Článek si neklade za cíl maximální přesnost, proto prosím vědecké pracovníky a odborníky o přimhouření oka nad drobnými zjednodušeními.

Testovací metody lze rozdělit na „maximální“ a „submaximální“. Metody „maximální“, při nichž se sportovec dostává na hranici svých fyzických možností jsou výrazně přesnější, pro zdraví běžné populace se však doporučují spíše metody „submaximální“, při nichž necháváte tělu ještě rezervu, a výkonnost se dopočítá (odhadne, extrapoluje apod.) z naměřených výsledků. V historii byly zaznamenány případy, kdy při maximální zatížení testovaný jedinec zemřel.

Obecně snadnou metodou srovnání je běh (či jiný sport) na nějaké standardizované trati, ať se jedná o 800 m, nebo např. půlmaraton. „Běžný“ člověk zde ovšem může snadno nabýt dojmu, že je pod průměrem, přitom opak bude nejspíš pravdou. Nechme však teoretizování, a podívejme se na zmíněné metody.

Cooperův test Pod tímto názvem se skrývá stará známá, obvykle značně neoblíbená, dvanáctiminutovka. Cílem je uběhnout za 12 minut co nejvíce kilometrů. Pro začátečníka je však test dosti dlouhý, alternativně proto lze zvolit variantu „šesti-minutovky“. Výhodou jsou minimální pomůcky a dlouhodobé, ověřené výsledky na celé populaci pro srovnání svého výkonu. V mírné výhodě jsou zde běžci.

Celostní motorický test (Jacíkův test) Tento test obsahuje střídání poloh těla (leh na zádech – vztyk – leh na břiše) za časový interval (obvykle 2 minuty). Test vyžaduje také určitou dávku obratnosti. Jeho výhodou jsou především minimální nároky na prostor i čas, kdy se snadno můžete sebe-testovat každý týden. V nevýhodě jsou méně obratní cvičenci.

(domácí) step-test Test simulující chůzi do schodů. Testovaný střídavě vystupuje na stupínek (schod, lavičku, bednu, apod.) ve výši 30 cm s frekvencí 24 výstupů za minutu. Systém je jednoduchý: (noha) nahoru-nahoru-dolů-dolů = 1 cyklus. Metronom je prakticky nezbytný. Po nezvykle dlouhých 3 minutách se na 1 minutu posadíme na stupínek a měříme počet tepů po dobu 60 s. Test vyžaduje poctivé dodržování tempa.

W170 Obvykle se měří na rotopedu (cykloergometr). Po zahřátí jedeme 18 minut, kdy na konci každé 6. minuty změříme tep a zvýšíme zátěž. Zapsáním výsledků a vytvoření (typicky) přímky určíme, na jaké zátěži protne pomyslná přímka hranici 170 tepů/minutu, což je náš výsledek. Tato metoda nám dá slušný přehled o naší aktuální výkonnosti. Test mírně zvýhodňuje cyklisty a výsledek lze „vychytralostí“ ovlivnit ve svůj prospěch.

Další metody Jak jsem již předeslal, existuje mnoho dalších testů. Zejména v dnešní době populární jsou takzvané „Laktátové“ testy, které z výsluní vytlačují testy na maximální spotřebu kyslíku, tzv. VO2max. Jejich význam však přesahuje hranice neprofesionálních sportovců, nehledě na časovou, odbornou i finanční náročnost. Tyto testy nejen měří celkovou výkonnost, ale zejména se snaží určit přesnou hranici aerobní/anaerobní činnosti organismu. Trénink nad, na či pod touto hranicí má značně odlišné výsledky. Bohužel se však s tréninkem a časem mění, proto se domnívám, že zabývat se jimi pro neprofesionálního sportovce není příliš efektivní.

Shrnutí Výkonnostní testování je nutné pro systematický růst výkonu. Kdo sportuje jen pro radost, nic takového nepotřebuje. Máte-li však nějaké cíle a ambice, je vhodné si občas prověřit, zda Vaše výkonnost roste. Některé testy jsou opravdu jednoduché a zvládne je každý svépomocí. Není však dobré výsledky jakýchkoliv testů nepřeceňovat. V historii vrcholového sportu nalezneme mnoho případů, kdy v testu horší sportovci pravidelně poráželi papírově lepší sportovce.

Detailní popis vybraných metod bude v dalším díle.