Jirko, sezona byla vzhledem k mistrovství světa do 23 let a
premiéře v závodě Světového poháru náročná, řekl byste o ní i to,
že byla úspěšná?
Na jednu stranu asi ano. Na druhou stranu jsem byl z toho takový rozpačitý.
Asi proto, že ten začátek byl kvůli problémům se sněhem pomalejší,
takže jsem do svěťáku nemohl naskočit dřív. Tím, že kvůli nedostatku
sněhu ta možnost nebyla, a já si neměl kde vyjet FIS body, tak první
možnost jsem měl až v Novém Městě. Ale myslím, že takový ten střed, to
hlavní, to se asi povedlo.
Tedy především MS do 23 let?
To pro mě samozřejmě mělo být vrcholem sezony a 27. místo nezní úplně
závratně… Je mi jasné, že to není žádná díra do světa, ale do toho
závodu jsem dal všechno. Nevím, proč to nevyšlo. Hrozně nerad se
vymlouvám, prostě jsem rupnul. Pořád to beru tak, že se musím rozkoukat
mezi těma „starejma“. Přechod do mužů není úplně sranda….
Co je na přechodu mezi seniory nejtěžší?
Hlavně ta konkurence. V juniorech jsme závodili dejme tomu tři ročníky a
tam jsem dokázal na světě jet docela slušně. Pak najednou člověk přijde
mezi ty staré a tam je já ani nevím kolik ročníků… Ten nejlepší věk
pro náš sport je až od 27 let, takže mladíci to mají s prosazováním
těžké. Výjimkou jsou sprinty, tam má mladej kluk šanci se mezi ty staré
propracovat. Pokud se mu povede postoupit z kvalifikace, pak už je to i
maličko o štěstí. V distanci je to jiné, tam už se jede hodinu a ukáže
se, kdo na to má a kdo ne.
Vy jste naskočil do světového poháru na dlouhé trati a pak ještě do týmové štafety. Co pro Vás byl větší zážitek? Samotná premiéra nebo týmový závod? Asi ta štafeta, i když třicítka byla moje úplně první zkušenost. Těšil jsem se na ni a byl jsem přece jen trochu nervózní. Kdyby se aspoň jelo intervalově, že by si člověk zvolil vlastní tempo… Štafetu mi kluci předávali v té čelní skupince, publikum mě hnalo dopředu. To byl skvělý zážitek! Je to prostě neskutečný rozdíl, když to člověk srovná s Evropskými poháry, nebo takhle když se jezdí v Česku.. Je to úplně jiná třída! Dostal jsem se mezi jména, která jezdí do desítky ve svěťáku. Ta skupinka byla docela zvučná.
Prakticky hned po světovém poháru Vás čekalo MS do 23 let. V
Turecku se sešla silná konkurence…
Konkurence byla zatím největší, co se kdy na třiadvacítkách sešla. Bylo
to dané i tím, že byla lichá sezona. Nebylo „dospělácké“ MS ani
olympiáda. A mladí závodníci se začali připravovat vyloženě na tenhle
juniorský šampionát, teď to bylo v takovém období, kdy nebyly ani
světové poháry. Všichni ti, kteří měli právo tam jet, to brali jako
vrchol sezony a připravovali se na to.
Pomohla Vám konkurence odhalit, kde máte ještě rezervy? Ukázala mi, že musím hodně zapracovat na síle, to mi asi chybělo úplně nejvíc. A asi jsem se tam i těžko srovnával s nadmořskou výškou. Tratě jsou na takové obrovské náhorní plošině v nadmořské výšce 2500 metrů. A ještě jsme paradoxně jezdili spát do hotelu, který byl o dalších tři sta metrů výš. Byli jsme tam docela dlouho a já jsem se cítil přetažený. Myslel jsem si, že po předchozím dlouhém soustředění v Itálii to bude relativně dobré. I v tom svěťáku jsem se samozřejmě trochu vydal… Prostě jsem nebyl stoprocentně odpočatý. Takový, že bych věděl, že půjdu do závodu a stoprocentně to odpálím a budu plný energie.
Umístění tedy odpovídalo Vaší představě?
Byl by úspěch být do šestnáctého místa, i když v médiích proběhlo,
že si jedu pro medaili. Přitom to já jsem nikdy neřekl! Vždycky jsem
říkal, že bych strašně rád chtěl být do desátého místa. Ale když se
mě novináři ptali na medaili, tak jsem odpověděl, že kdyby sportovec v
medaili nevěřil, tak ten sport nemůže dělat… Ale samozřejmě jsem byl
nohama na zemi a věděl jsem, že kdyby se mi povedlo být do té desítky, že
by to byl super úspěch. Cíl byl do toho šestnáctého místa.
K tomu Vám nakonec chybělo kolem čtyřiceti sekund…
Na patnáctku klasicky jsem si nejvíc věřil a myslím, že to je i celkově
taková moje nejoblíbenější trať. A pořád to vypadalo, že to do té
šestnáctky klapne. Jenže během posledních dvou kilometrů jsem prostě
rupnul a propadl se o těch deset míst. Patnácté nebo dvacáté sedmé místo
zní jinak.
V závodě jste rupnul a propadl, ale ve škole snad naštěstí ne?
Jak se Vám daří skloubit náročnou závodní kariéru se studiem stavebního
inženýrství?
Těžko! Jsem kvůli tomu sám na sebe naštvaný, že vlastně dělám dvě
věci, které se skloubit nedají. Zatímco ostatní kluci teď mají dva
měsíce volno a můžou se věnovat regeneracím, tak já nespím a učím
se… Vybral jsem si k tomu sportu docela těžkou školu, ale mě to baví!
Vždycky jsem tuhle školu chtěl studovat. Ještě předtím, než jsem začal
vrcholově sportovat, takže se snažím to nějak skloubit.
Až budete mít zkouškové období úspěšně za sebou, co Vás
čeká dál?
Systematický plán začíná od půlky května. V červnu přijdou první
soustředění, ale to hlavní bude až v červenci a srpnu. Pojedeme určitě
do tunelu na sníh do Německa a pak nás čeká hlavní vysokohorské
soustředění. Ještě se přesně neví, kde to bude, loni jsme byli ve
Slovinsku na Rogle na nějakých 15 dní. Po letním mistrovství ČR na
kolečkových lyžích už pomalu začínají nějaké ty první sněhy:
ledovce, Dachsteiny. Odlet na sever na první sníh a pak už zase kolotoč
závodů… Letos se snad začne normálně!
Na jaké závody se v další sezoně chystáte a jaké jsou vaše
cíle?
Tím, že už mám vyjeté FIS body, tak bych určitě chtěl startovat v
pohárech. Zajistit si nějakou stabilní pozici v týmu pro SP a nominovat se
na MS dospělých, které je v Itálii na přelomu ledna a února. To by pro mě
měl být vrchol. Samozřejmě je zase MS do 23 let, vlastně letos v Česku v
Liberci. To bude moje poslední, pak už jsem oficiálně ten
„starej“…
Daniel Pavlis - www.aminostar.com
