Od prezentace na start nás veze autobus, stejně tak z cíle zpět k autům, samozřejmostí je obousměrně uzavřená silnice. Cestou na start postupně z autobusu vystupují mladší kategorie, ženy a senioři, kteří jedou kratší distance. Nakonec zbývají v autobusu jen hlavní mužské kategorie, které jedou závod dlouhý 9,2 km (10 km dle propozic).

Trochu obhlížím, s kým vlastně budu závodit, a oproti minulému týdnu je vidět, že se jede pohárový závod. Nikdo na startu nevypadá vyloženě špatně, všichni působí, na můj vkus až moc, „namakaní“. Startuje se v údolí 6 km od městečka Seiffen, cíl je naopak asi tři kilometry nad městem. První 3 km jen pozvolna stoupají údolím podél potoka, jedeme rychlostí 25-30 km/h a několik lidí hned po startu odpadá, balík je ale stále velký a kompaktní. Krátce po startu jsem zaznamenal kolem sebe dva pády, sice nic velkého, každopádně si dávám pozor, abych se do něčeho nepřimotal.

Další tři km jsou už trochu ostřejší a balík se začíná víc trhat. Nakonec si taky z hlavní skupiny „vystupuju “, dlouhé kopce, kde rozhoduje vytrvalost, nejsou mojí nejsilnější stránkou, takže teď hlavně moc neztratit a třeba někoho ještě zkusit dojet. Po průjezdu městem následuje pravé peklo. Závěrečná část závodu totiž obsahuje dva úseky s převýšením 14 % a i kvůli sobotnímu počasí (teplota atakuje 35°C) si závodníci v těchto místech užívají své. Kolce dávají všem okusit, jak moc může závodění na nich bolet. „Stojky“ jsou následovány krátkým sjezdem a pak už je cíl, do kterého dojíždíme ve trojici. Sprint celkem bez problémů vyhrávám.

V kategorii A1 (30-35 let) dojíždím první, protože nikdo jiný v tomto věkovém rozmezí nejel. Celkově jsem s časem 31 minut někde v polovině startovního pole ze skoro čtyřiceti závodníků, kteří jeli trať 10 km. Ztráta na hlavní skupinu, kde jel i známý Kaiser z minulého týdne, činila asi 2 minuty. I přes relativně horší umístění jsem s výsledkem spokojen, přeci jen se jednalo o závod německého poháru. S vlastním výkonem v kopci jsem úplně spokojen nebyl, tréninků ve velkých kopcích jsem odjezdil jen pár a v laktátové toleranci byla určitě ještě rezerva.

Co mě potěšilo, byla velká vstřícnost organizátorů a to na obou závodech v Německu. Bylo vidět, že mají radost z účasti závodníka „od sousedů“. Stejně tak spolubojovníci z trati byli přátelští, v cíli jsem s několika z nich probral dění na trati - sice „in English“ - ale to vůbec nevadilo. Celkově výborná atmosféra.

Trochu mě překvapilo, a to především v případě druhého závodu, že na startu nebyl kromě mě jediný Čech. Z české strany Krušných hor to bylo, co by kamenem dohodil a očekával jsem, že třeba závodníci karlovarského Slovanu si přijedou zpestřit přípravu.