Světová zdravotnická organziace (WHO) definuje zdraví následně: „Zdraví není jen absence nemoci či poruchy, ale je to komplexní stav tělesné, duševní i sociální pohody. Zdraví je fyzické (tělesné), psychické (duševní) a sociální prospívání (blaho)“. Co dále stojí za zaznamenání je její definice nemoci: „Nemoc je porušení rovnováhy organismu (jeho homeostáze); jedná se o porušení částí těla (tkání, orgánů aj.) nebo funkční souhry orgánù nebo psychického prožívání.“ WHO dále dodává, že stavy zdraví a nemoci nejsou ostře ohraničeny a že je toto kolísání ryze individuální.

Budeme-li mluvit o sportovním tréninku, pak se budeme opakovat, když zdůrazníme, že při něm nastávají procesy, kdy je tělo jako celek méně či více vykolejeno ze svého normálu (viz zmíněná homeostáza), dostává se do stresové situace a musí se s tím nějak vyrovnávat. Trénink je tedy dočasné porušení rovnováhy organismu, což je podle WHO již vlastně nemoc. Abychom tak nešokovali, dodáme, že pokud je to porušování pod kontrolou (vlastní, trenérskou, či lékařskou), ještě se stále pohybujeme na přípustné hranici zdraví, neboť další znění definice připouští, že pokud je duševní a sociální pohoda (u hobíků určitě, u vrcholových sportovců ne vždy), všechno by mělo být ještě OK.

O jaké porušování rovnováhy tréninkem vlastně jde? Abychom získali lepší fyzicku kondici, tedy byli rychlejší, silnější a vytrvalejší, musíme stávající úroveň naší fyzičky posunout výše. Jediný možný způsob jak to udělat, je narušit již zmíněnou rovnováhu, která v odbobí fyzického i duševního klidu panuje. Udělat to můžeme jedině fyzickou a současně duševní námahou. Jdeme tedy na trénink. V tomto okamžiku se tělo dostává pod fyzický i psychický tlak. Je ve stresu. Postupně vyčerpává své zásoby (cukry, později tuky), oproti klidovým hodnotám se zvyšuje několikanásobně pracovní výkon orgánů (kloubů, šlach a svalů, plic, srdce, jater i ledvin), nadměrně se vyplavují hormony, extrémně se zvyšuje nervová činnost přenosem vzruchů mezi centrálním nervovým systémem a vlastními výkonnými orgány. Také se zvyšuje proudění krve a její tlak, do krevního oběhu se zapojují i cévy, které byly doteď v klidu (naopak jenom menšina je vyřazena z provozu). A v neposlední řadě tělem probíhají chemické procesy, o kterých naše tělo v klidovém módu nemívá ani tušení (např. vyplavování a zpětně využívání laktátu).

Je nadmíru jasné, že tato dokonalá fabrika, pracující v šíleném tempu, tělo jednoznačně vyčerpává, nikoliv posiluje. To se potřebuje včas zastavit, aby mohlo zahájit poslední, a nejdůležitější, část tréninku, tzv. superkompenzaci. To znamená nabrání (kompenzování) zpět všech vyčerpaných zásob a znovuobnovení ztracené rovnováhy. A protože má tělo zakódovaný obranný mechanismus, očekává stres další a raději se předzásobí (superkomenzuje) vybudováním zásob větších, než jaké mělo před posledním tréninkem. Jde-li vše podle plánu, po správně zvolené době i formě odpočinku jsme zadaptováni, v lepší kondici než před tím a připraveni na další, ještě těžší, trénink.

Z pohledu zdraví, tedy zmíněné rovnováhy, mluvíme tedy o dvou kritických obdobích. O době tréninku a době zotavení. To je období, kdy tělo není v rovnováze, a pokud již nevhodným tréninkem nebylo nemocí napadeno, pak je jistojistě takové změně nebezpečně blízko.

Vlastní mechanismus nemoci může mít mnoho podob. Velice časté zdravotní problémy při porušování rovnováhy tréninkem probíhají na úrovni pohybového ústrojí. Násedkem bývají různé zánětlivé procesy nebo v menším či větším rozsahu natažení či natrhnutí svalové či pojivé tkáně (šlachy, vazy) či zranění nervových cest. Vyjímečné nejsou ani tzv. únavové zlomeniny. Porušení rovnováhy kardiopulmonálního (srdečně plicního) systému může na sebe vzít podobu od odhalení skrytých srdečních vad až po vybudávní vážných astmatických obtíží častých především u běžců a známých jako zátěžové astma (exercise induced astma). Opakovaným tréninkem narušovaná hormonální rovnováha zase může způsobit dočasné nebo trvalé poruchy vyplavování hromonů nutných pro zajištění základních tělesných funkcí. Známé jsou z minulosti případy onemocnění štítné žlázy u několika našich předních lyžařek.

Odolnost organizmu zabezpečovaná obranným imunitním systémem je jedním z nejčastěji atakovaných oblastí sportovcova zdraví. Tělo pohybující se na hranici únavy, nemá dostatek sil zabránit infekčním onemocněním způsobeným viry a bacily. Pokud sledujeme sportovní kariéru Lukáše Bauera, víme, že o této problematice by mohl pomalu přednášet na universitě.

Cílem není provést kompletní medicínský výčet možných onemocnění sportovců jako následek nepřiměřeného tréninku, ale upozornit na nebezpečí, které číhá na každého, kdo ať již pravidelně či nepravidelně sportuje. Důležité je si uvědomit, že se nemůžeme vždy plně ubránit zdrojům nemoci, ale můžeme již kontrolovat cesty, kterými na nás nemoc útočí.

Je nutné znát svou tělesnou schránku, respektovat biologické zákonitosti těla, umět rozlišit reakce našeho organizmu na různou zátěž, objektivně zhodnotit osobní schopnosti a limity a nepřekračovat je, rozpoznat začátky nemoci a podobně. Umět vnímat vlastní tělo je specifická dovednost, ke které má každý z nás potenciál, ale ne každý ho rozvíjí. Dobrý sportovec (není míněno výsledky) rozumí svému tělu. S takovými zkušenostmi se nenarodíme, ty si musíme prožít a budovat.

Tato zkušenost je komplexem znalostí správných zásad tréninku, jeho stavby založené na kombinaci objemové, rychlostní, silové, regenerační a zotavovací složky, vědomostí o výživě, vhodném oblékání, spánku a dalších detailech. Velice častá chyba, hlavně u mladých sportovců a dále hobíků či borců z kategorie master (veteránů) je necitlivé dělení celodenního programu na dobu tréninku a mimo něj. Z předešlých řádků o adaptačních procesech by mělo být jasné, že tělo trénuje především když odpočívá. Tedy když trénink trvá dvě hodiny, odpočinek před dalším tréninkem je dvacet dva hodin! Pokud tuto dobu trávíme v zaměstnání, při nákupním shonu, prací na zharadě, ve veselém alkoholovém rozpoležení v hospodě či u přátel, ve škole či celonočním studiem před zkouškami, doba zotavení se z pochopitelných důvodů může až několikanásobně prodloužit. A pak je již krůček k tomu, že následným tréninkem nedostatečně zregenerovaný organismus nechtěně přetížíme a nemoc či zranění je na světě. Dalších několik dnů, týdnů, nedej bože i měsíců nám pak nezbyde, než trénink omezit či úplně vyloučit. A to je pravý opak toho, čeho jsme chtěli docílit.

Skončeme tam, kde jsme začali. Uvědoměním si, co znamená fyzická zátěž, tedy trénink, pro organismus, jaké následné procesy se v těle odehrávají a jak je můžeme pozitivně nebo i negativně ovlivnit. Mějme na paměti, že zdraví je křehká věc i v dobře trénovaném těle. Nopak čím blíže se dostáváme k hranici svých fyzických a duševních schopností, tím lehčeji o zdraví příjdeme. Tedy trénink není nejen umění dřít, ale především umění odpočívat!