Článek vyšel v časopise SNOW 146 (říjen 2023) v rámci materiálového přehledu pro laické publikum

Proleťme krátce historií. V dávných kulturách arktických oblastí lidé potřebovali k přežití lovit. To znamenalo hodně pohybu po sněhu a ledu. Tito lidé používali ke konstrukci čehokoli přírodní materiály a vyvinuli lyže ze dřeva a pásy vyčiněné tulení kůže, které upevňovali na spodky lyží, jelikož jednosměrná tulení srst dovolovala lyžím jízdu vpřed, ne však naopak. Kůže byly ze skutečných tuleňů, lovné zvěře tehdejších lidí.

Časem se lyžování proměnilo z dovednosti pro přežití v rekreační zábavu. Běžky se staly lehčími a byly vyvinuty vosky, jež dokázaly napodobit přilnavost tulení kůže. Vosk umožňoval efektivnější klouzání a zároveň (občas) dostatečný odraz pro pohyb vpřed po upravené trati. Sníh je však nejen krásná, ale i komplikovaná matérie a nesčetné typy sněhových krystalů způsobují, že mazání pro dobrý odraz nebylo nikdy triviálním. Být klasickým běžkařem znamenalo osvojit si umění výběru a aplikace vosků.

Asi před padesáti lety si výrobci běžek znovu začali hrát s nápadem vrátit na skluznice srst. Nápadem možná dobrým, jenže tehdejší konstrukce dřevěných a prvních laminátových běžek nebyly dostatečně dobré ve flexi, což ústilo v lyže buď příliš tvrdé, jež nestoupaly a špatně odrážely, nebo naopak měkké, jimž se nechtělo nikam jet.

Mluvíme o době, kdy bruslicí lyže ještě nebyly na světě, ale s příchodem prvních umělohmotných povrchů se začaly líhnout do té doby neznámé běžky s vyfrézovanou šupinovou strukturou ve středu skluznice. Takové lyže vykazovaly poměrně spolehlivý odraz, solidně jely, nepotřebovaly složitou péči, byly okamžitě k použití. Mezi lyžujícími turisty se rychle rozšířily; sportovnější běžkaři namítali, že klouzají pomaleji a při jízdě vrčí, závodníci nad nimi ohrnovali své fajnové nosy už zdálky.

V podobných časech jiný typ dobrodružných lyžařů věnujících se skialpinismu začal experimentovat s různými materiály pro stoupací kůže; nakonec přišli na mohér, přírodní materiál ze srsti stříhaných angorských koz, jenž se dobře osvědčil: solidně jel i stoupal, byl lehký, navíc z obnovitelného zdroje. Lyžařský sport už nepotřeboval zabíjet tuleně ani jiné tvory.

Tyto mohérové stoupací pásy zůstaly nějaký čas doménou skialpových lyží, než se kolem roku 2010 objevily první mohérové vložky i na běžkách – tehdejších Atomic Skintec. Ostatní značky se záhy přidaly. Dnes díky pokročilému výzkumu a vývoji materiálů vyrábějí lyžařské firmy takzvané skinové klasické běžky, které se jízdními vlastnostmi blíží dobrým mazacím lyžím bez náročného a nejistého procesu voskování.

Novodobé skinové běžky

Dobré skinové běžky nejsou levné, ale nachází si rok od roku stále více na výkon orientovaných příznivců, kteří rádi investují do vybavení, jež je vrací do klasických stop. Na výkonných skinových modelech se používá pravý mohér ošetřený teflonem; není tolik odolný jako materiál skluznice ze směsi nylonu a mohéru, ale je vyměnitelný, pokud se opotřebuje. Levnější směsi s nylonem na běžkách nižších tříd bývají odolnější, ale s pomalejším skluzem, což by lyžařským turistům nemělo překážet.

Výběr správné skinové lyže není radno podcenit. Zatímco u turistických lyží v zásadě nevadí zajít do velkého marketu a vybrat si z tamějších regálů, v případě skinových běžek je moudré navštívit lyžařskou speciálku, která má zkušenosti s měřením tvrdostí a výběrem skinů. Obecně platí, že zkušení lyžaři, bývalí nebo budoucí závodníci, budou chtít tužší lyže, které vyžadují dobrou techniku zapojení zóny odrazu skinu. Lidé, kteří spíše holdují příjemnému rekreačnímu ježdění a nemají precizní techniku nebo touhu maximalizovat skluz při každém kroku, si vystačí s měkčími a levnějšími lyžemi.

Skinové běžky vyžadují o něco více péče než lyže se šupinami. Chloupky na skluznici mohou ve stopách zachytávat všemožné nečistoty; může se jednat o smůlu ze stromů, staré jehličí, různý zvířecí materiál, kapaliny z rolby, zbytky lepivých stoupacích vosků od ostatních lyží a mnoho dalšího. Široké BC lyže se skiny ve volném terénu často sbírají zbytky půdy z bažin nebo slabě zasněžených úseků, trávy, větví atd. Skinová vložka by se zkrátka měla pravidelně kontrolovat a čistit.


(Foto: Facebook)

Čistění skinů

Kdy byste měli své skinové lyže čistit? Pokud vidíte zjevnou špínu nebo nečistoty, které se nahromadily v tkanině. Nutně nemusíte čistit skluznice po každém lyžování, ale tehdy, když vypadají špinavé nebo se vám zdají líné ve skluzu. Posoudit vyčištění je na místě zejména po lyžování na mokrých nebo zledovatělých tratích, kde před vámi projelo stopami množství naklistrovaných lyží.

Při čištění buďte opatrní a raději nepoužívejte benzinové smývače vosků, které by mohly naleptat lepidlo držící skin ve skluznici lyže. Trh nabízí dostatek přípravků na šetrné čištění skinů, ať už ve spreji, tekutinách, nebo nasáklých ubrouscích. Na každém z přípravků jistě najdete návod k použití; prakticky čistění provádíte nanesením čistidla a jeho setřením. Po srsti skinu se vždy pohybujte ve směru jízdy.

Voskování skluznice

Stejně jako u tradičních běžeckých lyží je i u skinových skluznic nutné voskovat skluzové zóny před a za skinem. Skluzný parafín doporučuju zažehlovat – vydrží vám na lyži nejdéle. Pokud použijete tekutý parafín ve formě spreje, je vhodné po zaschnutí vrstvu opět zažehlit, případně aspoň rozkorkovat – opět kvůli trvanlivosti vosku. Počítejte s tím, že jen nastříkaný parafín vám vydrží (v závislosti na agresivitě sněhu) nejvýš kilometr jízdy; zakorkovaný zhruba 3 až 5 km, zažehlený 10+ km. Jakmile vám mastná černá skluznice v místě za patou začne vykazovat šedivá místa, je načase znovu skluznice naglajdrovat. Osobně parafínuju a zažehluju skluznice po každém lyžování, jelikož se na svých lyžích rád vozím – od toho totiž jsou.

Při zažehlování buďte opatrní, ať žehličkou nenatavíte lepidlo na okraji skinu a neporušíte tak jeho připevnění do skluznice. Na trhu jsou ochranné lepicí pásky, kterými si skin můžete během voskování překrýt. Po seškrábání a vykartáčování vychladlého parafínu ze skluznice pásky ze skinu odstraníte a skin ošetříte protimrznoucím sprejem a po zaschnutí učešete nylonovým kartáčem po směru jízdy.

Výměna skinu

Naučte se provozně sledovat nejen čistotu vašich skinů, ale i stav jejich opotřebení. Chloupky na nových skinech jsou poměrně dlouhé a používáním se zkracují, což se začne nejprve projevovat narůstajícími potížemi při odrazu – lyže vám začnou typicky ve stoupáních ustřelovat. Stejně jako u skialpinistických lyží nebudou opotřebované stoupací pásy poskytovat dostatečnou přilnavost, ani když budete namáhavě viset v holích, abyste se dostali o krok vpřed. A to při lyžování zažívat nechcete. Pokud k tomuto dojde, je čas své skinové vložky vyměnit za nové.

První průkopnické generace skinových běžek měly vložku pevně vlepenou do skluznice a bylo nutné je pro jakoukoli opravu nosit do servisu. To neplatí pro moderní skinové běžky poslední dekády, které mají skinové vložky jednoduše vyměnitelné. Předpokládejme, že výměnu chcete provést a náhradní samolepicí skiny jste si prozíravě koupili buď už se svými lyžemi (což vždy doporučuju), anebo později opět ve stejném obchodě, kde vám prodali konkrétní model skinových běžek (abyste dostali správnou velikost a typ skinu).

Výměna skinů je snadným úkonem; ostatně, na každém balení náhradních skinů naleznete podrobný návod k jejich výměně. Je vhodné pracovat s lyží upevněnou do lyžařského kopyta. Nejprve rukou sloupněte starý skin směrem od špičky dozadu, uvolněnou kapsu vyčistěte a odmastěte smývačem, po vytření do sucha vlepte do vyfrézované kapsy nový skin opět směrem od špičky k patě, ve stejném směru rukou vyhlaďte případné vzduchové vrásky a zatlačte. Je vhodné skin překrýt pečicím papírem a mírně nahřátou žehličkou novému skinu pomoci vlepit se řádně do skluznice (nahřátí žehličkou využijete i v případě, kdy starý skin nepůjde dobře stáhnout z lyže dolů). Nakonec nový skin učešte nylonovým kartáčem směrem dozadu a máte hotovo.


(Foto: Facebook)

Tradiční stoupací pásy

Výše zmíněná péče o skiny se týkala běžeckých lyží a backcountry běžek s pevně vlepeným skinem. Protože však existují i BC typy běžek s nasazovacími skinovými pásy jako u skialpových lyží, tato pasáž ve stručnosti pojedná o jejich provozní údržbě. Podrobněji se péči a manipulaci s nasazovacími stoupacími pásy budeme věnovat v lednovém skialpinistickém vydání SNOW 180.

Stoupací pásy jsou nezbytným doplňkem skialpových lyží a některých robustnějších verzí backcountry běžek. Stoupací pásy mají dvě odlišné strany, skluznou mohérovou (nebo se syntetickou směsí) a lepicí stranu, jež se opakovaně aplikuje na skluznici lyží. Pásy ze syntetických směsí fungují podobně jako mohér, jsou však levnější. Řada výrobců používá směs obou těchto materiálů k vytvoření svých specifických verzí stoupacích pásů.

Stoupací pásy je třeba udržovat suché. Jakmile navlhnou, špatně drží přilepené na skluznici. V terénu bývá obtížné udržet je zcela suché, přesto jejich průběžné sušení je pravděpodobně nejdůležitějším praktickým tipem. Nikdy také nenalepujte stoupací pásy na skluznici, kterou jste předtím dosucha neotřeli. Pokud lze, nechte holou skluznici ještě na slunci ohřát, než pásy nalepíte.

Pokud máte v srsti stoupacích pásů nánosy ledu nebo nečistot (například jehličí), přejíždějte skinovou stranou sejmutého pásu přes hranu lyže, čímž se většina námrazy a nečistot z pásu seškrábe. Kdykoli to v průběhu túry lze, sušte sejmuté mokré pásy na vzduchu. Po návratu z túry usušte přes noc pásy s dopomocí dostupných tepelných zdrojů. Pozor však na nadměrné sálavé teplo, které by mohlo poškodit konzistenci lepidla na samolepicí straně pásu.

Stejně jako většinu svého vybavení, i stoupací pásy chcete skladovat v suchu, a pokud možno, ne na mrazu, aby to negativně neovlivňovalo lepicí schopnosti pásů. Pokud máte domácí zvířata, sušte a skladujte pásy mimo jejich výskyt – prostor s množstvím chlupů rovněž snižuje lepivost pásů.

Preventivním voskováním stoupacích pásů, především starších, poškozených a nasáklých vlhkostí, předejdete riziku jejich namrzání a špatné stoupací funkce. Používejte výhradně vosky určené pro skinové povrchy. Jednotlivá konstrukční řešení pásů se liší; u některých se při skládání nedoporučuje připevňovat lepicí stranu k sobě, u jiných je to preferovaný způsob skládání. Ke špatné stoupavosti skinu dochází zejména vinou námrazy. Pokud v průběhu túry pásy nepoužíváte, uložte je očištěné do batohu mezi teplé vrstvy, případně do vnitřní kapsy v bundě, kde je bude vyhřívat a vysoušet tělesné teplo.

Dnešní skiny jsou na svém vrcholu myslitelné kvality!

Moderní skinové běžky redakčně testuju i sám rekreačně používám déle než deset sezón – navzdory tomu, že zůstávám konzervativním nowaxovým staromilcem libujícím si i na šupinových a nanoskluznicových lyžích. Vnímám jejich pozoruhodný kvalitativní vývoj. Na více než stovce různých skinových modelů jsem odlyžoval tisíce kilometrů a zažíval věru různorodé spektrum pocitů: od pověstné vespod přilepené zdechlé veverky přes širokou škálu neurážející kompromisní výkonnosti až po všestranně výtečné páry, jejichž odraz i skluz z kategorie A1 v různých podmínkách navozoval pocit dobře namazaných závodních lyží (tradičně v posledních letech Fischer Twin Skin Speedmax, ale v zásadě u posledních generací topmodelů ostatních hlavních značek rovněž). Těžko chtít od skinové běžky – univerzálního, nízkoúdržbového nástroje ve stálé pohotovosti – soudně ještě něco víc.