Článek vyšel v časopise NORDIC 60 (březen 2023).



Více než sto let závodníci v běhu na lyžích soutěžili starobylou klasickou technikou diagonálního běžeckého kroku, při němž střídali odraz a skluz. Zpětným pohledem je pozoruhodné, že nikdo neviděl, o kolik rychleji se může lyžař pohybovat bruslařským pohybem.

Američan Bill Koch se inspiroval bruslařským krokem na švédském maratonu a poté jej využíval při vítězství ve Světovém poháru v běhu na lyžích v sezóně 1981–82. Okamžitě se kolem této nově použité techniky v oficiálním závodě nejvyšší úrovně strhla nevídaná polemika, sršely emoce, zákazy střídaly experimenty, pokusy omyly. Během následujících pěti let se pak mistrovství světa a olympijské běhy na lyžích z gruntu změnily.

Striktně nahlíženo, využití bruslařské techniky při jízdě na sněhu není žádnou novinkou. Ve třicátých letech minulého století, kdy bylo vázání přizpůsobitelné jak pro sjezd, tak pro běh na lyžích, lyžaři bruslili po rovných plochách tam, kde to bylo výhodné. Od nepaměti (Wikipedie zmiňuje první mistrovství Německa ve Schwarzwaldu v roce 1900) závodníci v běhu na lyžích bruslili, aby využili terénních nerovností nebo si pomohli při špatně namazaných lyžích, při sjetém stoupacím vosku a podobně.

Už v šedesátých letech minulého století ve Skandinávii účastníci tehdy relativně nového sportu – lyžařského orientačního běhu (LOB) – běžně bruslili. Při LOB závodník používá mapu a busolu, aby se co nejrychleji pohyboval mezi určenými body. Nejkratší trasa nebývá nutně nejrychlejší – a pokud se nabízela dostatečně široká cesta či lesní silnice, lyžaři po takové běžně bruslívali. Podle Švéda Bengta Bengtssona, tehdejšího elitního závodníka v LOB a pozdějšího funkcionáře FIS, si už tehdy vynalézaví LOBáci na své klasické běžky montovali tenké ocelové hrany pro razantnější bruslící odraz a ovládání lyží.


Dojezd dálkového běhu ve Španělsku, 1977. Závodník regulérně bruslí soudobou technikou // Facebook

Finský lyžař Pauli Siitonen byl špičkovým závodníkem v LOB, a když se v sedmdesátých letech přeorientoval na dálkové běhy, přenesl do nich svou svéráznou techniku (záhy světem nazvanou Siitonenův krok) jednostranného bruslení, při níž jednu lyži nechával ve stopě a druhou se mocně bruslařsky odrážel úkrokem do strany za soupažného odpichu.

Siitonena brzy následovali další maratonští lyžaři. Upoutali pozornost Američana Billa Kocha, jenž se v roce 1980 účastnil švédského maratonu na rovinatém terénu podél řeky. V závodě se utkali klasičtí lyžaři ze Světového poháru s laufařskými specialisty. Dálkoví běžci tou dobou už běžně bruslili. Rebelskému Kochovi se v hlavě zrodil odvážný plán na využití bruslení při standardních fisových závodech.


Propagační poster značky Rossignol k vítězství Billa Kocha ve SP 1982 // Facebook

Tehdejší delegát FIS Bengt Bengtsson vzpomíná: „Na mistrovství světa v klasickém lyžování v Oslu 1982 jsem byl zodpovědný za časomíru. Na začátku závodu na 30 km jsme měli vedoucího Thomase Erikssona. V jedné speciální části trati ztratil na Kocha tolik času, že jsme si mysleli, že došlo k chybě v časomíře. Nevěděli jsme proč, ale zřejmě to bylo způsobeno Kochovým bruslením. Eriksson získal zlatou medaili; Koch nejenže získal bronz, ale bruslící technikou si dojel pro vítězství v celém ročníku Světového poháru.“

V té době se už různé vyvíjející se verze bruslících technik – někdy se nechávala lyže ve stopě, častěji se bruslilo oboustranně – šířily celým běžkařským sportem, prozatím zejména závodním. Funkcionáři, najmě Norové, se obávali, že tradiční závody v běhu na lyžích – jejich národní sport – budou přes noc svatokrádežně znehodnoceny. Chtěli bruslení zcela zakázat všude tam, kde existovaly upravené klasické stopy. K zákazu sice nedošlo, ale na kongresu FIS v roce 1983 byla po nezvykle bouřlivé diskuzi zavedena následující pravidla: zakázalo se bruslení v prvních 100 m po startu a v zóně 200 m do cíle; zakázalo se bruslení ve štafetě 200 m před a po výměně předávkou.

Ne náhodou se v místech startu a cíle nacházejí především televizní kamery a fotografové, takže zákaz bruslení v těchto zónách vedlejším efektem znamenal, že se nová kontroverzní technika dostávala na veřejnost méně viditelně.

Otázka bruslení vyvolávala ve světě klasického lyžování trpké rozpory. Na jedné straně Švéd Bengt Herman Nilsson, předseda prestižního výboru FIS pro běh na lyžích, novou techniku vítal. „Bruslařský krok přišel, aby zůstal. Je dokonce krásné, když tři až čtyři lyžaři vedle sebe závodí silovým bruslařským krokem – připomínají mi exotické motýly třepotající se ve větru,“ napsal ve zprávě z roku 1983.

Na druhé straně se zejména norští tradicionalisté tvrdě stavěli proti nové kacířské technice. Ivar Formo, olympijský vítěz z roku 1976, který po Nilssonovi převzal funkci předsedy výboru FIS pro běh na lyžích, chtěl bruslení co nejdříve zakázat, přičemž se zaštiťoval důraznou podporou svých norských kolegů. Obětí jejich pravidel se paradoxně stal Nor Ove Aunli; na ZOH 1984 v Sarajevu dosáhl v závodě na 30 km času, který mu zajistil bronzovou medaili, ale byl diskvalifikován za přibruslování v zakázaném prostoru.

Zatímco v prostoru startu a cíle nebylo bruslení povoleno, na zbytku trati se bruslilo volně a závodníci se učili kalkulovat s výhodami či nevýhodami namazání stoupacími vosky. V té době už většinou opustili starou Siitonenovu techniku jedné lyže ve stopě. Na konci sezóny ve švédské Kiruně nedaleko polárního kruhu se vítěz na 30 km Ove Aunli a vítězka závodu žen na 10 km Anette Boeová – oba Norové – radovali z rozhodujících vítězství na lyžích namazaných pouze skluzným voskem.

Příchod bruslící techniky začal vyvolávat nejrůznější polemiky. Podle jedné takové hrozilo, že bruslení povede ke zraněním, například k posunutí kyčlí. Jeden švýcarský vtipálek nazval bruslení Sulzerovým krokem – podle jména výrobce umělých kyčelních kloubů. Téměř okamžitě se začalo vyvíjet specializované vybavení – kratší tuhé lyže, delší hole, vysoké boty.


Na ZOH 1984 v Sarajevu jede Gunde Svan učebnicovým Siitonenovým krokem // Facebook

Vznikla zcela nová situace, která zprvu nenacházela u běžecké komise FIS přílišného pochopení. Většina jejích členů sdílela obavu, že bruslení se stane zabijákem klasického běžeckého lyžování. Rozhodně chtěli bruslení co nejvíce omezit. Jednou z cest mělo být vytvoření užších tratí v lese, což nutně omezovalo velikost strojů na úpravu tratí. „Zpět k přírodě,“ zněl tehdejší oportunistický bojový pokřik. Dalším nápadem, jak od bruslení odradit, bylo zajistit, aby stoupání na tratích byla tak náročná a strmá, že by lyžař nemohl bruslit, ale musel by stoupat stromečkem. Běžně praktikovanou preventivní metodou bylo stavění sítí, plůtků a sněhových bariér, jež zúžily trať natolik, že bruslení nebylo možné.

Nejvyšší řídící orgán FIS nařídil v prosinci 1984 komisi pro běh na lyžích, aby vyzkoušela použití malých sítí mezi stopami a aby tratě závodů byly stavěny tak, aby bruslařský krok nebyl fyzicky použitelný po celé její délce. Bengt Bengtsson vzpomíná: „Poslušně jsem zakoupil sítě, abych vyzkoušel aplikaci navrhovaného nového pravidla FIS. Dodnes si pamatuji, jak jsem fakturu na pět tisíc dolarů předložil svému šéfovi, generálnímu tajemníkovi FIS Kasperovi. Skepticky vrtěl hlavou a zeptal se mě, zda tomu věřím. Odpověděl jsem, že ano. Povzdechl si a šek podepsal. O měsíc později jsem věděl, že měl pravdu a já se mýlil.“

„První test jsme provedli v Davosu, kde jsme vztyčili 12 sítí. Jednu z nich hodili do řeky dva sportovci, jejichž jména jsem se dozvěděl teprve před pár lety. Dnes se tomu můžeme smát. Vítěz závodu Ove Aunli si z testu udělal legraci jiným způsobem. V jednom velmi strmém úseku jsme nepovažovali za nutné sítě vůbec stavět, protože nikdo si nedokázal představit, že by někdo do takového kopce mohl vyjet bruslením. Ale supersilný Aunli schválně ten krpál vybruslil.“

„Při zahájení sezony 1984–85 visela ve vzduchu spousta nejasností. Při prosincovém závodě SP v Davosu jsem svolal schůzku sportovců a trenérů. Přítomni byli dva zlatí olympijští medailisté ze Sarajeva 1984 – Thomas Wassberg ze Švédska a Sovět Nikolaj Zimjatov. Místo Billa Kocha nastoupil Dan Simoneau z USA. Mezi čtyřmi trenéry na setkání byl i Američan Mike Gallagher. Simoneau řekl, že Američané chtějí bruslit a že olympiáda je přece o rychlejším, vyšším a delším bruslení. Sovětský trenér Kamenskij kontroval slovy, že olympijské hry jsou také o tom, aby nabídly stejnou šanci všem sportovcům, a že vzhledem k tomu, že bruslení ničí stopy pro později startující, tuto šanci mít nebudou.“

Během setkání učinil Thomas Wassberg poznámku, která se při zpětném pohledu ukázala být prorocká. Z běhu na lyžích, řekl Wassberg, by se měly stát dvě disciplíny: klasická, v níž není povolen bruslařský krok, a druhá bez omezení, a dokonce umožňující specializované vybavení. Byla to zajímavá myšlenka, která však předběhla svou dobu.

Na konci schůze celá skupina kromě USA chtěla, aby byl všem národním svazům zaslán dotazník s návrhem na zákaz bruslení na nadcházejícím mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 1985 v rakouském Seefeldu. Na jednání nebylo mnoho času. Prezident FIS Marc Hodler nařídil, že zákaz bruslení na nadcházejícím MS je možný pouze v případě, že jej přijmou všichni funkcionáři a všechny národní lyžařské svazy.

Nastal den porady kapitánů. Všem byla předložena jediná otázka: Souhlasíte s jakýmikoli omezeními týkajícími se bruslařského kroku během nadcházejícího mistrovství? Hlasování probíhalo v abecedním pořadí. První byla na řadě Austrálie a odpověděla: Ne. Tím dotazování dalších nemělo smysl, otázka byla smetena ze stolu.

Běh na lyžích se vrátil tam, kde byl na ZOH v Sarajevu o rok dřív; až na jedno nové významné pravidlo o vybavení, které v běhu na lyžích nikdy předtím neexistovalo. Aby se vyloučila možnost, že by zkrácením délky lyží mohlo dojít k nespravedlivému zrychlení jízdy, bylo stanoveno, že lyže nesmí být kratší než výška závodníka snížená o 10 cm. Rovněž hůlky nesměly být delší než výška lyžaře. Bruslařskou revoluci nedokázalo nic zastavit. Běh na lyžích pouze klasickou technikou se stal téměř neobhajitelným. Závodníci si osvojili vynikající techniku oboustranného bruslení, upouštěli od používání stoupacího vosku a přecházeli na hladce glajdrované lyže. V závodě mužů na 30 km na MS 1985 v Seefeldu byl nejlepším závodníkem na lyžích namazaných stoupacím voskem Rus Vladimir Smirnov, na 24. místě.


Na MS 1985 v Seefeldu vzbudil poprask švédský svéráz Gunge Svan, když se v tréninku objevil s jedinou 2,5 m dlouhou holí. Jury pohotově pomůcku zakázala // Facebook

Výhodou světového šampionátu v Seefeldu bylo, že všichni – diváci, média a především samotní funkcionáři FIS – nyní mohli diskutovat o kontroverzním bruslení na základě skutečného pozorování, na základě něčeho, co sami viděli. V Seefeldu se sešla rada FIS a byla vytvořena skupina odborníků, která měla definovat budoucnost běžeckého lyžování. Bezprostředním výsledkem bylo testování dalších nápadů během zbytku zimy 1985. Stejně jako předtím se postupovalo metodou pokus-omyl. Na SP na Urale se testovaly zóny se zákazem bruslení. Při závodě ve švédském Falunu funkcionáři, aby zabránili bruslení, nasadili vojáky s lopatami a hráběmi, kteří podél trati vytvořili sněhové mantinely. Rozzlobený americký trenér Marty Hall pohrozil, že pokud mantinely nebudou odstraněny, jeho tým ze závodu odstoupí. Mantinely odstranili. Švédský tisk obvinil FIS, že provedla idiotský test.

V dalším závodě SP ve finském Lahti byly na trati vyznačeny zóny se zákazem bruslení. Když jednou z nich projížděl italský závodník a vypadalo to, že si přibruslil, finský trenér ho chytil a vyhodil z trati. V závodě ženských štafet, omezeném na klasickou techniku, bruslily od startu dva týmy, na které diváci bučeli. Na následné schůzi jury dozorující trenér na daném úseku oznámil žádné porušení pravidel, přestože přestupek pozoroval. Na poslední štaci série SP na Holmenkollenu v Oslu byla trať rozdělena na zóny s klasickou technikou a zóny s povoleným bruslením. Na vrcholu dlouhého stoupání Thomas Wassberg zastavil a odstranil ze skluznic svých lyží lepicí pásku, na které měl namazán stoupací vosk. Poté před sjezdem, už na hladkých lyžích, měl před ostatními závodníky výhodu.

Na konci zimy 1985 FIS dospěla k závěru, že žádná z testovaných omezovacích metod není univerzálně účinná. Nikam nevedl ani pokus omezit velikost strojů na úpravu tratí. Mezitím ze všech stran sílil tlak na změnu. Značky připravovaly specializované modely bruslařských lyží, které potřebovaly uvést na trh. Blížil se rozhodující okamžik: v kanadském Vancouveru se na léto 1985 chystal kongres FIS, vrcholné setkání lyžařského sportu.

Do Vancouveru tehdy přijel rekordní počet delegátů. Mezi státy, které vystupovaly proti bruslení, patřily Norsko, Sovětský svaz a Finsko. Novou techniku nejvíce podporovaly USA, Kanada a Itálie. Němec Helmut Weinbuch, vlivný předseda Výboru pro severskou kombinaci, byl pro bruslení v závodech na krátké vzdálenosti a ve štafetě. Z jednání vzešel soubor návrhů, které měly být předloženy kongresu. Nejradikálnějším návrhem bylo, aby se polovina závodů Světového poháru v průběhu sezony jela klasickou technikou a polovina volnou technikou a totéž pro mistrovství světa juniorů. Formát ostatních mezinárodních soutěží by byl na uvážení národních svazů hostitelských zemí. To vše v situaci, kdy ještě nebyla oficiálně formulována pravidla pro obě techniky běhu.

Byla vytvořena pracovní skupina pod vedením olympijského vítěze z roku 1968 Odd Martinsena z Norska. Do dubna 1986 měla předložit rámec pro budoucnost přijatelný nejen pro FIS, ale i pro celý běžecký svět. Biatlon a severská kombinace se daly rychle do pohybu – oba sporty si pro své soutěže zvolily volný styl.

Nevyřešen zůstával zásadní problém: jak při závodech hlídat, aby závodníci v technice nepodváděli? Jedna frakce si myslela, že klasika se bude hlídat sama; že sami závodníci by fungovali jako policie a hlásili by případy, kdy by soupeři podváděli. Švýcarský novinář Toni Noetzli naopak ve vlivném curyšském deníku Sport napsal, že „samoregulací to nikdy nemůže fungovat. Vítězem nemusí být nutně nejlepší sportovec, ale ten, kdo unikl pozorování a nebyl při bruslení přistižen. Výsledkem traťové policie budou protesty, diskvalifikace a nekonečná odvolání. Bude to smrt běžeckého lyžování.“ S tím dodnes souhlasí i Američan Bill Koch: „Poprvé by se z běhu na lyžích stal posuzovaný závod, lesy plné policistů hledajících přestupky v technice. Samotná podstata běžeckého lyžování by se změnila.“

Kochovy a Noetzliho nejhorší obavy se však nenaplnily. Soutěžní sezóna SP 1985–86 nepřinesla žádné velké protesty a rada FIS, spokojená s dosaženým pokrokem, přijala v květnu 1986 formální opatření. Po 63 letech mistrovství světa a olympijských her v běhu na lyžích odhlasovala FIS revoluci a oficiálně rozdělila tento sport na klasické a volné disciplíny.

Pro nadcházející MS v klasickém lyžování v Oberstdorfu v roce 1987 a pro ZOH 1988 v Calgary byly naplánovány závody mužů na 15 a 30 km klasikou; závody na 50 km a štafety (čtyři muži po 10 km) volným stylem. Závody žen na 5 a 10 km klasikou; závody na 20 km a štafety (4 x 5 km) volně. Na MS 1987 se tehdejší Německá demokratická republika (NDR) klasických závodů vůbec neúčastnila; Východní Němci se domnívali, že klasický běh jako disciplína skončil. Vzhledem k tomu, že se soustředili výhradně na volný styl a oblékli se do lesklých lycrových kombinéz, každý čekal, že muži i ženy budou dominovat v bruslených dlouhých závodech i ve štafetách. Žalostně však selhali a jejich šéftrenér byl propuštěn.

Ani bruslením opojená Itálie nebyla zprvu dvakrát nadšená z pokračování klasických závodů. Přesto k údivu všech získal na MS 1987 v Oberstdorfu Ital Marco Albarello zlatou medaili v závodě na 15 km klasicky. Výsledkem bylo, že Itálie se začala plnohodnotně věnovat jak klasice, tak i volnému stylu. A stejně tak i zbytek světa.


Martin Petrásek na startu novoměstské Zlaté lyže v roce 1989 v dobové bruslařské výbavě // Facebook

Běžecký sport se po několikaletém bruslařském zemětřesení zdál být opět stabilizován. Severská kombinace a biatlon se otevřely bruslení. Ujali se ho i rekreační lyžaři. Spontánní úspěch bruslení spolu se snahou FIS odradit od specializace na klasický nebo volný styl inspirovaly myšlenku spojit obě disciplíny do jedné soutěže, což vedlo k zavedení stíhacího závodu (1990) jetého ve dvou dnech – pořadí v cíli klasiky určovalo pořadí na startu druhého závodu volně; lídr z prvního závodu nebo ze skokové soutěže se stal pronásledovaným zajícem. Výsledkem stíhacího závodu byl bouřlivý finiš, atraktivní pro diváky i televizi.

V roce 2011 se pak stíhací závod transformoval do skiatlonu, kdy se obě disciplíny jedou v jediném závodě s přezutím lyží v jeho polovině. To už se však na závodních tratích oficiálně bruslilo čtvrt století a v soutěžních programech se stále častěji začínalo experimentovat s různými délkami sprintových závodů (jednotlivců i štafet o různých počtech členů a pohlaví), jednou bruslených, jindy běhaných klasikou.

Kdysi staromódně konzervativní klasické lyžování se tímto překotným vývojem navždy změnilo. Tehdejší nesnadno činěné rozhodnutí neházet revolučním bruslařům klacky pod nohy se ukázalo být moudrým; pokud v ničem jiném, pomohlo tradicionalis­tickému běžeckému lyžování stát se jedním z nejdynamičtějších sportů ještě předtím, než začal z jednoho běžeckého areálu po druhém plíživě mizet studený bílý sníh…