Jak se vyvíjely tvoje výzvy?

Poprvé to byl čtyřdenní rovinatý blázinec do maďarského Sopronu. Chtěl jsem jet někam sám na víc dní a věděl, že to bude extrém, který bude bolet. Už druhý den, zhruba na 170. km, jsem věděl , že to není přesně to, co jsem chtěl. Chci kopce, protože mám rád hory, a navíc je to na koloběžce vlastně lepší. Raději si vybušit krpály, pak se trochu svézt a malinko si orazit, než nohama jednotvárně rubat celej den jak magor. Teda aspoň já to tak mám. A tak mě už ve vlaku na cestě domů napadlo, že příští rok pojedu pod Dachstein do Ramsau, kde jsem byl několikrát běžkovat. Takže srdcovka...


Druhým cílem se tedy stalo Ramsau?

Přesně tak. Věděl jsem, že to bude přes 400 kiláků a hlavně taky něco nastoupám, ne nějakých 1 600 m jako do Maďarska, ale asi třikrát tolik. Vytouženého cíle se mi podařilo dosáhnout a u nástupní stanice lanovky nahoru na ledovec mi ukápla slza z oka z dojetí i vyčerpání a ani mi nevadilo, že zrovna ten den pršelo. A jako pořádnej cestovatel jsem se ještě před odjezdem z Ramsau do Schladmingu na vlak koukl do chytrého telefonu na mapy, jakpak jsem to vlastně daleko od domova. Se zjištěním, že to je k Jadranu blíž než domů, bylo jasný, co mě čeká příští rok. Pojedu se vykoupat na koloběžce k moři.


Takže tě čekal téměř dvojnásobek?

Uvědomil jsem si, že už to nebude taková sranda a že už by to mohlo být sakra cítit. Naštěstí jsem nepodcenil fyzickou přípravu, a i hlava řekla, že to půjde, tak jsem opět, stejně jako pod Dachsteinem, mohl ukápnout slzu sportovního štěstí, tentokrát do slaného Jadranu. Celkem trasa čítala 820 km a asi 9 600 výškových metrů. Nebudu tvrdit, že to bylo snadný a že jsem si chvílema nesáhl na dno, ale jak to někdy u sportu bývá, jsme prostě blázni, kteří nemají nikdy dost, a z našeho oblíbeného pohybu se stane závislost. A tak krátce po loňském létě mě napadlo laťku posunout ještě výše. Zase chci jet do kopců a proč ne k tomu nejvyššímu v Evropě!


Všechny Lubošovy cesty začínají z jeho rodného bydliště - obce Svratky na Vysočině


Proč tě lákají delší přejezdy a zrovna na koloběžce?

Jednou ke mně v Rakousku přišel chlapík a ukazoval na moji koloběžku s bagáží a říká: „Warum?", tak jsem mu odpověděl: „Warum nicht?". Takže proč ne? Do pohybu na koloběžce jsem se zamiloval, protože mi hrozně vyhovuje. Extrémní přejezdy přišly s touto láskou postupně. Začal jsem s kamarády cyklisty a potom jsem chtěl zkusit něco sám. Jen tak z hecu, prostě sám pro sebe. Zjistil jsem, že mě pocit totální svobody hrozně baví a že si krásně vyčistím hlavu.


Odlehčená koloběžka bez blatníků umí být za deštivého počasí neúprosná, včetně mokrých bot


Letos to byl v tvém podání opravdu extrém. Celkem 1 200 km s 14 000 m převýšení po dobu 10ti dnů, v tvrdých alpských kopcích. Určitě jsi zažil nejednu krizi?

Jasně, že jsem prošel krizemi. Bohužel hned začátek byl špatnej. Asi jsem přepálil první dva dny a přepadla mě spánková krize. První den dvě hodiny a druhý jsem dokonce nezabral vůbec. Ráno jsem volal s brekem manželce, že je všechno v pr… a že to asi musím vzdát. Bez spánku tohle nemůžu vydržet a mohlo by se mnou za chvíli někde seknout. Naštěstí to bylo ještě u nás, kousek od hranic, ve Vyšším Brodu. Volal jsem doktorovi a poslal mi eRecept na prášky na spaní s tím, že si mám raději den orazit a neřešit to prášky. Když jsem mu vysvětlil, že na to nemám čas, že jedu se stanem na koloběžce a za devět dní mi jede autobus ze Ženevy, tak si musel myslet, že bych neměl shánět prášky na spaní, ale začít se léčit s něčím úplně jiným (smích). Teď jsem mu vděčný, protože těžko říct, kam by to až zašlo. Potom jsem už jel rozumněji a až na pár bolavých chvilek z únavy nepřišlo nic, co by mě mělo zastavit. Takže jsem měl vlastně štěstí, že tělo fungovalo, jak má.


Kruté alpské kopce


Co si vlastně všechno s sebou vezeš?

Prášky na spaní (smích) a všechny věci, co potřebuje správnej čundrák, co jede na pár dnů pod stan. Možná toho vezu zbytečně moc, protože táhnu bezmála 25 kg, ale vždycky si říkám, pokud to ještě uvezu, tak štěstí přeje připraveným.


Plánuješ cestu dopředu, nebo se rozhoduješ operativně? A zpátky?

Loňské Chorvatsko i letošek jsem měl naplánované dopředu, cestou jen něco málo změním. Jako třeba jiný kemp, nebo lehce pozměním trasu, ale nikdy moc neimprovizuju. Snažím se pokaždé dojet z místa do místa, kde si můžu po sprše orazit s pivkem v ruce, ale jsem připravenej i na to, že pojedu v noci nebo zakotvím v divočině.


Proč sis letos vybral právě tuto výzvu a komu jsi ji zasvětil?

Lákaly mě švýcarské Alpy, které jsou nádherné, a hlavně jsem chtěl mít fotku z Francie od Mont Blancu, protože jsem tam nikdy předtím nebyl. Celá akce ale dosáhla většího rozměru přesně měsíc před odjezdem, kdy jsme obdrželi krutou zprávu, že náhle odešel náš blízký kamarád. Hned jsem věděl, že tam nepojedu jen kvůli sobě a pěkným fotkám z hor, ale že to pojedu pro něho. Nechal jsem si udělat samolepku z naší poslední společné fotky s nápisem "FOR YOU, FRIEND" a nalepil jsem si ji na brašnu. Na té fotce mám palec nahoru, a tak mě napadlo, že se budu cestou při každém focení snažit dělat stejné gesto.


Luboše letos lákaly švýcarské Alpy. Své putování absolvoval s 25kg zátěží na řidítkách


To je hodně dojemné… Ještě ale poslední dotaz. Určitě jsi po cestě nabral spoustu zážitků, můžeš se s námi o nějaké podělit?

Bylo toho moc. Člověka na takový dlouhý cestě potká hrozně moc lidí, a to je pro mě tak trochu dobrodružství, protože nejsem úplně dobře jazykově vybaven, takže je to někdy docela sranda. Jak mi vždycky říkal táta: „Vždyť se ztrapni, to nevadí, ty lidi už tě nikdy v životě neuviděj". Mockrát mě potěšilo, že si mě chtěl někdo jen vyfotit, nebo jindy zas oslovil s dotazem, kde mám pedály, nebo baterku. Většinou mi odvětili polichocením: "You are crazy!". Kolikrát mě i potěšilo, když kolem jen projel motorkář s palcem nahoru nebo zastavilo auto, jestli nepotřebuju pomoct, když jsem si zrovna přeléval vodu do bidonu.

Úplně největším zážitkem je pokaždý závěrečný dojezd, a ten jsem měl letos dvojnásobný. Můj cíl byl v Chamonix pod Mont Blancem, ale druhý den mě čekala ještě jedna krutá etapa do Ženevy, odkud mi jel autobus do Prahy. V cílové Ženevě jsem měl jednu noc a půl dne volna, takže dost času na to vylepit samolepku s kamarádem na sloupek od cedule města, a to byl, konec konců, důvod, proč jsem se rozhodl něco o svých cestách napsat veřejně. Na počest kamaráda, který sám jezdil na koloběžce, i když třeba jen kilometr na pivko do hospody.


První letošní cíl v Chamonix pod Mt. Blancem


Svou cestu na koloběžce věnoval neúnavný koloběžkář svému kamarádovi, který těsně před plánovaným odjezdem zemřel. Na jeho počest "označkoval" ceduli cílové Ženevy