Článek vyšel v časopise NORDIC 60 (březen 2023).

Kdyby vám položili kvízovou otázku: Kdo je první americkou závodnicí, která vyhrála Světový pohár v běhu na lyžích? Napadla by vás Kikkan Randallová, nebo snad Jessie Digginsová? Ani jedna – správnou odpovědí je Alison Owenová, která v prosinci 1978 vyhrála historicky první ženský Světový pohár.

Členka americké lyžařské a snowboardové Síně slávy ročníku 2020 Alison Owenová-Bradleyová je teprve druhou běžkyní na lyžích, která byla uvedena do této prestižní instituce (její bývalá týmová kolegyně Martha Rockwellová byla do Síně slávy uvedena v roce 1986). „Strávit tolik let svého života snahou o vynikající výsledky v běžeckém sportu a pak být za to oceněna a poctěna Síní slávy, to je třešnička na dortu!“ vyznala se Owenová-Bradleyová telefonicky ze svého zimního domova v Bozemanu ve státě Montana. V letních měsících žije se svým manželem Philem Bradleym na malé rodinné farmě nedaleko Boise v Idahu.

Pro Alison Owenovou-Bradleyovou, průkopnici ženského běžeckého lyžování ve Spojených státech, jde o více než půlstoletí cílevědomé angažovanosti. Od roku 1981, kdy ukončila závodní kariéru, se věnuje trénování a propagaci ženského běhu na lyžích. Naposledy Alison Owenová-Bradleyová, nedávná hvězda Kikkan Randallová a olympionička z roku 1984 Sue Wemyssová založily U.S. NOW (U.S. Nordic Olympic Women) – skupinu všech amerických žen, které závodily v běhu na lyžích na zimních olympijských hrách. „Je nás 53 a všechny jsme stále naživu,“ říká čerstvá sedmdesátnice Alison. „Jak můžeme předat to, co jsme se naučily, nadcházejícím generacím lyžařek?“

Coby způsob podpory současných lyžařek uděluje U.S. NOW ceny „za odvahu a půvab“. Jedna z nich se nazývá Inga Award – je pojmenována po neoslavované matce korunního prince Haakona Haakonssona, jehož v roce 1206 odnesli do bezpečí norští Birkebeineři – a Owenová-Bradleyová ji předala současné americké reprezentantce Rosie Brennanové na prvním srazu U.S. NOW v roce 2019. „Vždycky vidíte dva vikingské chlapy, kteří nesou prince. Nikdy se nedozvíte o chlapcově matce. To je něco jako ženské lyžování. Opravdu mě oslovilo, že by pro nás mohla být dobrým příkladem, abychom vytrvali a byli silní,“ vysvětluje Alison zrod ocenění.

Bradleyové cílem je, aby U.S. NOW i nadále inspirovala nastupující generace běžkyň na lyžích: „Máme spoustu vášně pro lyžování a lyžařské závody, ale zatím tu nebyl žádný opravdu povedený způsob, jak to lyžování vrátit. Nyní máme strukturu, v rámci které můžeme pracovat.“


Benjamínek Alison Owenová vyráží na olympijskou trať v Sapporu s číslem 1

Mladé ambice

Když mladičká Alison Owenová v polovině 60. let začínala s běžeckým lyžováním, neměla žádný ženský vzor. Narodila se v Kalispellu v Montaně a vyrůstala ve Wenatchee ve státě Washington, byla druhým z pěti dětí v rodině Owenových a stejně jako její otec milovala přírodu.

Jednoho dne uviděl její otec v místních novinách inzerát na založení klubu běžeckého lyžování. Herb Thomas, absolvent Middlebury a známý biatlonista, se přestěhoval zpět do Wenatchee, aby pracoval v rodinném podniku na výrobu jablek, a chtěl učit mládež z okolí běhat na lyžích. Mladá Alison, jediná dívka v týmu, si běh na lyžích zamilovala. Následující rok porazila několik chlapců a kvalifikovala se na hlavní oblastní závod v Minnesotě. Nesměla však soutěžit.

„Nemohla jsem jet, protože jsem byla holka,“ vzpomínala na dobu, kdy se sportovkyním často posmívali, že závodí, což bylo považováno za neatraktivní, a dokonce nebezpečné. „Byla jsem z toho zničená.“

Následující rok, když jí bylo 13 let, se Alison jako jedna z devíti lyžařek Pacifické severozápadní divize kvalifikovala na juniorské mistrovství světa 1966 ve Winter Parku v Coloradu. Tentokrát ji pustili. Jakmile však dorazila, funkcionáři si nebyli jisti, co s ní mají dělat. Nakonec jí dovolili závodit, ale přivolali sanitku pro případ, že by na trati zkolabovala.

Alison si nepamatuje na humbuk způsobený jejím nízkým věkem (ve Winter Parku po závodech šla lyžovat na sjezdovky, zatímco jury rozhodovala o jejím osudu), ani na samotný mistrovský závod. „Pro třináctiletou holku to byla jen zábava, že se dostala ze školy a že ji vzali do juniorského týmu.“

Ale Alison Owenová otevřela americkým bafuňářům oči. Následující rok se na juniorské národní mistrovství kvalifikovalo 17 dívek, které měly prvně svůj vlastní dívčí závod. V roce 1969 se amerického juniorského mistrovství účastnilo 40 dívek a v tom roce se konalo první seniorské mistrovství USA v přespolním běhu pro ženy. Alison uspěla i na něm a ve svých šestnácti si rázně řekla o zařazení do dospělé reprezentace.


První americký ženský tým na mistrovství světa v běhu na lyžích na cestě do Československa v roce 1970. Zleva: trenér Marty Hall, asistentka Gloria Chadwicková, Trina Hosmerová, Martha Rockwellová, Barbara Britchová a Alison Owenová. Americký tým vyslal čtyři lyžařky, protože štafeta v té době byla tříčlenná

První velké zkušenosti

V roce 1970 vyslala lyžařská reprezentace USA svůj historicky první ženský tým na mistrovství světa v klasickém lyžování. Alison Owenová se jako studentka střední školy kvalifikovala do týmu a na několik týdnů opustila školu, aby odcestovala za železnou oponu do Československa. Ze závodu na 5 km na Štrbském Plese si opět pamatuje jen málo – spíš to, že měla oči dokořán z památek Vídně a staré Prahy, které byly tak odlišné od jejího venkovského státu Washington. (Blíže jsem památný zájezd Američanů do ČSSR popsal ve vzpomínkách Martyho Halla: Mister XC, NORDIC 52).


První americké olympijské družstvo žen v běhu na lyžích pro ZOH 1972 v Sapporu. Trenér Marty Hall nahoře vlevo, Alison Owenová dole vpravo

Američanky debutovaly na olympijských hrách v běhu na lyžích v roce 1972 v Sapporu. Devětadvacetiletá sovětská lyžařka Galina Kulakovová vyhrála individuální závody na 5 a 10 km a doprovodila Sověty ke zlaté medaili ve štafetě – do cíle přijela o více než pět minut před Američankami, které skončily poslední. Alison Owenová na jaře předchozího roku ukončila střední školu a v obou individuálních závodech skončila daleko vzadu.

Alison tehdy požádala národního trenéra Martyho Halla, zda by mohla z Japonska odletět domů a zkusit uspět na národním juniorském mistrovství. „Zeptal se mě tehdy: Chceš být velkou rybou v malém rybníku, nebo malou rybou ve velkém rybníku? Dál jsem se tedy dobrovolně nechávala požírat většími rybami, ale probudilo mě to k tomu, o co jsem usilovala.“ Marty Hall pak Owenové přinesl ukázat magazín s Kulakovovou na obálce. „Jednoho dne tam budeš ty,“ řekl jí.

Martyho Halla považuje Alison i dnes za nejdůležitější osobu, které by měla poděkovat za svůj úspěch. Ve vzpomínkách se vrací do roku 1970, jak při jejich průkopnické cestě do Evropy Marty dostal od evropských trenérů na frak – měli špatné adresy, žádného překladatele atd. Brzy bylo jasné, že je třeba něco změnit, a tak se Hall vydal do Evropy, aby rázně zasáhl do organizačního vedení mezinárodních soutěží.

„Opravdu nám udělal místo,“ zamýšlí se Alison, „na trenérských schůzkách byl silný, četl knihy s pravidly, věděl, o co jde, i právně, a donutil všechny mluvit anglicky. V době, kdy se ženské závody teprve zakládaly, to bylo důležitější než kdy jindy. Udržel pro nás prostředí, že jsme měly možnost se prosadit a nebyly jsme na vedlejší koleji, byly jsme přímo uprostřed všeho dění. Vždy věděl, co se děje, a vytvořil nám místo na světové scéně.“

Hall ze své strany tento příběh potvrzuje a dodává: „Moji sportovci pro mě znamenali všechno. Bojoval bych za ně až do smrti.“ Samotnou Alison označil Marty Hall za ženu, jež předběhla svou dobu, a za závodnici, která podle jeho slov měla všechny předpoklady: „Některé věci, do kterých ji tlačili nebo do kterých ji vzali, přesahovaly dobu, kdy měla být připravená, ale jí to nevadilo. Nezlomilo ji to, nikdy neměla problémy dělat to, co měla. Je skvělé trénovat takového sportovce. Opravdu dobře rozumí pohybu, šlo jí všechno, co jako sportovkyně dělala.“

Po mistrovství světa v roce 1974 však měla Owenová závodění náhle plné zuby. Bylo jí teprve 21 let, ale měla pocit, že se její pokrok zastavil. Získala stipendium na Aljašské metodistické univerzitě (nyní Alaska Pacific University) a přestěhovala se na sever do Anchorage. Nadále objížděla domácí soutěže, se závoděním v Evropě však skončila.

V roce 1978 se pak v Anchorage konalo národní mistrovství. Poté, co vyhrála závody na 7,5 km a 20 km a skončila druhá v závodě na 10 km, se Owenová opět ocitla v americké nominaci pro mistrovství světa. „Už se do toho nevrátím, chci se vzdělávat,“ řekla rozhodně Jimu Mahaffeymu, lyžařskému trenérovi aljašské univerzity. Ten ji přesvědčil, aby znovu zkusila závodit na nejvyšší mezinárodní úrovni. Ujistil ji, že je dobrá. „Bill Koch vyhrál olympijskou medaili – víš, možná, že Američané mohou v tomto sportu dosáhnout dobrých výsledků,“ vzpomínala na své tehdejší myšlenkové pochody.

Fyzicky i psychicky vyspělejší Alison Owenová konečně lyžovala blízko předních světových pozic. V Evropě skončila ve čtyřech závodech v první desítce, včetně sedmého místa v Holmekollenu. Bylo to pro ni i ostatní běžkařský svět něco zcela nezvyklého.


Alison v prvním zkušebním závodě SP žen v roce 1978 v Telemarku ve Wisconsinu, USA, který senzačně vyhrála

Vrchol kariéry

V prosinci 1978 se Owenová prosadila ve svém plném potenciálu. Měla skvělou formu a v její domovině v Telemarku ve státě Wisconsin se konaly Gitchi Gami Games, jež jsou považovány za první Světový pohár v běhu na lyžích, který vyhrála Američanka nebo Američan, ačkoli je FIS klasifikuje jako testovací závod SP. Vzpomíná: „V hloubi duše jsem věděla, že můžu vyhrát. Musela jsem jen přesvědčit své tělo, aby podstoupilo závodní bolest. V tu chvíli vešel do lóže, kde jsem před startem čekala, Marty Hall. Hall už nebyl americkým trenérem, ale podíval se mým směrem přes místnost a ukázal na mě. Vyměnili jsme si významné pohledy a já věděla: Jsem připravená!“

Alison Owenová toho dne vyhrála ženský běh na 5 km a následně i běh na 10 km. S několika dalšími umístěními v první desítce v té sezóně dokončila Světový pohár na celkovém sedmém místě. Byl to nejlepší výsledek Američanky až do roku 2012, kdy Kikkan Randallová skončila celkově pátá; o 33 let později.

Následující olympijský rok 1980 byl pro Alison Owenovou zatím nejlepší v její kariéře. Znovu vyhrála Gitchi Gami Games ve Wisconsinu a v několika závodech Světového poháru skončila na stupních vítězů. Celkem si v sezóně na prize money vydělala 35 000 dolarů – v té době v USA poměrně neznámém sportu neslýchané peníze. Na samotných ZOH v Lake Placid 1980 však onemocněla a v obou individuálních závodech (na 5 km a 10 km) skončila na 22. místě.

O rok později získala poslední ze svých deseti národních titulů a na jaře 1981 ukončila kariéru. „Strašně mě odrazovalo, jak se mé výsledky střídaly nahoru a dolů. V některých závodech jsem měla na světovou špičku, pak mě ale na velkých akcích poráželi lidé, které jsem předtím zajížděla. Vrtalo nám hlavou, proč nás trenéři nemohou dostat na vrchol v ten správný čas. Až zpětně jsem si uvědomila, že v tom byl doping. V roce 1979 bylo pět ze šesti žen přede mnou v žebříčku SP Sovětek a ty zůstaly silně podezřelé z užívání dopingu,“ reflektuje svou závodní éru.

„Při zpětném pohledu si připisuji mnohem větší zásluhy. Dopingový scénář byl pro závodníky, jako jsme byli my, matoucí, protože jsme měli postoj, že nejsme tak dobří. Ale my jsme sakra tak dobré byly!“


Tři generace lyžařek. „Ve věku mých vnuček bych si s maminkou a babičkou v batohu zimu neužívala. Líbí se mi, jak je to teď normální,“ říká dnes babička Alison (vlevo)

Pozávodní období

Owenová se po ukončení závodní kariéry přestěhovala do McCallu ve státě Idaho a založila rodinu. Její syn Jess Kiesel pomohl v roce 2003 jako nováček vyhrát lyžařskému týmu University of Utah prestižní národní titul NCAA. Dcera Kaelin Kieselová se stala sportující studentkou roku na Montana State University (ročník 2011).

Po přestěhování do Sun Valley v polovině 80. let Owenová trénovala své děti Jesse i Kaelin v rámci Sun Valley Ski Education Foundation, kde po 14 let pomáhala několika mladým lyžařům dosáhnout až na juniorské mistrovství světa. Coby trenérka juniorského týmu opět čelila dominantním kolegům – mužům, kteří si její názory nijak nebrali k srdci. O tréninku, přípravě lyží či technice přitom věděla víc než většina ostatních v týmu a na rozdíl od svých vrstevníků měla na kontě i působivé výsledky ve Světovém poháru. Ráda se však soustředila na mentální přístup k závodění a na všechny komplexní faktory, které vedou k rychlosti, ne jen na hrubou fyzickou kondici, kterou prosazovali ostatní tehdejší trenéři. „Můj styl byl hodně o samotném člověku,“ vysvětlovala.

Koncem devadesátých let pak stále silněji vnímala potřebu programu, který by pomáhal vysokoškolským studentkám dostat se do národního týmu. Založila skupinu WIND (Women In Nordic Development). Několik lyžařek WIND se zúčastnilo mistrovství světa a dostalo se do olympijských týmů. Owenová však nedokázala dlouho udržet WIND v praktickém chodu, protože musela vyvažovat břemeno shánění finančních prostředků, trénování a výchovy vlastních dětí.

V polovině roku 2010 Owenovou-Bradleyovou zničehonic zkontaktovala americká olympionička Sadie Maubet Bjornsenová. Americký ženský tým vedený trenérem Mattem Whitcombem se chtěl dozvědět více o průkopnických lyžařkách, které položily základy současnému ženskému programu. „Když mi Sadie poslala e-mail, tekly mi slzy,“ vzpomíná si Alison. „To jako opravdu?! Někdo si mě pamatuje?“

Owenová-Bradleyová, Randallová a Wemyssová se nápadu chopily a založily U.S. NOW. Když Rosie Brennanová obdržela první ocenění US NOW (a k němu peněžní šek), byla v údivu. „Za celou svou kariéru jsem zažila spoustu výzev,“ vyznala se Brennanová, která byla podruhé vyřazena z americké reprezentace poté, co během olympijského roku 2018 onemocněla mononukleózou. „Získat ocenění od této skupiny lidí, kteří si také prošli vlastními výzvami, pro mě znamená víc, než by pro mě kdy mohl znamenat jakýkoli závod.“

Dva roky poté, co Kikkan Randallová s Jessie Digginsovou získaly v týmovém sprintu na zimních olympijských hrách v Pchjongčchangu 2018 první americkou zlatou olympijskou medaili v běhu na lyžích, byla Alison Owenová-Bradleyová nominována do Síně slávy amerického lyžování a snowboardingu a několik žen z amerického olympijského týmu 2018 a trenér Whitcomb napsali dopis na podporu její nominace.

„Jsme vděčné za všechno, co Alison udělala pro rozvoj našeho sportu, který nám všem jako mladým ženám dal něco, o čem jsme mohly snít,“ stálo v dopise. „Zlatá medaile z letošní zimy byla úspěchem nejen pro naši reprezentaci, ale i pro mnohem širší ženský tým, který Alison s takovou vervou podporovala. Všechno to začalo vůdkyní, pro niž neexistoval postoj, že něco nejde.“

Překážky, kterým Alison Owenová-Bradleyová a její kolegyně čelily ve sportu – a ve světě, kde dominují muži –, nikam nezmizely a přetrvávají, ale ona se k takové nadčasové výzvě staví pragmaticky: „Neobviňujme muže, kteří si zaslouží uznání za to, že všechny sporty vůbec organizují, ale raději se samy snažme. Je to pomalá změna, ale děje se. Je spousta žen, které mají velkou zásluhu za to, kde se nyní ženský program nachází. Muži také, ale víte, já se zaměřuji na ženy.“

Fotografie: Archív Alison Owenové-Bradleyové