Můj zaměstnavatel naplánoval na konec února neformální výjezd do Špindlerova Mlýna, což byla pro mě, jako pro správného horala výzva k přejetí toho „jednoho kopce“ na běžkách. Reklamami zmasírovaný ohledně upravovaných mnoha set kilometrů tratí v Krkonoších, to pro sportovce mého formátu přece musela být hračka. Realita byla však velmi jiná. V předchozích týdnech v celých Krkonoších chumelilo, chumelilo, a chumelilo. Při házení parkoviště před domem zapadala první půlka, než se stačila vyházet druhá. Přesto byl již zhruba týden poměrně klid, spíše lehce sprchlo, proto jsem předpokládal pro přejezd dobré podmínky.

Prvně v životě jsem zapíchl hůl při záběru do hlubokého sněhu úplně celou. Nebylo to však na trati, ale na zkratce lesem na počátku trasy, byl ještě čas se rozmyslet, ale kdo by se vzdával na začátku.Podmínky na „upravované“ trati sice byly výrazně lepší, avšak cesta z Harrachova rozhodně kvalitou neoplývala. Je často využívána také pěšími turisty, proto se nebylo čemu divit. Pěšáci se však na „Kládovku“ už obvykle nedostanou, a ta byla sice upravená, ale velmi, velmi měkká. Zbylá cesta na Dvoračky již v šeru čelovky vypadala celkem sjízdně (cestou vzhůru), asi protože spousta nerovností a hrbolů, jež bylo cítit, nebylo vidět.

Vzpomínky na pohádku o Jeníčkovi a Mařence ve mně vyvolalo v dálce blikající oranžové světlo. Přidružený reflektor, namířený přesně do mých očí však znemožňoval určení tohoto světla bez přiblížení. Čelovka byla zbytečná, proto dostala pokyn k šetření baterie a já jsem se vydal po čerstvě upravených sjezdovkách, které vedou dolů do Rokytnice nad Jizerou. Příjemná změna, říkal jsem si.

Bližší seznámení běžek s asfaltem již mám za sebou, a náhle jsem pocítil pod nohama ten samý pocit, tedy alespoň jsem si to myslel. Po rychlém přesunu váhy na druhou nohu zadrhla i ona, a mé tělo se chtě něchtě poroučelo k zemi rychlostí světového chytače zajíců. Prozkoumavše sníh za sebou, zahlédl jsem ocelové lano. Naštěstí se mi nic mi nestalo, což se nedalo říct o dvou menších karbonových hůlkách, které ještě před pádem byly hůlkou jednou.

Po příjezdu na Dvoračky mě varovala cedule „Pozor Laviny“. Rychlý telefonát na uvedené číslo situaci neobjasnil, dostalo se mi doporučení pokračovat raději jinudy, ale zda hrozí laviny či ne jsem se nedozvěděl :-(.

Cesta vzhůru přes Vrbatovu boudu by byla vzhledem ke stavu trasy nemožná i se dvěma holemi, proto mozek rozhodl upustit od adrenalinového zážitku a po domluvě s kamarádem následoval sjezd po perfektně upravené sjezdovce do Rokytnice, odkud má cesta pokračovala již nudně automobilem.

Protože jsem se nenechal jedním nezdarem zviklat, příští článek bude o zpáteční cestě s jednou holí.