupu. V každém závodě sezóny se zlepšovala a na Tour de Ski brala celkové 17. místo. Na MS v Planici vybojovala 13. místo ve skiatlonu a v dalších závodech SP tři výsledky do desítky. Katka byla zpět. Jenže během letní přípravy zjistila, že je stále komplikovanější zajišťovat hlídání pro dcerku a vyčlenit potřebný čas na trénink, a tak se rozhodla opustit závodní bílou stopu…
Pojďme se s Kačkou a jejím manželem Vláďou ohlédnout zpět a podívat
i do současnosti, protože tato lyžařská rodinka se zřejmě nikdy nudit
nebude 
Kačko, stýská se ti po závodní stopě? Stále ses zlepšovala, nemrzí tě, že to mohlo být ještě lepší?
Kdybych řekla, že se mi vůbec nestýská, tak bych asi lhala. Jsou okamžiky, kdy se probudí závodní duch a říkám si, že bych se ráda sklouzla. V tomhle funguje vzpomínkový optimismus. Představuju si, jak stojím na startu v nejlepší možné formě. Většinou mi ale stačí se jít rychleji proběhnout a jsem zpátky na zemi. Závodit na té nejvyšší úrovni je neskutečně časově a fyzicky náročné. A to nejen pro mě, ale teď s Izabelou i pro moje okolí. Daň za moji přípravu a závodění by zkrátka byla příliš vysoká. Tak to je. Jsem teď máma na plný úvazek, je to jiné, ale určitě ne horší.
A ty, Vláďo? Nelituješ, že už Kačka nepokračuje v lyžařské kariéře?
Nelituji a od té doby, co se Kačka takto rozhodla, jsem ani jednou nelitoval, protože si jsem jistý, že to bylo správné rozhodnutí. Myslím, že už jsme zkrátka dospěli do fáze, kdy jsme bez vrcholového sportu spokojenější.
V: Proč myslíš, že to Kačka dotáhla tak vysoko, přestože začala závodně lyžovat až ve dvaceti?
Zejména kvůli výborným funkčním předpokladům a její houževnatosti. Přestože začala závodně lyžovat až ve dvaceti, tak jakožto bývalá atletka byla dobře trénovaná a díky těmto dvěma vlastnostem se po několika letech dokázala dostat dle mého názoru hodně blízko hranice jejich fyzických možností. Kdyby začala s lyžováním dříve, asi by této hranice i dříve dosáhla, ale její absolutní výkonnost by se od té, kterou měla na vrcholu kariéry, asi nijak zásadně nelišila. Největší negativní vliv měl její pozdní lyžařský začátek na něco, co bych nazval lyžařským závodním instinktem a co se projevovalo zejména v závodech s hromadným startem. Umění být v průběhu závodu ve správnou chvíli na správném místě, které se v závodníkovi buduje od dětských let desítkami a desítkami závodů. To Kačce zkrátka chybělo.
K: Když se ohlédneš zpět, na jaký moment vzpomínáš nejraději?
Mě bavila vlastně celá ta cesta. Asi i díky tomu, že jsem neměla vyloženě roky, kdy bych stagnovala. Řekla bych, že jsem docela tréninkový typ, takže mě bavila i příprava, kdy jsou tréninky náročné a dlouhé. V Plzni máme super partu, která tomu určitě hodně přispěla. Lászlo (pozn. red.: manželova přezdívka) vlastně neustále vymýšlel a plánoval hodně pestré tréninky, takže nebyl čas spadnout do nějakého stereotypu. Ze závodů pak vzpomínám nejraději na ty skandinávské. Líbila se mi atmosféra a prostředí, zejména ve Finsku. Obvykle se tam závodilo na velmi příjemných snězích, žádné jarní břečky. No a pak Světový pohár v NMNM, v roce 2021. Tam jsem díky kamarádovi, který zorganizoval výpravu z Plzně, měla téměř všechny kamarády a celou rodinu. A závody tam se mi vlastně dobře povedly, byla jsem 8. a 10., což zážitek a radost, kterou jsem mohla sdílet s blízkými, ještě více umocnilo.
K: Co se ti honilo v hlavě, když jsi udělala obrovský skok a hned v prvním SP sezóny vybojovala 5. místo v SP? Dodalo ti to většího sebevědomí?
Já jsem z toho byla v šoku. Nikdy jsem neoplývala nějakým přehnaným sebevědomím a tohle jsem vůbec nečekala. Závody ve Skandinávii vždycky platily za jedny z nejtěžších v sezóně. Jednak se na začátku sezóny chtěl každý předvést v co nejlepším světle, startují tam silné národní skupiny Norů, Švédů, Finů. Pamatuju si, že jsem z Kuusama volala den před závodem Lászlovi domů a říkala jsem, že bych si přála ze Skandinávie odvést aspoň jeden bod (body se tenkrát udělovaly za umístění do 30. místa). Nic neříkal, jen že musím makat. Takže ani od něho jsem neměla žádné náznaky. Když mi pak v závodě hlásili, jak si vedu, tak jsem si napřed říkala, že se pletou. Pak že je za mnou ještě spousta dalších holek, protože já startovala s poměrně nízkým číslem. No a ke konci závodu, když jsem se pořád držela takhle vysoko, tak jsem si říkala: „Hlavně to nepos… a nespadni“. Vlastně jsem za to průběžné 5. místo byla už v tu chvíli nesmírně šťastná. Teď zpětně vím, že je škoda, že jsem tu hlavu neměla nastavenou tak, že jdu závod vyhrát. Mně přišlo i to 5. místo jak z říše snů a vlastně jsem jen měla strach, abych nedopadla hůř. Neříkala jsem si, to může být i bedna, ještě zaber. Myslím, že tím jsem si tu bednu tenkrát možná prohrála.
No a sebevědomí do dalších závodů? Určitě bylo příjemné, že jsem
věděla, že to jde a že jsem to dokázala. Ale já si hned další den
říkala, že to určitě byla náhoda a že se to už nepovede 
. Druhý den
jsem byla tak nervózní, že jsem si skoro nedokázala zapnout na startu hole.
Určitě ale bylo to nastavení hlavy od té doby úplně jiné. Nikdy už mi
třeba 15. místo úplně velkou radost neudělalo a chtěla jsem jezdit do top
10.
V: Dostal jsi Kačku mezi elitu. Kde jsi sbíral trenérské vědomosti? Snažil ses pátrat po novinkách, nebo sledoval, co dělá konkurence?
Sám jsem od mala na lyžích závodil, takže v dospělosti, když jsem se závoděním skončil a naskočil do pozice trenéra, jsem měl, myslím, docela dobrou představu o tom, co běžecké lyžování obnáší. Za dobu, co jsem závodil, jsem poznal mnoho trenérů a jejich přístupů, a to pro mě byla asi největší inspirace v mých trenérských začátcích. Dále jsem se pak samozřejmě snažil tréninkovou proceduru neustále vylepšovat na základě úspěchů či nezdarů mých svěřenců, pozorováním tréninkových procesů jiných závodníků, ale také studiem odborných materiálů zaměřených zejména na tréninkový proces. I nyní, když už Kačka nezávodí, se v této oblasti snažím stále zdokonalovat.
K: A ty? Sledovala jsi ostatní závodnice na sociálních sítích, nebo ses radši soustředila na sebe a nevnímala okolí?
Určitě sledovala, ale spíš jsem prostě jen ze zvědavosti koukala, jak žijí a co dělají. Když jsem si všimla něčeho zajímavého v tréninku, tak jsem to Lászlovi ukazovala, ale dál jsem se v tom nebabrala. Do tréninkového plánu jsem nijak nezasahovala a naprosto věřila jeho vědomostem a schopnostem.
Otázka na oba: Mít manžela za trenéra a svou ženu za svěřenkyni není jednoduché. Jak jste to zvládali? Zřejmě jste spoustu věcí okolo tréninku a závodů řešili i doma. Nebylo to někdy na hlavu?
K: V něčem to byla určitě výhoda a v něčem možná
nevýhoda. Těžko říct, nezažila jsem to nikdy jinak. Je určitě
jednodušší být na cestách, na trénincích a soustředěních a vlastně
tam být s někým, kdo je váš nejlepší životní parťák. Mohli jsme spolu
sdílet věci bez obalu, tak, jak jsou. Ty emoce se násobí. Bohužel jak ty
radosti po povedených závodech, tak i smutná nálada po těch nepovedených.
Takže je to dvousečné. Věděla jsem, že ho trápí, když se mi nedaří,
že pátrá, kde se stala chyba, co by se mělo zlepšit. Musel být i dobrý
psycholog a naučit se zvládat moji předzávodní nervozitu nebo stavy únavy.
Dokázal mě taky skvěle uzemnit a myslím, že mi nedovolil si o sobě nikdy
moc myslet . Doma jsme toho řešili hodně, ale to řešíme i teď,
když už nezávodím. Lyžování se prolíná celým naším životem, celým
životem rodiny Razýmových. Je to v podstatě životní styl, který z našich
životů asi jen tak nezmizí.
V: Jednou už jsem kdesi říkal, že trénovat manželku nikomu nedoporučuji a stále to platí. V zájmu zachování rodinné pohody jsem se leckdy musel umět ovládat. Nezdary jsem vnímal velmi intenzivně, ale nakonec to naštěstí vždy ty úspěchy dokázaly vyvážit. Jinak nás ale lyžování bavilo a stále baví a řekl bych, že po konci kariéry ho řešíme možná i více než předtím.
K: Říká se, že závodnice mají lepší formu po porodu. Jaký máš na to názor? Co obnáší trénink a závodění s mimčem na krku?
Neřekla bych, že je to možné takhle jednoduše říct. Budou holky, kterým se po porodu dařilo víc a ty, kterým se nedařilo třeba vůbec. Tím, že z médií je ale slyšet jen o těch zdařilých pokusech, je snadno možné nabít dojmu, že je to pravidlo, ale myslím, že to tak není.
Život s miminkem je prostě jiný. Věděla jsem, že už nikdy se nebudu rozhodovat jenom sama za sebe, že v určitém slova smyslu mi tahle „svoboda“ prostě skončila.
Bylo důležité mít vše dobře naplánované a připravené varianty. Celý denní program se obvykle točil podle režimu malé, podle spaní, kojení,… Mohla jsem si dopředu naplánovat, že půjdu ráno v 9 h na trénink, ale nikdy bych neodešla od nespokojené řvoucí Izabely. Napřed jsem musela vědět, že je ona v pohodě a pak jsem mohla v klidu jít já. Takže z deváté bylo třeba najednou klidně 11. Prostě jsem trénovala, kdy to šlo, kdy bylo hlídání, kdy malá spala… A to ona naštěstí uměla a do teď umí spát jako královna. To je další věc, co si člověk taky nenaplánuje. Každé miminko je jiné, jinak náročné a má jiné potřeby. My jsme v tomhle měli kliku, protože ona je vážně neskutečně pohodové a bezproblémové dítě od narození. Ideální pro začátečníky, jako jsme byli my. Měla jsem (a teda pořád mám) taky ale neskutečný štěstí, že mám ségru, která spolu s Izabelou tvoří už od jejího narození nerozlučnou dvojici a vím, že kdykoli jsou spolu, tak se malá líp mít nemůže. Takže to nám hodně pomáhalo, obětavost všech kolem, babiček, dědečků, kohokoli, kdo měl čas a chuť pohlídat.
V: Jak to vidíš ty?
Řekl bych, že závodnicím může po porodu k lepším výkonům pomoci větší vnitřní klid. Jednak z toho důvodu, že lyžování jako takové už asi není nejvyšší prioritou a druhak asi i proto, že případný nezdar se dá v sezóně po porodu zdůvodnit tréninkovým mankem. Jestli pak může ve výkonu závodnice hrát po porodu roli i něco jiného, to nevím.
Že věci nikdy nejdou přesně podle plánu, tak to bývá, ale s dítětem toto platí dvojnásob. S tím se člověk musí smířit, počítat a nestresovat se tím. V našem případě by to bez ohromné a obětavé pomoci příbuzných určitě nešlo. Šlo by to snad jen v případě, že bych byl na mateřské já, ale o této možnosti jsme ani nepřemýšleli. V každém případě nutnost téměř každodenní závislosti na někom z příbuzných pro mě byla velmi ubíjející.
K + V: Kdybyste měli možnost se vrátit časem zpět a něco změnit, v přípravě i závodech, co by to bylo?
K: Možná bych s tímhle sportem začala dřív, abych
měla víc času 
.
V: Když se člověk ohlédne, zřejmě by nějaké věci jinak udělal, ale to je asi obecná vlastnost každého člověka při retrospektivním pohledu. Nejsem si ale vědom žádné zásadní věci, které bych litoval a kterou bych teď udělal zcela jinak. Mám dobrý pocit z toho, že jsme se ze všech chyb poučili a že každý problém, který se v průběhu Katčiny kariéry vyskytl, jsme nějakým způsobem dokázali vyřešit, byť to občas nebylo úplně jednoduché.
K: Vznikl ti nový prostor na jiné věci. Čím jsi ho zaplnila, nebo plánuješ zaplnit?
Zatím ho vyplňuji péčí o Izabelu. A v létě jí přibude sourozenec,
takže v tomto směru žádnou nudu nečekám. V rámci oddílu se snažím
pomáhat, kde se dá, ať už organizace soustředění, různých společných
akcí, nebo když je potřeba, pomůžu s tréninkem. Příležitostně na
objednávku peču dorty a kváskové chleby a těším se na „nesportovní“
rok na zahradě. Přesto, že pocházím z rodinného domu na vesnici, tak mě
to množství práce, co je kolem domu a zahrady vlastně pořád překvapuje
.
V: Převzal jsi po tátovi trénování dorostenců a juniorů. Rýsují se vám nové nastupující talenty, které by jednou mohly Kačku následovat a dostat se do reprezentace?
Jak to bývá, někteří závodníci jsou talentovaní více a někteří méně. Těch natolik talentovaných, že by mohli proniknout do reprezentace, je jako šafránu, ale i takoví se u nás čas od času najdou. Velice dobře si uvědomuji, jaké štěstí na závodníka jsme v případě Kačky v Plzni měli.
K+V: Plzeň není typickým horským střediskem, které by bylo stvořené pro běžecké lyžování. Jak a kde jste trénovali?
K: Pamatuju si, jak finský trenér, který působil v
české reprezentaci před pár lety, projevil zděšení, když viděl, že v
únoru jezdím na kolcích. To, myslím, krásně vystihuje naši přípravu
. Ale
vážně. Těch terénů, jak na kolečkové lyže, tak na běh, je kolem Plzně
opravdu hodně a jsou krásně pestré. Musím říct, že se mi nikdy
neomrzely. V létě a na podzim tedy žádný problém. V zimě je to
samozřejmě složitější. Zejména pro ty, co neměli možnost tolik cestovat
po závodech jako já. Mně se to vlastně netýkalo, protože jsem s
reprezentací obvykle v listopadu odjela a pak se pohybovala v režimu: závody,
na otočku domů a zase zpátky na závody.
V: Na lyžích nejčastěji trénujeme o víkendech v Krušných horách nebo na Šumavě. V týdnu ale obvykle probíhá trénink na suchu v Plzni a okolí. Jsme na to takto zvyklí a už se to dávno stalo součástí naší lyžařské DNA. Samozřejmě by pro nás bylo z tréninkového pohledu skvělé, kdybychom se jednou v týdnu ve všední den dostali na lyže, ale zatím tomu tak není. Pro nás v Plzni je však důležité, že se Kačka stala dalším důkazem toho, že i z Plzně je možné se v lyžování dostat na tu nejvyšší úroveň.
K: Máš i teď nějaký čas si zasportovat?
Mám, resp. každý den se snažím si nějakou tu hodinku na sport najít. Je to pro mě důležité, dobře si vyčistím hlavu, zlepším náladu a aspoň v rámci možností se i s rostoucím břichem, držím ve formě. Teď nejčastěji běhám, ať už s Izabelou, nebo bez, posiluju, nebo využívám cyklo trenažér. Rozhodně je to ale vtipné množství času, ve srovnání s tím, na co jsem byla do letoška zvyklá.
Děkuji za milý rozhovor manželům Razýmovým a za použité fotky Svazu lyžařů ČR
