Stalo se už tradicí, že hlavnímu nedělnímu závodu na 42 km klasicky předchází několik sobotních závodů volnou technikou. Pro všechny dálkové běhy této zimy jsem se rozhodl změnit závodní model. Buď absolvovat sobotní i nedělní závod na krátkých distancích, nebo jen nedělní dlouhou trať. Ony jsou potom ty pondělky a úterky takové nějaké snazší, pokud další víkend navazuje další závod, není vůbec co řešit. Proto jsem si v sobotu dopoledne projel bruslením část tratě a soustředil se hlavně na manažerování nejmladšího závodníka naší rodiny – dcery Julči. Protože ve svých 5 letech ještě neumí bruslit, stala se testovacím jezdem a odzkoušela jednu variantu stoupacího vosku. Úspěšně. Odpoledne jsem provedl další test, tentokrát klasických lyží s mikrokontaktem. V takových podmínkách - starý, špinavý sníh a 50 nad nulou - jsem na nich ještě nejel. Druhý důvod, proč jsem je vytáhl, byla lenost patlat na lyže klistr. Mikrokontakty fungovaly nad očekávání dobře, jen na sluncem zalitých pláních, kde sníh pomalu tekl, nebyl odraz tutový. Proto jsem na nedělní závod tyto lyže připravil „do zálohy“, předpověď totiž nebyla jasná.

Nedělní ráno nás přivítalo teplotou dva stupně pod nulou, včerejší mokrý sníh zmrzl na kost, tedy jasné podmínky pro mazání (zažehlený modrý klistr-guma, přes to klistr fialový). Lehkou nervozitu vzbuzovaly jen některé detailní předpovědi, které slibovaly během dopoledne sněžení. Až do startovního výstřelu tomu ale nic nenasvědčovalo, proto jsem mikrokontakty nechal ve vaku. Jak se později ukázalo, byla to asi chyba. Spolu se startem masy cca 800 běžců začaly k zemi padat první vločky. První kilometry to ale bylo jedno, až na Horskou Kvildu se jelo víceméně soupaž. Už v prvním kopci jsem zjistil, že můj odraz není z tutových, tedy že spíš není žádný. Bylo jasné, že tento závod bude bolet. Střídavě soupaž a stromečkem jsem se dostal na Filipovu huť k první občerstvovací stanici. To už sněžilo hustě, pro mě ale naštěstí. Díky čerstvému sněhu se mi trochu vrátil odraz, a tak jsem mohl zdolat Lovčí skálu i Ptačí nádrž. Následný sjezd na Modravu už nový sníh značně zpomalil, rychlejší se ukázala jízda mimo stopu. Na Modravě padal mokrý sníh ve velikých vločkách. Výstup zpět na Filipovu huť se dá přirovnat k chůzi na stoupacích pásech, jen s tím rozdílem, že si člověk musel hlídat, aby si na nalepených bakulích nepodvrkl kotník. Dokud se stoupalo, měnilo se i pořadí ve startovním poli, jakmile se trať nad Antýglem narovnala, seřadili se všichni do jedné stopy a ve vláčku sjížděli na Horskou Kvildu. Každý pokus o předjetí končil nezdarem, v horším případě tygrem. Jakmile naklistrované lyže opustily stopu, okamžitě se zastavily a jezdce katapultovaly přes špičky. Na Horské Kvildě, tedy na nějakém 30. kilometru došlo, zcela nepochopitelně, k napojení dlouhé tratě na krátkou, obě pak pospolu vedly až do cíle. Část závodního pole na dlouhou trať, kde jsem se pohyboval já, tak vjela do druhé poloviny lyžařů na trať krátkou. Závod zde pro nás víceméně skončil. I když byly najety dvě stopy, jet kupředu šlo víceméně jen jednou, zcela ucpanou. Předjet někoho pomalejšího znamenalo z této stopy vystoupit, zasprintovat si v běhu s lyžemi na nohou, vrátit se zpět a drahnou chvíli se z toho vzpamatovávat. A tak to šlo, se střídavými úspěchy podle hustoty pomalejších závodníků na trati, přes Zhůří, kolem Matesa, přes Zlatou studnu, Horskou Kvildu až do cíle.

Přes veškeré výše nastíněné peripetie nedělní závod na 43 km zdárně dokončilo 566 závodníků, mně to s časem 2 hodiny a 50 minut dalo na 106. místo. Zážitek to sice nebyl pěkný, ale byl dostatečně silný. A o to jde.